Mein Kampf 3.část-VŠEOBECNÉ POLITICKÉ ÚVAHY Z MÉ VÍDEŇSKÉ DOBY
VŠEOBECNÉ POLITICKÉ ÚVAHY Z MÉ VÍDEŇSKÉ
DOBY
Dnes
jsem přesvědčen, že - s výjimkou zcela mimořádného nadání - muž nemá být
veřejně činný v politice před svým třicátým rokem. To proto, že až do této doby
si vytváří obecnou platformu, ze které zkoumá různé politické problémy a
stanoví svůj vlastní postoj k nim. Teprve po získání základního světového
názoru a tím i stálosti vlastního pojetí jednotlivých otázek má nebo smí se muž
vnitřně politicky vyzrálý podílet na politickém vedeni obce.
Není-li
tomu tak, vydává se v nebezpečí, že své dosavadní stanovisko bude muset jednoho
dne v zásadních otázkách změnit, anebo proti svému vědomi a svědomí setrvat na
stanovisku, které rozum a přesvědčení dávno odmítají. V prvním případě je to
trapné pro něho osobně, poněvadž teď sám kolísá a právem už nemůže očekávat, že
mu jeho stoupenci budou stejně pevně věřit jako předtím, pro ty, které řídí,
vede takový pád jejich vůdce k bezradnosti a nezřídka k pocitu určitého
zahanbení i vůči těm, proti kterým bojuje. v druhém případě nastává to, co dnes
tak často vidíme: tou měrou, jak vůdce sám už nevěří tomu, co říká , je jeho
argumentace prázdná a plytká, ale zato vulgárnější ve volbě prostředků: Zatímco
on sám už nepomýšlí na vážnou obranu svého politického přesvědčeni (člověk
přece neumírá za něco, čemu sám nevěří), požadavky na jeho stoupence rostou a
jsou stále nestydatější, až on nakonec obětuje poslední zbytek svého vůdcovství
a skončí u politiků, to znamená u dolního druhu lidí, jejichž jediným smýšlením
je bezcharakternost spolu s drzou dotěrností a s často neslušně vyvinutým
uměním lhát.
Dostane-li
se naneštěstí pro slušné lidi takový chlapík do parlamentu, musíme už od
počátku vědět, že podstata politiky spočívá pro něj pouze v heroickém boji o
trvalé vlastnictví této láhve s mlékem pro jeho život a rodinu. Čím více potom
jeho žena a děti na této lahvi lpí, tím urputněji bude bojovat o svůj mandát.
Každý jiný člověk s politickými instinkty se už proto stává jeho osobním
nepřítelem, v každém novém hnutí větří možný počátek svého konce a v každém
větším muži další nebezpečí.
O
tomto druhu parlamentních štěnic promluvím ještě důkladněji. I třicetiletý muž
se bude muset v životě ještě hodně učit, ale bude to pouze doplnění a výplň
rámce, který mu stanový jeho zásadní světonázor. Jeho učení už nebude žádným
přeškolováním, nýbrž doškolením a jeho stoupenci nebudou muset propadat
stísněnému pocitu, že jím byli dosud špatně vedeni, nýbrž naopak: patrný růst
vůdce jim poskytne uspokojení, poněvadž jeho učeni znamená jen prohlubování
jejich vlastního názoru. To ale je v jejich očích důkazem správnosti názoru
dosavadního. Vůdce, který poznal nesprávnost platformy svých obecných
politických názorů a musí ji tedy opustit, jedná rozumně pouze tehdy, je-li
ochoten vyvodit z poznání dosavadních chybných názorů poslední důsledek. Musí v
tomto případě odstoupit od výkonu další politické činnosti. Protože se už
jednou zmýlil v základních poznatcích, může se to stát i podruhé. V žádném
případě už nemá právo požívat důvěry spoluobčanů nebo ji dokonce vyžadovat. Jak
málo se ovšem dnes taková slušnost vyskytuje, o tom svědčí celková zvrhlost
lůzy, která se v této době cítí být povolána "dělat" do politiky.
Sotva kdo z nich je k tomu povolán.
Kdysi
jsem se vyhýbal veřejným vystoupením, i když myslím, že jsem se zabýval
politikou víc než mnozí jiní. Jen v nejužším kruhu jsem mluvíval o tom, co
hýbalo mým nitrem nebo co mne přitahovalo. Tyto promluvy v úzkém kruhu měly v
sobě mnoho dobrého: naučil jsem se sice méně "mluvit", ale zato
poznávat lidi v jejich často neskutečně primitivních názorech a námitkách.
Přitom jsem neztrácel čas a možnost školit se a dál se vzdělávat. Příležitost k
tomu nebyla nikde v Německu tak příznivá, jako ve Vídni.
Všeobecné
politické myšleni bylo ve staré podunajské monarchii zprvu větší a rozsáhlejší
než ve starém Německu téže doby, s výjimkou části Pruska, Hamburku a pobřeží
Severního moře. Pod označením "Rakousko' chápu v tomto případě ono území
habsburské říše, které diky Německému osídlení nejenže dalo historický podnět k
vytvoření tohoto státu, ale výhradně toto obyvatelstvo mělo potřebnou sílu,
která tomuto politicky a kulturně tak umělému útvaru dávala po mnoho staletí
vnitřní kulturní život. Postupem doby závisel stát a jeho budoucnost stále více
na udržení tohoto zárodku budoucí říše.
Jestliže
dědičné země tvořily srdce habsburské říše, které hnalo čerstvou krev do
krevního oběhu státního a kulturního života, pak Vídeň byla mozkem a vůlí
zároveň.
Už
ve vnější okázalosti Vídně spočívala síla vládnoucí královny, která
sjednocovala tento národnostní konglomerát, aby nádherou a vlastní krásou dala
zapomenout na zlé příznaky stáří celého státu. Až říší zmítaly krvavé boje
jednotlivých národností, cizina a zvláště Německo vidělo pouze přívětivý obraz tohoto
města. Klam byl o to větší, že Vídeň prožívala v té době již svůj poslední a
největší viditelný rozmach. Pod vedením vskutku geniálního starosty ožila
úctyhodná rezidence císaře staré říše ještě jednou zázračným mladým životem.
Poslední velký Němec, kterého zrodil národ kolonistů východní Marky, nepatřil
oficiálně do řad takzvaných "státníků, avšak tím, že tento Dr. Luear jako
starosta "říšského hlavního a rezidenčního města Vídně" podával jeden
nevídaný výkon za druhým a lze říct ve všech oblastech komunálního hospodářství
a kulturní politiky, posílil srdce celé říše a oklikou se vlastně stal větším
státníkem než všichni tehdejší takzvaní "diplomaté" dohromady.
Jestliže
se mnohonárodnostní země jménem "Rakousko" přece jen zhroutilo,
nemluví to proti politickým schopnostem Němectví ve staré východní Marce, nýbrž
byl to nutný výsledek nemožnosti udržet natrvalo pomoci deseti milionů lidí
padesátimiliónový stát různých národností, k čemuž nebyly dány včas naprosto
přesné podmínky. Rakouský Němec myslel víc než ušlechtile. Byl vždy zvyklý žít
v rámci velké říše a neztratil nikdy cit pro úkoly s tím spojen‚. Byl jediný v
tomto státě, kdož viděl za hranicemi té které korunní země ještě hranice říše,
když ho osud oddělil od společné Německé vlasti, stále se ještě pokoušel
zvládnout obrovsky úkol: udržet pro němectví to, co si jeho předkové kdysi v
nekonečných bojích vybojovali na východě. Přitom je třeba uvážit, že se tak
mohlo stát pouze rozdělenou silou: srdce a vzpomínky těch nejlepších nikdy
nepřestaly cítit se svou společnou mateřskou zemi, jejíž zbytek teď zůstal
domovem.
Už
všeobecný obzor rakouských Němců byl poměrně široký. Jejich hospodářské vztahy
zahrnovaly často téměř celou mnohotvárnou říši. Téměř všechny velké podniky
byly v jejich rukou, řídící personál, technici a úředníci se většinou
rekrutovali právě zde. Byli také nositeli zahraničního obchodu, pokud židovstvo
nevztáhlo ruku na tuto pravlastní doménu. Politicky drželi stát ještě
pohromadě. Služba v armádě vedla do dáli za těsné hranice domova.
Rakousko-německý rekrut narukoval patrně k Německému regimentu, ale regiment
mohl být ležením v Hercegovině zrovna tak jako ve Vídni nebo v Haliči.
Důstojnický sbor byl stále ještě německý, vyšší úřednictvo převážně také.
Německé byly i uměni a věda. Nehledě na kýč nejnovějších uměleckých směrů,
jehož produkci by bez problémů zvládl i národ negrů. Pouze Němec byl vlastníkem
a šiřitelem skutečného uměleckého smýšleni. v hudbě, architektuře, sochařství a
malířství byla Vídeň nevyčerpatelnou studnicí, která, aniž kdy vyschla,
zásobovala celou monarchii.
Němci
byli také nositeli veškeré zahraniční politiky, odhlédneme-li od několika
Maďarů. Přesto byl marný každý pokus udržet tuto říši, poněvadž chyběl zásadní
předpoklad pro to, aby mohl rakouský mnohonárodnostní stát existoval, jediná
možnost, jak překonat odstředivé síly jednotlivých národností je uřídit stát
centrálně a tak ho také vnitřně organizovat, neboť jinak není stát myslitelný.
V
různých světlých okamžicích přišlo pochopení z "nejvyšších míst"
pouze proto, aby bylo většinou v krátké době zase zapomenuto nebo jako těžko
proveditelné odsunuto stranou. Jakákoliv myšlenka více federativního uspořádání
říše se musela nutně minout účinkem, protože chyběl zárodek silné státní
zastřešující moci. K tomu přistupovaly ještě další podstatné‚ vnitřní
předpoklady rakouského státu a to vztahy k Německé říši v Bismarkově pojetí. V
Německu se jednalo pouze o překonání politických tradic, protože společný
kulturní základ tu byl vždy. říše zahrnovala především příslušníky jednoho
národa, pomineme-li pramalých cizích střípků.
V
Rakousku tomu bylo naopak. Tady neexistovala politická vzpomínka na vlastni
velikost jednotlivých zemí - s výjimkou Maďarska - buď to vůbec, nebo byla
houbou času smazána nebo přinejmenším rozmazána a nezřetelná. Zato se vyvinuly
v tomto století nacionalismu v různých zemích národnostní síly, jejichž
překonání bylo o to těžší, že se na okrajích monarchie začaly tvořit národní
státy, spřízněné s jednotlivými rakouskými národnostními střípky rasově a měly
tedy větší přitažlivost, než tomu bylo možné naopak pro rakouské Němce. Sama
Vídeň už nemohla natrvalo v tomto boji obstát. S rozvojem Budapešti jako
velkoměsta dostala Vídeň soupeřku, jejímž cílem už nebyla celá společná monarchie,
ale posílení jedné její části. V krátké době měla následovat Praha, potom Lvov,
Ljubljana atd. Se vzestupem těchto kdysi provinčních měst na velkoměsta
jednotlivých zemí se vytvářela také střediska jejich kulturního života. Tím se
dostalo národněpolitickým instinktům duchovni základny a duchovního
prohloubení. Jednou musel přijít okamžik, kdy tyto hnací síly se staly silnější
než síla společných zájmů a Rakousko bylo ztraceno. Průběh tohoto vývoje je
možné sledovat od smrti Josefa II. Tempo tohoto vývoje bylo závislé na řadě
faktorů, které spočívaly zčásti v monarchii samé, zčásti byly výsledkem
zahraničněpolitického postavení říše.
Jestliže
vůbec byla vůle začít boj za udržení tohoto státu a zvítězit v něm, potom mohla
vést k cíli pouze bezohledná a vytrvalá centralizace. Bylo třeba zásadně
stanovit jednotný úřední státní jazyk, který zdůrazňuje čistě formální
sounáležitost a která představuje technický pomocný prostředek, bez nějž nemůže
jednotný stát existovat. Rovněž tak škola a vyučování mohly jen tímto způsobem
vypěstovat jednotné státní smýšleni. Toho se nedalo dosáhnout jednou za deset
nebo dvacet let, nýbrž se muselo počítat ve staletích, tak jako ve všech
kolonizátorských otázkách, kde je důležitější vytrvalost než síla okamžiku.
Rozumí
se samo sebou, že jak státní správa tak i politické vedení by musely být
vykonávány přísně jednotně.
Bylo
pro mne nesmírně poučné zjistit, proč se tak nestalo, nebo lépe řečeno, proč to
nebylo učiněno. Jen ten, kdo zavinil toto opomenutí, měl vinu na zhroucení
Rakouska.
Staré
Rakousko bylo více než jiný stát vázáno na rozsah svého řízení. Neboť tady
chyběl fundament národního státu, který má v síle národa stále ještě moc, jež
ho udrží i když selže vedení. Jednotný národní stát může někdy díky přirozenému
konservatismu svého obyvatelstva a s ní spojená odolnosti snášet kupodivu velmi
dlouhá období nejhorší správy a vedení státu, aniž by se tím nějak vnitřně
zhroutil. Je to jako by v takovém těle už nebyl duch, jako by byl mrtev, odumřel,
až se najednou domněle mrtvá opět zvedne a dá ostatnímu lidstvu znamení své
nezničitelné životní síly.
Jinak
je tomu ale v říši, která sestává z různých národů a nedrží ji pohromadě
společná krev, nýbrž společná pěst. Tady každá slabost vedení nekončí zimním
spánkem státu, ale probuzením všech individuálních instinktů, jež jsou v krvi a
nemohly se v předchozí době rozvíjet. Jen staletí společné výchovy, společné
tradice, společné zájmy atd. mohou zmírnit toto nebezpečí. Proto jsou takové
státní útvary - čím mladší jsou - více závisle na moci vedení a často, jako
dílo význačných násilníků a hrdinů ducha, se již po smrti svého velkého
zakladatele rozpadají. Ale ani po staletích trváni není toto nebezpečí
překonáno, jen dřímá, aby se najednou probudilo, jakmile slabost společného
vedení, síla výchovy a vznešenost tradice už nemohou přemoci rozmach touhy
různých kmenů po vlastním životě.
Je
tragickým osudem Habsburského Domu, že toto nepochopil. Jen jednomu z nich
ukázal osud pochodní na budoucnost jeho země, potom však tato pochodeň uhasla
navždy.
Josef
II., římský císař národa německého, si uvědomoval s velkými obavami, že jeho
dům, vytlačený na samý okraj říše, by jednoho dne zmizel ve víru Babylonu
národů, kdyby neodčinil v poslední hodině to, co otcové zameškali. S nadlidskou
silou se vzepřel tento "přítel lidí" proti nedbalosti předků a
pokusil se za deset let dohnat to, co bylo zameškáno za staletí předtím. Kdyby
mu bylo dopřáno alespoň čtyřicet let pro jeho dílo a kdy alespoň dvě generace
po něm v tomto díle pokračovaly stejným způsobem, pravděpodobně by se zázrak
podařil. Avšak když po deseti letech vlády zemřel, umořen na těle i na duchu,
šlo s ním do hrobu i jeho dílo, aby už nikdy neprocitlo a zesnulo navždy v
kapucínské hrobce. Jeho následníci na tento úkol nestačili ani duchem, ani
odhodláním. Když potom v Evropě vzplanuly první revoluční příznaky nové doby,
začaly se postupně přenášet i na Rakousko. A když nakonec vypukl požár, byl
rozdmýchávána nikoliv sociálními, společenskými nebo obecně politickými
příčinami, ale spíš národnostními hnacími silami.
Revoluce
roku 1848 mohla být už všude třídním bojem, avšak v Rakousku to byl počátek
boje rasového. Němci tehdy zapomněli na svůj původ nebo ho neuznávali, dali se
do služeb revolučního vzbouření a tím zpečetili svůj osud. Pomáhali probouzet
ducha západní demokracie, který je v krátké době připravil o základy jejich
existence. Vytvořením parlamentního zastupitelského orgánu bez předchozího
stanovení a upevněni společného státního jazyka byl položen základní kámen
konce převahy němectví v monarchii. Od tohoto okamžiku byl ztracen i stát. Vše,
co nyní následovalo, bylo jen historickým procesem rozpadu jedné říše. Sledovat
tento rozklad bylo otřesné i poučné zároveň. V mnoha tisících forem probíhal
výkon rozsudku dějin. Velká část lidí byla slepá k procesu rozpadu a to jen
potvrdilo vůli Bohů ke zničení Rakouska.
Nechci
se tu ztrácet v podrobnostech, není to úkolem této knihy. Chci jen důkladně
sledovat ony procesy, které obsahují stále stejné příčiny zkázy národů a států
a mají význam také pro naši dobu a které nakonec napomohly k zajištění základů
mého politického myšleni.
Mezi
institucemi, na kterých bylo rozežírání rakouské monarchie nejzřetelnější, a to
i pro měšťáky, kteří jinak nejsou nadáni zvlášť ostrým zrakem, byla na prvním
místě ta, která měla být nejsilnější - parlament, v Rakousku zvaný Říšská rada.
Vzor této korporace má svůj původ v Anglii, v zemi klasické
"demokracie". Odtud bylo převzato celé toto obšťastňující zařízení a
přesazeno pokud možno beze změny do Vídně.
V
poslanecké a panské sněmovně slavil anglický dvoukomorový systém své vzkříšení.
Když kdysi Berry nechal vyrůstat anglický parlamentní palác z vln Temže, sáhl
do dějin britské světové říše a vytáhl odtud šperk pro 1200 výklenků, konsol a
sloupů své nádherné stavby. V sochařském a malířském umění se stal dům lordů a
dům lidu chrámem slávy národa.
První
potíž Vídně začíná už tady. Neboť když Dr. Hansen dokončil poslední štít na
mramorovém domě nové sněmovny národů, pro okrasu mu nezbylo již nic jiného než
pokusit se o výpůjčku z antiky. Římští a řečtí filozofové krášlí teď tuto
divadelní budovu "západní demokracie" a v symbolické ironii se přes
dva domy rozjíždějí do čtyř světových stran kvadrigy a skýtají tak nejlepší
obraz někdejšího ruchu uvnitř i venku.
Neboť
"národnosti" by považovaly za urážku a provokaci, kdyby v tomto díle
byly velebeny rakouské dějiny, podobně jako v říši samotné se osmělili až po
dunění bitev světové války umístit na Wallotově stavbě Říšského sněmu v Berlíně
nápis s věnováním německému národu.
Když
jsem v necelých dvaceti letech vešel poprvé do nádherné stavby na
Franzensringu, abych byl jako divák a posluchač přítomen schůzi poslanecké
sněmovny, byl jsem zachvácen pocity velké nevole.
Parlament
jsem nenáviděl odjakživa, ale vůbec ne jako instituci jako takovou. Naopak,
jako svobodomyslný člověk jsem si nedovedl jiný způsob vlády představit, neboť
myšlenka na nějakou diktaturu by mi při mém vztahu k habsburskému domu
připadala jako zločin proti svobodě a rozumu. Nemálo k tomu přispěla má
náruživá četba novin, která mi, aniž bych to sám tušil, naočkovala obdiv k
anglickému parlamentu, kterého jsem se nemohl jen tak zbavit. Důstojnost, se
kterou se tam i v dolní sněmovně věnují svým úkolům (jak nám to krásně líčil
náš tisk), mi silně imponovala. Mohla snad existovat nějak vznešenější forma
vlády jednoho národního společenství?
Právě
proto jsem byl nepřítelem rakouského parlamentu. Považoval jsem formu celého
jeho vystupování za nedůstojnou velkého vzoru. Teď k tomu přibylo následující:
Osud
němectví v rakouském státě z visel na jeho postavení v Říšské radě. Až do
zavedení všeobecného a tajného hlasovacího práva existovala v parlamentu ještě
německá majorita, i když bezvýznamná . Už tento stav byl na pováženou, protože
vzhledem k národně nespolehlivému postoji sociální demokracie vystupovala tato
v kritických otázkách týkajících se němectví vždy proti německým národním
zájmům, aby si neodradila stoupence z jednotlivých národů. Už tehdy nemohla být
sociální demokracie považována za německou stranu. Se zavedením všeobecného
volebního práva přestala existovat i jistá číselná německá převaha. Odněmčování
státu už nestálo nic v cestě.
Národní
pud sebezáchovy mi už tenkrát bránil, aby z tohoto důvodu zvlášť miloval
zastoupení, v němž němectví nebylo zastupováno, nýbrž zrazováno. Ale to byly
nedostatky, jako mnohé jiné, jež nelze připisovat věci samé, nýbrž rakouskému
státu. Už dříve jsem se domníval, že ani případné obnovení německé většiny v
zastupitelských orgánech státu nebude mít zásadní význam, pokud starý stát bude
existovat. S takovým postojem jsem poprvé vstoupil do prostor posvátných i
sporných. Ovšem pro mne byly posvátné jen díky vznešené nádherné stavbě.
Zázračné helénské domy na německé půdě. Ale vzápětí jsem byl pobouřen, když
jsem viděl to ubohé divadlo, jež se konalo před mýma očima! Bylo přítomno
několik stovek těchto zástupců lidu, měli právě zaujmout stanovisko k jakési
důležité hospodářské otázce. Stačil mi jeden den a měl jsem podnět k přemýšlení
na týdny. Obsah předneseného byl na skutečně skličující "výši", pokud
vůbec tomu žvanění bylo rozumět, neboť někteří pánové nemluvili německy, nýbrž
svými slovanskými mateřskými jazyky či jejich dialekty. Měl jsem příležitost
to, co jsem dosud znal jen z četby novin, slyšet na vlastní uši. Vzrušený dav
křičící jeden přes druhého ve všech tóninách, zdivočelá masa, a nad tím vším
nevinný starý strýc, snažící se v potu tváře se zvonkem v ruce vykřikovat vážné
prosby i hrozby, aby zjednal domu opět důstojnost.
Musel
jsem se smát.
O
několik týdnů později jsem tam byl opět. Obraz se změnil, nebyl k poznání. Sál
byl úplně prázdný. Dole se spalo.. Několik poslanců bylo na svých místech,
zívali jeden na druhého, jeden mluvil. Přítomen byl místopředseda sněmovny a
hleděl evidentně znuděn do sálu.
Rok
klidného pozorováni stačil k tomu, abych svůj původní názor na podstatu této
instituce beze zbytku změnil a v tomto se utvrdil. Vnitřně už jsem nezaujímal
postoj ke znetvořené formě parlamentarismu, kterou tato myšlenka v Rakousku
měla, ne, teď už sem nemohl parlament jako takový uznávat. Až dosud jsem viděl
neštěstí rakouského parlamentu v absenci německé majority, nyní jsem ale viděl neblahý
osud v podstatě této instituce vůbec.
Napadla
mne tehdy celá řada otázek. Začal jsem se důkladně seznamovat s demokratickým
principem stanovení většiny jako základu celé této instituce. Nemenší pozornost
jsem ale věnoval i duchovním a morálním kvalitám oněch pánů, jež byli vyvoleni
svými národy, aby sloužili tomuto účelu. Poznal jsem tak současně instituci i
její nositele. Během několika let jsem si pak z poznatků a názorů vytvořil
plastický obraz "nejdůstojnějšího" jevu nové doby: parlamentáře.
Vštípil jsem si ho ve formě, která už nikdy poté nedoznala podstatné změny.
Také
tentokrát mě praktická výuka zkušenosti uchránila od toho, že jsem se neutopil
v teorii, jež se mnohým jeví na první pohled tolik svůdná, avšak přesto patři k
úpadkovým jevům lidstva. Demokracie dnešního západu je předchůdcem marxismu,
který by bez ní byl nemyslitelný. Dává živnou půdu tomuto světovému moru, v
jehož prostředí se nákaza šíří. Ve své vnější formě, v parlamentarismu,
vytvořila směšný výplod z bláta a ohně, ale oheň, jak se bohužel zdá, už asi
vyhořel.
Musím
být osudu víc než vděčný, že mi i tuto otázku předložil k řešení ještě ve
Vídni, neboť je možné, že by mi byla odpověď v tehdejším Německu příliš
usnadněna. Kdybych byl poznal směšnost této instituce zvané
"parlament" nejdříve v Berlíně, propadl bych možná opaku a zdánlivě
bez důvodu se postavil na stranu těch, kteří spatřovali blaho říše ve výhradné
podpoře síly myšlenky císařství a přesto stáli, cizí a slepí, proti lidu a
době.
V
Rakousku toto možné nebylo. Tady se nedalo tak lehce upadat z jedné chyby do
druhé. Jestliže byl parlament neschopný, platilo to pro Habsburky ještě mnohem
víc - v žádném případě méně. Pouhým odmítáním "parlamentarismu" to
zde nekončilo, neboť pak zůstávala otevřen otázka: co teď ? Odmítnutí a
odstranění Říšské rady by znamenalo, že celá vládni moc by zůstala habsburskému
domu - pro mě zcela nesnesitelná myšlenka. Obtížnost tohoto zvláštního případu
mne přivedla k důkladnějším úvahám o tomto problému, což by se jinak asi v tak
mladém věku nestalo.
Na
prvním místě a nejvíc jsem přemýšlel o zřejmé absenci jakékoli zodpovědnosti
jednotlivých osob. Parlament učiní nějaké rozhodnutí, jehož důsledky mohou být
sebezhoubnější a nikdo za to nenese odpovědnost, nikdo nemůže být nikdy hnán k
zodpovědnosti. Nebo je snad zodpovědností to, že po nějakém krachu odstoupí
vláda, která to zavinila, nebo se změní koalice či dokonce se rozpustí
parlament? Cožpak může vůbec byt kolísající většina lidí volána k
zodpovědnosti? Cožpak není myšlenka každé odpovědnosti vázána na osobu? Může se
v praxi stát, že vedoucí osoba ve vládě je volána k zodpovědnosti za činy,
jejichž původ a provedení je připisováno výlučně na konto vůle a náklonnosti
většiny lidí?
Anebo:
nemá být úkolem vedoucího státníka plodit tvůrčí myšlenky, namísto aby tento
úkol spočíval v uměni vysvětlovat genialitu svých návrhů stádu beranů s dutými
hlavami a pak si vyžebrávat jejich souhlas?
Je
kritériem státníka, zda ovládá uměni přemlouvání tak dobře, jako umění
státnické moudrosti v přijímáni velkých směrnic a rozhodnutí? Je neschopnost
vůdce dokázána tím, že se mu nepodařilo získat pro určitou ideu většinu náhodně
více či méně čistými způsoby dohromady sehnaného houfu? Pochopil vůbec tento
houf nějakou myšlenku dříve, než úspěch prokázal její velikost? Není snad každý
geniální čin na tomto světě viditelným protestem génia proti netečnosti masy?
Co má ale udělat státník, kterému se nepodaří vlichotit se houfu natolik, aby
získal jeho přízeň pro své plány? Má si je koupit? Anebo se má vzhledem k
hlouposti svých spoluobčanů vzdát realizace životně důležitých úkolů a stáhnout
se do ústraní, nebo má zůstat? Nedostává se v takovém případě skutečný
charakter do neřešitelného konfliktu mezi poznáním a slušností, nebo lépe
řečeno poctivým myšlením? Kde tu vede hranice oddělující obecnou povinnost od
závazku osobní cti? Nemusí si každý opravdový vůdce zakázat, aby byl takovým
způsobem degradován na politického kšeftaře? A naopak: nemusí se teď každý
kšeftař cítit povolán "dělat" do politiky, poněvadž konečnou
zodpovědnost neponese on, nýbrž nějaký neuchopitelný houf? Nemusí vést náš
většinový princip k demolici vůdcovské myšlenky vůbec? Domnívají se lidé, že
pokrok tohoto světa pochází z mozků většin a ne z hlav jednotlivců? Nebo snad
můžeme v budoucnosti tento předpoklad lidské kultury postrádat? Nejeví se snad
dnes nezbytnější než kdykoliv dříve?
Parlamentní
princip většinového rozhodování odmítá autoritativní osobnost a staví na její
místo počet daného houfu a hřeší tím proti základním aristokratickým myšlenkám
přírody, přičemž ovšem její názor na šlechtu nemusí být v žádném případě
ztělesněn v dnešní dekadenci našich současných horních deseti tisíc.
Jaké
zpustošení tato instituce moderního parlamentarismu místo vládnutí způsobuje si
ovšem čtenář židovských novin nedovede představit, pokud se nenaučil samostatně
myslet a analyzovat. Tento tisk je v prvé řadě příležitostí pro neuvěřitelné
zaplavování celého politického života podřadnými jevy našich dnů. Zatímco opravdový
vůdce se bude stahovat z politické činnost, která většinou nemůže spočívat ve
výkonné tvůrčí práci, ale spíše v licitaci a handrkování o přízeň většiny, bude
právě tato činnost vyhovovat malému duchu a přitahovat ho. Čím nepatrnějšího
ducha a schopností takový obchodník s kůžemi dnes je, čím jasněji mu vlastní
názor ozřejmuje ubohost jeho vlastního zjevu, tím více bude chválit systém,
který od něj nevyžaduje sílu a genialitu obra, nýbrž spíše bere za vděk
mazanosti vesnického rychtáře a dokonce vidí raději tento druh moudrosti než
tu, jíž měl Perikles.
Přitom
se nemusí takový hlupák nikdy trápit odpovědností za své působení. Je této
starosti zbaven, neboť dobře ví, že až je výsledek jeho "státnického"
žvanění jakýkoliv, jeho konec je už dávno zapsán ve hvězdách: jednoho dne bude
muset uvolnit místo jinému, právě takovému duchu jako je on sám. Neboť znamením
takového úpadku je mimo jiné to, že počet velkých státníků narůstá právě tou
měrou, jakou klesá měřítko jednotlivce. S rostoucí závislostí na parlamentních
většinách se bude muset ale zmenšovat, poněvadž velcí duchové budou odmítat být
blízcí lidí neschopných a žvanilů, a naopak, reprezentanti hlouposti, tj:
hlouposti, nenávidí nic víc než hlavu, která nad nimi vyniká.
Je
vždy příjemný pocit vědět, že v čele městského zastupitelstva v Kocourkově je
vůdce, jehož moudrost odpovídá úrovni přítomných: každý je rád, že se může čas
od času blýsknout svým duchem, ale především, může-li být mistrem Petr, proč
tedy ne taky jednou Pavel?
Nejniterněji
však odpovídá tento vynález demokracie jedné naši vlastnosti, jež přerostla v
poslední době v ostudu, totiž zbabělosti velké části našeho takzvaného
"vůdcovství". Jaké štěstí, když se mohou při všech skutečných a
alespoň trochu významných rozhodnutích schovat pod šosy takzvané majority!
Podívejme
se na jednoho takového politického rošťáka, jak ustaraně si vyžebrává souhlas
většiny ke každému konání, aby si tak zajistil potřebné druhy ve zbrani a mohl
ze sebe shodit břemeno odpovědnosti. To je také hlavní důvod, proč je takový
druh politické činnosti muži v jádru slušnému a odvážnému odporný a proč ho
nenávidí, zatímco všechny bídné charaktery přitahuje. Kdo nechce osobně převzít
zodpovědnost a hled úkryt, je zbabělý lump. Bude-li se jednou vedení národa
skládat z takových ubožáků, velice brzy se to zle vymsti. Nikdo nebude mít
odvahu rozhodně jednat, každý raději přijme nejpotupnější zneuctěni, než aby se
vzchopil k nějakému rozhodnutí, už tu přece není nikdo takový, kdo by byl
ochoten, dát svou osobu a svou hlavu do služeb realizace bezohledného
rozhodování.
Neboť
jedno nesmí být zapomenuto: majorita nemůže ani zde nahradit skutečného muže.
Je vždy pouhou zástupkyni hlouposti a zbabělosti. Jako sto prázdných hlav
nenahradí jednoho moudrého, tak ze sta zbabělců nevyjde hrdinské rozhodnutí.
Avšak
čím menši je zodpovědnost jednotlivých vůdců, tím větší je počet těch, kteří se
budou i přes svou ubohou úroveň rovněž cítit být povolání, dát národu k
dispozici své nesmrtelné síly. Ano, už vůbec nebudou mu.set čekat, až přijdou
konečně i oni na řadu, stojí v nekonečné frontě a s bolestnou lítostí počítají
ty, kteří stojí před nimi a téměř vypočítávají hodinu, kdy se podle lidského
uváženi dostanou na tah. Touží tedy po každé změně v úřadu, o němž sní a jsou
vděční za každý skandál, který tu řadu před nimi proklestí. Jestliže však někdo
nechce z obsazeného místa odstoupit, pociťují to téměř jako porušení svaté
smlouvy společné solidarity. Pak začnou být zlomyslní a nedají pokoj až do té
doby, kdy je ten nenasyta konečně svržen a dá své teplé místo k dispozici. Zato
se hned tak brzy na žádné místo nedostane. Neboť je-li jedna z těchto stvůr
přinucena vzdát se svého místa, bude se ihned pokoušet vsunout se znovu někam
do řady čekajících, pokud ji nezadrží pokřik a nadávky ostatních. Výsledek toho
všeho jsou děsivě rychlé změny na nejdůležitějších místech a úřadech takového
státu, tedy skutečnost, která v každém případě působí nepříznivě, někdy až
katastrofálně. Neboť tomuto mravu padne za oběť nejen hlupák a člověk
neschopný, ale často i opravdový, skutečný vůdce, jestliže osud vůbec ještě
dokáže takového člověka na toto místo dosadit. Jakmile to jednou vejde ve
známost, zešikuje se ihned sevřena obranná fronta, zejména když taková hlava,
aniž by pocházela z vlastních řad, si přesto troufá proniknout do vznešené
společnosti. Tito lidé tu chtějí být jen sami mezi sebou a jako společného
nepřítele nenávidí každého, kdo by mohl být jedničkou mezi nulami. A v tom
ohledu je instinkt tím ostřejší, čím více může chybovat kdekoliv jinde.
Důsledkem
bude stále se rozšiřující duchovní zbídačování vedoucích vrstev. Co z toho
plyne pro národ a pro stát, může každý zvážit sám pokud ovšem sám nenáleží k
téže skupině "vůdců". Staré Rakousko vlastnilo parlamentní vládu v
čisté podobě. Předsedové vlád byli sice jmenováni císařem a králem, avšak toto
jmenováni nebylo ničím jiným než výkonem parlamentní vůle. V licitaci a
handrkování o jednotlivá ministerská místa bylo však Rakousko typickou západní
demokracií. Výsledky odpovídaly do praxe převedeným zásadám. Zejména výměny
jednotlivých osobností probíhaly ve stále kratších intervalech, až se staly
skutečnou honbou. Stejnou měrou klesala velikost "státníků, až konečně
zůstal onen malý typ parlamentního kšeftaře, jehož státnická hodnota byla stále
více měřena a uznávána podle toho, jak se mu dařilo slepovat dané koalice, tj.
provádět ty nejpokleslejší politické obchody, které výhradně dokážou zdůvodnit
vhodnost těchto zástupců lidu pro politickou práci.
V
této oblasti zprostředkovávala vídeňská škola ty nejlepší dojmy. Neméně mě
přitahovalo porovnávání schopností a znalostí těchto zástupců lidu s úkoly,
které na ně čekaly. Ovšem bylo třeba se chtě nechtě blíže zabývat duševním
horizontem těchto národních vyvolenců, přičemž nebylo možné vyhnout se procesům
vedoucím k odhalení těchto skvostných jevů v našem veřejném životě a nevěnovat
jim nutnou pozornost. Také způsob, jakým byly skutečné schopnosti těchto pánů
dávány do služeb vlasti a byly používány, tedy technický proces jejich
činnosti, stál za důkladné studium a prozkoumání.
Celkový
obraz parlamentního života se jevil o to žalostnější, čím větší bylo odhodlání
proniknout do vnitřních vztahů a studovat osoby a věcné základy bezohlednosti s
ostrou objektivitou. Ano, to je velmi vhodné vzhledem k instituci, jejíž
nositelé poukazují v každé druhé větě na "objektivitu" jako jediný
správný základ veškerých úvah a stanovisek. Podívejme se na tyto pány a zákony
jejich hořkého bytí a budeme se divit výsledku.
Neexistuje
žádný jiný princip, který - objektivně vzato - je tak nesprávný, jako princip
parlamentní. Můžeme přitom dospět až k tomu, jak se páni zástupci lidu ke svému
úřadu a důstojenství dostávají, nehledě na způsob jejich volby. Že se tu jedná
skutečně jenom o nepatrný zlomek naplnění obecného přání či dokonce požadavku,
svitne ihned každému, komu je jasné, že politické znalosti široké masy nejsou
naprosto vyvinuté natolik, aby samy o sobě dospěly k určitým obecným politickým
názorům a vyhledaly osoby, jež tu připadají v úvahu.
Ať
už výrazem "veřejné mínění" označujeme cokoliv, spočívá jeho význam
jen v nepatrné míře ve vlastních zkušenostech nebo dokonce v poznatcích
jednotlivce, nýbrž naopak v představě, jež vzniká jako důsledek nesmírně
důrazné a vytrval‚ tzv. "osvěty". Podobně jako je víra výsledkem
výchovy, neboť v lidském nitru potřeba či vyznání (konfese) jen dřímá, tak i
politický názor masy je konečným výsledkem někdy až zcela neuvěřitelně
houževnatého a důkladného zpracování duše a rozumu.
Zdaleka
největší podíl na politické "výchově", kterou označujeme velmi
případným slovem "propaganda" připadá na konto tisku. Ten obstarává v
první řadě tuto "osvětovou práci" a představuje tak svého druhu školu
pro dospěl‚. Toto vyučování ale není v rukou státu, nýbrž zčásti v drápech
nanejvýš méněcenných sil. Ve Vídni jsem měl jako mladý člověk nejlepší
příležitost dobře poznat majitele a duchovní producenty tohoto stroje na
výchovu mas. Zpočátku jsem se musel divit, v jak krátkém čase bylo této velmoci
umožněno vyrábět určité mínění, i když se přitom jednalo o naprostou
falzifikaci nepochybně existujících všeobecných vnitřních přání a názorů. Za
několik dnů se ze směšné věci udělala významná státní akce, a naopak, v téže
době propadly do zapomnění životně důležité problémy, lépe řečeno byly z paměti
a vzpomínek masy vykradeny.
Během
několika týdnů se podařilo vyčarovat z ničeho nějak jména, spojit s těmito
jmény neuvěřitelné naděje široké veřejnosti a dokonce jim zajistit takovou
popularitu, jaké se skutečně významným mužům nedostalo za celý život, jména,
která před měsícem nikdo neznal ani z doslechu, zatímco v téže době staré,
osvědčené osobnosti státního nebo veřejného života i při nejlepším zdraví pro
svět zemřely nebo byly zahrnuty tolika bídnými potupami, že jejich jménům
hrozilo stát se symboly nějaké zcela určité podlosti či darebáctví. Tento
hanebný židovský způsob, jak vylít ze stovek míst najednou čestnému člověku na
čistý oděv kbelíky nejnižších špinavých pomluv a zneuctění, je třeba prostudovat
a osvětlit, aby byla správně oceněna nebezpečnost těchto novinářských lumpů.
Není
nic, co by takovému duševnímu loupežnému rytíři nebylo vhod, aby se dostal ke
svým povedeným cílům. Bude čmuchat do nejsoukromějších rodinných záležitosti a
nedá pokoj dříve, dokud jeho instinkt vyhledávání lanýžů nevyhrabe nějaký
neblahý případ, jež je pak určen k tomu, aby učinil konec nešťastné oběti. A
nenajde-li se přes důkladné očmuchávání ani ve veřejném a ani v soukromém
životě vůbec nic, sáhne takový chlapík prostě k pomluvám, v pevné víře, že
vždycky něco na oběti ulpí a že stonásobným opakováním nactiutrhačných řečí, o
které se postarají jeho kamarádi ve zbrani, je oběť ve většině případů
znemožněna, přitom tito lumpové nepodniknou nic z věrohodných a pro jiné
pochopitelných důvodu. Bůh chraň! Takový strašák zaútočí na své okolí velmi
darebáckým způsobem a zahalí se do mraku počestných a úlisných frázi, žvaní o
"novinářské povinnosti" a o jiných lživých věcech. Dokonce se
odvažuje nudně žvanit na zasedáních a kongresech, tedy na akcích, kde se tato
pohroma vyskytuje ve větším počtu, o zcela zvláštní, totiž žurnalistické
"cti", o níž se tam nashromážděná pakáž navzájem ujišťuje. Tato lůza
však fabrikuje z více než dvou třetin takzvané "veřejné mínění', z jehož
pěny pak vystupuje parlamentní Afrodité.
Pro
správné vyléčení těchto praktik a jejich prolhané nepravdivosti by bylo třeba
napsat celé knihy. Nejlépe a nejsnáze vysvětlíme tento nesmyslný a nebezpečný
lidský zmatek, jestliže porovnáme demokratický parlamentarismus se skutečnou
germánskou demokracií.
Pozoruhodnost
prvního spočívá v tom, že je zvoleno řekněme pět set mužů, v poslední době i
žen, kterým ve všem přísluší poslední slovo. Jsou tak prakticky vládou, neboť i
když volí vládní kabinet, jež navenek řídí správu státních záležitosti, je toto
pouhé zdání. Ve skutečnosti nemůže tato takzvaná vláda podniknout žádný krok,
aniž by si zajistila svolení všemocného shromáždění. Z tohoto důvodu ji také
nelze činit za nic odpovědnou, neboť konečné rozhodnutí nečiní vláda, nýbrž
parlamentní většina. Vláda je každopádně pouhou vykonavatelkou vůle většiny.
Její politické schopnosti lze vlastně posuzovat pouze podle toho, jak dokáže
přetáhnout většinu na svou stranu nebo jak se dokáže přizpůsobit vůli této
většiny. Tím ale klesá z úrovně opravdové vlády na úroveň žebračky vzhledem k
majoritě. Ano, její nejnaléhavější úkol teď spočívá pouze v tom, aby si případ
od případu buďto zajišťovala přízeň dané většiny, anebo vytvářela většinu
novou, vládě více nakloněnou. Správnost záměrů vlády sama o sobě nehraje roli.
Tím je prakticky vyloučena jakákoliv zodpovědnost. K jakým důsledkům to vede,
vyplývá ze zcela prosté úvahy: výsledkem vnitřní skladby oněch pěti set
zvolených zástupců lidu podle jejich povolání nebo dokonce schopností je
rozháraný a navíc většinou ubohý obraz. Nelze přece uvěřit tomu, že tito
vyvolenci národa jsou také vyvolenci ducha nebo alespoň rozumu! Doufám, že se
nikdo nedomnívá, že z volebních lístků voličů, kteří jsou všechno jiné než plní
ducha, vyrostou hned po stovkách nějací státníci. Vůbec je třeba ostře
vystoupit proti nesmyslu, že ve všeobecných volbách se zrodí géniové. Za prvé,
v jednom národě se najde jen jednou za velmi dlouhé období jeden jediný
skutečný státník a nikoliv hned sto a více současně, za druhé, odpor mas je
proti každému géniovi přímo instinktivní. Spíš projde velbloud uchem jehly,
než-li se prostřednictvím voleb "objeví" skutečně velký muž. To, co
skutečně přesahuje normální míru širokého průměru, se ve světových dějinách
obvykle ohlásí samo. Tady však hlasuje pět set lidi více než skromného formátu
o nejdůležitějších záležitostech národa, dosazují vlády, které si pak musí
obstarávat schválení tohoto shromáždění v každém jednotlivém případě a v každé
zvláštní otázce. Politiku tedy dělá ve skutečnosti oněch pět set. A podle toho
ta politika také většinou vypadá .
Avšak
i když ponecháme stranou genialitu těchto zástupců a pomyslíme na to, jak různé
problémy ve zcela protichůdných oblastech čekají na vyřešení a rozhodnutí,
pochopíme, jak neschopná musí být vládní instituce, která i poslední
rozhodovací právo přenáší na masové shromáždění lidi, z nichž má vždy jen
nepatrný zlomek znalosti a zkušenosti v projednávané záležitosti.
Nejdůležitější hospodářská opatření se předkládají fóru, jehož členové mají asi
jen z jedné desetiny ekonomické vzdělání. To však neznamená nic jiného, než
vložit konečné rozhodnutí do rukou lidí, kterým k tomu chybí jakékoliv
předpoklady.
Tak
je tomu i ve všech ostatních otázkách. Vždy rozhoduje většina lidí neznalých
věci a neschopných. Skladba této instituce zůstává neměnná, zatímco
projednávané problémy se týkají všech oblastí veřejného života, což by
předpokládalo stálou změnu poslanců, kteří tyto problémy posuzují a rozhoduji o
nich. Je přece nemožné, aby stejní lidé rozhodovali o záležitostech dopravy a
stejně tak třeba o otázkách vysoké zahraniční politiky. Museli by to být
univerzální géniové, jací se objeví sotva jednou za století. Bohužel se ale
většinou nejedná o "hlavy", nýbrž o omezené, domýšlivé a nafoukané
diletanty, o duševní polosvět nejhoršího druhu. Odtud také prameni ona
nepochopitelná lehkomyslnost, se kterou tito pánové mluví a rozhoduji o věcech,
jež by i velkým duchům daly důvod k starostlivým úvahám. Nejzávažnější opatření
pro budoucnost státu, ba i národa, se tu provádějí tak, jakoby na stole ležela
rozehraná partie karet a nikoliv osud rasy.
Bylo
by však jistě nespravedlivé domnívat se, že každý poslanec nějakého parlamentu
by byl zatížen tak nepatrným pocitem odpovědnosti. Ne, vůbec ne. Ale tím, že
tento systém nutí jednotlivce zaujímat stanoviska k otázkám, kterým nerozumí,
kazí mu postupně charakter. Nikdo nenajde odvahu prohlásit: "Pánové,
myslím, že této otázce nerozumíme. Alespoň já osobně vůbec ne." Ostatně
nic by se nezměnilo, protože upřímnost by stejně nenašla pochopení a ostatní by
si asi tím čestným oslem nenechali zkazit všeobecnou hru, ale kdo zná lidi,
pochopí, že v takto osvícené společnosti nikdo nechce být ten nejhloupější a v
určitých kruzích se čestnost rovná hlouposti.
Tak
bude i tento zpočátku čestný zastupitel přinucen dát se na dráhu všeobecné
prolhanosti a podvodů. Právě přesvědčeni, že čestnost jednotlivce by na věci
vůbec nic nezměnila, umrtví každé čestné pohnutky, které by se snad mohly u
někoho projevit. Nakonec si ještě namlouvá, že on osobně zdaleka ještě není ten
nejhorší a že svou spoluúčastí snad zabrání něčemu horšímu.
Samozřejmě
lze namítnout, že jednotliví poslanci v té či oné věci sice nemají zvláštní
znalosti, ale jejich stanoviska jsou formulována frakcí, jež řídí politiku
svých poslanců a poradí jim, že mají své zvláštní výbory, které jsou odborníky
poučovány víc než dost. Na první pohled to souhlasí. Ale vnucuje se otázka:
proč volíme pět set lidí, jestliže pouze několik z nich má potřebnou moudrost k
zaujetí stanoviska v důležitých Záležitostech? Ano, v tom je jádro pudla.
Cílem
našeho dnešního parlamentarismu není vytvořit shromážděni moudrých, ale spíš
sestavit hejno duševně závislých nul, jejichž ovládání podle určitých směrnic
je o to lehčí, čím větší je omezenost jednotlivců. Jenom tak lze dělat v dnešní
době stranickou politiku v tom špatném smyslu. Jen tak je možné, že utajený
původce se drží vždy v pozadí, aniž by mohl být volán k odpovědnosti. Neboť
každé, i pro národ škodlivé rozhodnutí nebude připsáno na vrub jednoho z těchto
lumpů, nýbrž svaleno na bedra celé frakce.
Tím
odpadá jakákoliv praktická odpovědnost, neboť ta může spočívat pouze v závazku
jednotlivce a nikoliv na parlamentní žvanírně. Toto zařízení může být milé a
ceněné jenom nejprolhanějšími a denního světla se štítícími jezevci, zatímco
každý čestný, přímý a k osobní odpovědnosti připravený člověk ho musí
nenávidět.
Tento
druh demokracie se stal také nástrojem rasy, která se pro své interní cíle musí
bát slunce dnes i v budoucnu. Jenom Žid může vychvalovat zařízení, jež je
špinavé a falešné jako on sám.
Proti
tomu stojí skutečná germánská demokracie svobodné volby vůdce s jeho závazkem
plně převzít veškerou odpovědnost za své konání. V této demokracii neexistuje
žádné hlasováni majority o jednotlivých otázkách, nýbrž rozhodování jediného
člověka, který pak svým majetkem a životem stojí za svým rozhodnutím. Bude-li
vznesena námitka, že za těchto předpokladů se jen ztěží najde někdo, kdo bude
ochoten věnovat se tak riskantnímu úkolu, je třeba odpovědět: Bohu díky, v tom
je přece smysl germánské demokracie, aby se ten první nedůstojný snaživec a
morální zbabělec nedostal oklikou k vládě nad svými soukmenovci, ale aby už jen
samotná velikost převzaté odpovědnosti odradila neschopné a slabochy. Kdyby se
ale přece jenom nějaký takový chlápek pokusil sem vloudit, lze jej lehce
objevit a nevybíravě okřiknout: Pryč, zbabělý lumpe! Ustup, umažeš schody,
neboť hlavní schodiště do panteonu dějin není pro pokrytce, nýbrž pro hrdiny! K
tomuto názoru jsem se dopracoval po dvouletém navštěvování Vídeňského
parlamentu. Potom už jsem tam nechodil.
Vláda
parlamentu měla hlavní zásluhu na oslabování habsburského státu v posledních
letech. Čím více byla jeho zásluhou potlačována nadvláda němectví, tím více se
prosazoval systém vzájemného protivenství národů. V Říšské radě to probíhalo
vždy na úkor Němců a tím ovšem i v neprospěch Říše, neboť na přelomu století
muselo být jasné i tomu nejprostšímu člověku, že přitažlivost monarchie už
nedokáže zvládat odstředivé síly jednotlivých zemí. Naopak. Čím nedostatečnější
byly prostředky, které mohl stát vynakládat na své udržení, tím více rostlo
pohrdání tímto státem. Nejenom Maďarsko, ale i jednotlivé slovanské provincie
se již tak málo identifikovaly se společnou monarchii, že její slabost už
nebyla pociťována jako vlastní hanba. Spíše tu byla jakási radost z příznaků
začínajícího stáří, doufalo se víc v její smrt než v její uzdravení.
Parlament
ještě zabraňoval úplnému zhrouceni, avšak za cenu nedůstojných ústupků a
splnění jakéhokoliv vyděračství, jež pak musel zaplatit Němec, v říši pak byla
co nejšikovněji dohrávána partie jednotlivých národů proti sobě. Nicméně všeobecná
vývojová linie směřovala proti Němcům zvláště však od doby, kdy se stal
následníkem trůnu arcivévoda František Ferdinand. Díky následnictví získal
jistý vliv a čechizace, probíhající od shora dolů, dostala plán a řád. Tento
příští panovník se pokoušel všemi prostředky napomáhat odněmčení, nebo je sám
podporoval či alespoň kryl. Zvláště německá města byla oklikou přes státní
úřednictvo pomalu ale jistě zahrnuta do ohrožených, jazykově smíšených zón. I v
Dolním Rakousku postupoval tento proces stále rychleji a Vídeň už byla pro
mnoho Čechů jejich hlavním městem.
Vůdčí
myšlenka tohoto nového Habsburka, jehož rodina mluvila česky (choť arcivévody,
bývalá česká hraběnka, pocházela z kruhů, kde byl protiněmecký postoj tradicí),
bylo zřídit ve střední Evropě pozvolna slovanský stát, který měl být, za účelem
ochrany proti ortodoxnímu Rusku, postaven na přísně katolických základech. Tím
se náboženství zase jednou dostalo do služeb čistě politické myšlenky, jak tomu
bylo u Habsburků dost často, myšlenky nešťastné, alespoň z německého pohledu.
Výsledek byl v mnoha ohledech víc než smutný. Ani Habsburský dům, ani katolická
církev nedostaly oček vanou odměnu. Habsburk přišel o trůn, tím o velký stát.
Neboť tím, že koruna ve svých politických záměrech postavila do svých služeb
také náboženské momenty, vyvolala ducha, jehož sama zpočátku nepovažovala za
možného. Jako odpověď na pokusy vymýtit ve staré monarchii všemi prostředky
němectví, vyrostlo v Rakousku staroněmecké hnutí. V osmdesátých letech dosáhl
také v monarchii svého vrcholu manchersterský liberalismus v židovském pojetí.
Reakce naproti tomu přišla, jak bylo v Rakousku zvykem, v první řadě nikoliv ze
sociálních, nýbrž z nacionálních pozic. Pud sebezáchovy přinutil němectvo k
obraně v nejostřejší formě. Až v druhé řadě začínaly mít vliv také hospodářské
aspekty. Ze všeobecného politického zmatku se vylouply dva stranickopolitické
útvary, jeden byl zaměřen více nacionálně, druhý více sociálně, oba však velmi
zajímavé a poučné pro budoucnost.
Po
skličujícím konci války 1866 se zabýval Habsburský dům myšlenkou odvety na
bojišti. Jen osud císaře Maxe Mexického, jehož pád přivodili Francouzi přičemž
jeho nešťastná expedice se připisovala především Napoleonu III., vyvolala velké
pobouřeni a zabránila užšímu sblížení s Francii. Nicméně Habsburk tehdy číhal.
Kdyby se válka 1870/71 nestala tak ojedinělým vítězným tažením, byl by se
Vídeňský dvůr asi odvážil krvavé odvety za Sadovou. Ale když došly první zvěsti
z bojiště, zázračné, neuvěřitelné a přece pravdivé, tu poznal "nejmoudřejší"
ze všech monarchů nevhodnou dobu a tvářil se neupřímně dobrotivě.
Neboť
hrdinský boj těchto dvou let přinesl ještě další a větší zázrak. U Habsburků
nebylo změněné stanovisko upřímné, bylo vynuceno vnějšími okolnostmi. Zato
německý Žid ve staré východní Marce byl hluboce uchvácen vítězstvím a viděl
před sebou oživlý sen svých otců, stávající se nádhernou skutečností. Neboť
nemylme se: skutečně německy smýšlející Rakušan poznal od této chvíle, že
Hradec Králové byl tragickým, ale zároveň nutným předpokladem pro znovu
vybudování Říše, která už neměla být a také nebyla zatížena hnilobným marasmem
starého svazku. Na vlastním těle pociťoval, že Habsburský dům ukončil své
dějinné posláni a že nová říše si zvolí za císaře jen toho, kdo v hrdinném zápalu
může "Koruně Rýna" nabídnout svou hlavu. Je třeba děkovat osudu a
chválit jej za to, že ji dal v léno potomku domu, který už jednou dávno daroval
v osobě Bedřicha Velikého národu světlý symbol slávy.
Když
ale po velké válce Habsburský dům rázně přistoupil v monarchii k přímému, ale
neúprosnému mýcení nebezpečného, jednoznačně smýšlejícího Němectva - neboť toto
by byl nutně výsledek slavizační politiky - vzplanul odpor k zániku odsouzeného
národa způsobem, jaký novější dějiny nepoznaly. Poprvé se stali rebely muži
nacionálně a patrioticky smýšlející. Rebely nikoliv proti národu ani proti
státu, ale proti způsobu vládnutí, jež podle jejich přesvědčení muselo vést k
zániku jejich národa.
Poprvé
v novějších německých dějinách se oddělil zemský dynastický patriotismus od
nacionální lásky k vlasti a národu. Bylo zásluhou všeněmeckého hnutí německého
Rakouska.
V
devadesátých letech, že jasně a jednoznačně konstatovalo, že státní autorita má
právo vyžadovat úctu a ochranu jen tehdy, jestliže je v souladu se zájmy
národa, nebo je alespoň nepoškozuje. Státní autorita nemůže být samoúčelná,
neboť v takovém případě by každá tyranie na tomto světě byla nenapadnutelná a
posvátná.
Vede-li
vládní moc pomocnými prostředky národ k zániku, potom je vzpoura nejen právem,
ale i povinností každého příslušníka takového národa. Otázka, kdy takový případ
nastává a kdy nikoliv, nebude rozhodnuta teoretickými pojednáními, nýbrž silou
a úspěchem.
Každá
vládní moc si nárokuje povinnost udržovat státní autoritu, ať je sebehorší a i
kdyby tisíckrát zradila zájmy národa. Proto národní pud sebezáchovy může
používat v boji za nabytí svobody či nezávislosti stejná zbraně, jakými se ji
pokouší protivník zadržet. Boj "legálními" prostředky je veden jen
tak dlouho, dokud i hroutící se moc takové používá, ale není třeba bát se
použit i jiné prostředky, používá-li je i protivníci. Obecně se nemá nikdy
zapomínat, že udrženi státu nebo dokonce vlády není nejvyšším cílem lidského
bytí, cílem je uchování druhu. Je-li ale druh v nebezpečí, je-li utiskován,
nebo hrozí-li mu dokonce odstraněni, potom otázka legality hraje jen podřadnou
roli. Může se pak stát, že i když vládnoucí moc tisíckrát používá ve svém
konání takzvané "legální prostředky", přesto je pud sebezáchovy utiskovaných
vždy vyšším ospravedlněním jejich boje všemi dostupnými zbraněmi. Lidské právo
ruší státní právo. Je-li ale národ ve svém boji o lidská práva poražen, znamená
to, že byl na váhách osudu shledán příliš lehkým pro štěstí udržet se dále na
tomto pozemském světě. Neboť kdo není ochoten nebo schopen bojovat za své bytí,
tomu určila věčně spravedlivá prozřetelnost jeho konec.
Svět
tu není pro zbabělé národy. Jak snadné je pro tyranii navléci si pláštík
takzvané "legality", ukázalo se nejjasněji a nejzřetelněji na
příkladu Rakouska.
Legální
státní moc se opírala tehdy o Němcům nepřátelskou půdu parlamentu - a o rovněž
Němcům nepřátelský panovnický dům. V těchto dvou faktorech byla ztělesněna
veškerá státní autorita. Bylo nesmyslné chtít z těchto míst změnit osud
rakousko-německého národa. Podle našich ctitelů jediné možné
"legální" cesty by to znamenalo zřeknutí se boje, neboť tento by
nebyl proveditelný legálními prostředky. Znamenalo by to ale také konec Němců v
monarchii - a to ve velmi krátké době. Skutečně jen díky zhrouceni státu bylo
němectví uchráněno tohoto osudu. Avšak obrýlený teoretik by raději zemřel pro
svoji doktrínu, než pro svůj národ. K hrůze všech teoretických doktrinářů a
jiných státních fetišistů tehdejší členové všeněmeckého hnutí v Rakousku tímto
nesmyslem důkladné zametli, což zůstává jejich zásluhou. Zatímco se Habsburkové
všemi prostředky pokoušeli dostat se němectvu na kobylku, zaútočila tato strana
dokonce na "vznešený" panovnický dům a to bezohledně. První ze všech
provedla sondu v tomto shnilém státě a otevřela oči statisícům. Její zásluhou
byl nádherný pojem "láska k vlasti" osvobozen z objetí této smutné
dynastie. V první době svého nástupu měla mimořádně mnoho příznivců, jejich
počet hrozil přerůst ve skutečnou lavinu. Ale úspěch nevydržel. V době mého
příchodu do Vídně bylo toto hnuti už překonáno křesťansko-sociální stranou a
stalo se dokonce téměř zcela bezvýznamným. Celý tento proces zrodu a zániku
všeněmeckého hnuti na jedné straně a neslýchaného vzestupu křesťansko sociální
strany na straně druhé měl pro mě mimořádný význam jako klasický objekt studia.
Když
jsem přišel do Vídně, byly mé sympatie zcela na straně všeněmeckého sněmu.
Velmi mi imponovalo, že měl někdo odvahu zvolat v parlamentu "sláva
Hohenzellernovi" a rovněž mě těšilo, že stále ještě někdo považoval
Rakousko za přechodně oddělenou součást německé říše a nenechal projít ani
okamžik, kdy by toto také veřejně neprohlásil. Vzbuzovalo ve mě radostnou
naději, že byli lidé, kteří ve všech otázkách němectví bezohledně přiznávali
barvu a nikdy se nesnižovali ke kompromisům. Byla to podle mého názoru jediná
ještě schůdná cesta k záchraně národa. Nechápal jsem, že hnutí po tak nádherném
vzestupu tolik kleslo. Ještě méně jsem chápal, že se křesťanskosociální strana
ve stejné době stala tak obrovskou silou. Byla právě na vrcholu své slávy.
Když
jsem se chystal porovnat obě tato hnutí, dal mi i v tomto případě osud,
urychlen mojí neútěšnou situací, tu nejlepší výuku pro pochopení příčin této
hádanky.
Začnu
u dvou mužů, kteří byli vůdci a zakladateli oněch dvou stran: Georg von
Schtinerer a Dr. Karl Lueger. Čistě lidsky vzato oba převyšují rámec a úroveň
takzvaných parlamentních zjevů. V bahně všeobecné politické korupce zůstal
jejich život čistý a neporušený. Mé sympatie byly nejdříve na straně
všeněmeckého Schtinerera, a1e pozvolna se obracely rovněž ke
křesťanskosociálnímu vůdci.
Když
jsem porovnával jejich schopnosti, by1 tehdy Schtinerer, jak se mi zdálo, lepší
a důkladnější myslitel v zásadních problémech.
Rozpoznal
nezbytný konec rakouského státu správněji a jasněji než kdokoliv jiný. Kdyby
jeho v úvahy poslouchali lépe zejména v říši, když varoval před habsburskou
monarchií, nebylo by došlo k neštěstí světové války Německa proti celé Evropě.
Schtinerer rozpoznával vnitřní podstatu problémů, o to víc se však mýlil v
lidech.
Zde
byla silná stránka Dr. Luegera. Byl mimořádným znalcem lidi a vystříhal se
toho, aby je viděl lepší než jsou. Počítal tedy více s realitou života, zatímco
Schtinerer pro ni měl jen malé pochopení. Všechno, co si myslel, bylo
teoreticky vzato správné, ale protože mu chyběla síla a pochopeni toho, že
teoretické poznatky je třeba zprostředkovat masám a to formou odpovídající
jejich chápáni, které je a zůstane omezené, zůstávalo všechno poznáni jen
prorockou moudrostí, aniž se stalo praktickou skutečností.
Tato
absence faktické znalosti lidí vedla později k chybnému hodnocení sil celého
hnutí i prastarých institucí. Schtinerer nakonec ovšem poznal, že se jedná o
světonázorové otázky, ale nepochopil, že vhodnými nositeli těchto téměř
náboženských názorů mohou být především vždy jen široké masy lidu. Viděl
bohužel jen ve velmi malém rozsahu mimořádnou omezenost bojové vůle takzvaných
"měšťanských kruhů", což bylo dáno už jejich hospodářským postavením
a z toho vyplývající obavou, že mají co ztratit a proto se drží zpátky. Ale
světonázor bude mít přece vyhlídku na vítězství jen tehdy, jestliže je tu
široká masa jako nositelka nového učení a je ochotna postoupit nutný boj. Ve
všech těchto věcech byl Dr. Lueger opakem Schtinerera. Důkladná znalost lidi mu
pomáhala správně oceňovat možné síly a tím zůstal uchráněn před přílišným
podhodnocením stávajících institucí, dokonce snad právě proto se naučil
používat tyto instituce jako pomocné prostředky pro dosaženi svých cílů. Také
velmi dobře chápal, že politická bojová síla dnešních vyšších měšťanských
vrstev je malá a nedostačující k tomu, aby vybojovala vítězství novému velkému
hnutí. Proto ve své politické činnosti kladl důraz na získání vrstev, jejichž
existence byla ohrožena, což znamenalo spíš povzbuzeni bojové vůle než její
ochromení. Byl rovněž ochoten použít všechny stávající mocenské prostředky a
naklonit si mocné instituce tak, aby z těchto starých zdrojů síly získával
užitek pro vlastní hnutí. Zaměřil svou novou stranu především na střední stav,
ohroženy zánikem, čímž si získal stoupence velmi obětavé i opravdu bojovné.
Jeho nesmírně moudrý vztah ke katolické církvi mu získal mladší duchovni v
takovém rozsahu, že stará klerikální strana byla nucena vyklízet pole, anebo,
chytřeji, připojit se ke straně nové a získávat tam pozvolna pozici za pozicí.
Kdybychom
ale jen toto považovali za charakteristiku podstaty tohoto váženého muže, velmi
bychom mu křivdili. Neboť nebyl jen obratný taktik, ale měl vlastnosti skutečně
velkého a geniálního reformátora. Byl však omezen přesnou znalostí stávajících
možnosti jakož i vlastních schopností. Tento skutečně významný muž si vytyčil
velmi praktický cíl. Chtěl dobýt Vídeň. Vídeň byla srdcem monarchie, z tohoto
města proudil ještě život do nemocného a starého těla vetché říše. Čím
zdravější bude srdce, tím více ožije celé tělo. Zásadě správná myšlenka, která
však mohla být použita jen po určitou omezenou dobu. A v tom byla slabost
tohoto muže. Co vykonal jako starosta města Vídně, je v nejlepším slova smyslu
nesmrtelné, monarchii tím však zachránit nemohl - bylo příliš pozdě. To viděl
jeho odpůrce Schtinerer jasněji. Nač prakticky Dr. Lueger sáhl, báječně se
zdařilo, co si od toho sliboval, to se nedostavilo. Co chtěl Schtinerer, to se
mu nepodařilo, čeho se obával, to se bohužel strašným způsobem dostavilo. Tak
ani jeden z obou mužů nedosáhl svého cíle: Lueger už nemohl zachránit Rakousko
a Schtinerer už nemohl zachránit německy národ před pádem. Je neskonale poučné
pro dnešní dobu studovat příčiny selhání obou stran. Je to účelné zejména pro
mé přátele, poněvadž v mnoha bodech jsou dnešní poměry podobné těm tehdejším a
je možné vyhnout se chybám, které kdysi vedly ke konci hnutí jednoho a k
neplodnosti druhého.
Zhrouceni
všeněmeckého hnutí v Rakousku mělo podle mne tři příčiny:
Za
prvé nejasná představa o významu sociálního problému pro novou, svou podstatou
revoluční stranu. Protože Schtinerer a jeho přívrženci se obraceli v prvé řadě
na měšťanské vrstvy, mohl být výsledek jen slabý a mírný. Německé měšťanstvo je
zvláště ve svých vyšších kruzích, aniž to jednotlivci tuší, pacifistické,
jedná-li se o vnitřní záležitosti národa nebo státu. V dobrých časech, to znamená
v tomto případě je-li dobrá vláda, je toto smýšlení základem dobré hodnoty
těchto vrstev pro stát, v časech špatné vlády však působí přímo zhoubně. Už
jenom proto, aby bylo možné vést skutečně vážný boj, muselo se všeněmecké hnutí
věnovat především získávání mas. Protože to nečinilo, ztratilo onen rozmach,
který taková vlna potřebuje, nemá-li brzy opadnout. Pokud ale nová strana nemá
tuto zásadu na zřeteli od počátku a nerealizuje ji, ztrácí později možnost
zameškané dohonit. Přijme-li strana velký počet umírněných měšťanských živlů,
bude se vnitřní postoj hnutí řídit podle nich a ztratí další vyhlídky na
získání větších sil ze širokých lidových vrstev. Tím se ale takové hnutí
nedostane dál než k rýpaní a kritice poměrů. Už nikdy nenalezne onu téměř náboženskou
víru spojenou se stejnou obětavostí, na jejich místo se dostane snaha o
"pozitivní spolupráci", to znamená v tomto případě uznání stávající
situace a pozvolné zmírnění tvrdosti boje a konečně přistání u shnilého míru.
Tak
tomu bylo i se všeněmeckým hnutím, protože od počátku nepřičítalo hlavní význam
získávání stoupenců ze širokých mas. Stalo se "měšťanským, vybraným,
umírněně radikálním". Z této chyby vyrostla druhá příčina jeho rychlého
zániku. V době nástupu všeněmeckého hnutí byla situace němectví v Rakousku již
zcela zoufalá . Rok od roku se stával parlament stále více institucí pomalé
zkázy německého národa. Každý pokus o záchranu v hodině dvanácté mohl mít
alespoň malou naději na úspěch pouze za předpokladu, že tato instituce bude odstraněna.
Pro hnuti tím vyvstala principiální otázka: vstoupit do parlamentu a - dá-li se
to tak vyjádřit - "vytunelovat jej zevnitř", anebo vést boj zvenčí
útokem na toto zařízení? Vést boj proti takové moci zvenčí znamená vyzbrojit se
neotřesitelnou odvahou a připravit se na nekonečné oběti. Chytit býka za rohy a
dostat mnoho těžkých ran, někdy padnout k zemi a zase se zvednout se zlámanými
údy, až teprve po nejtěžším zápase se vítězství přikloní na stranu smělého
útočníka. Jen velikost obětí získá pro věc nové bojovníky, až nakonec
vytrvalost bude odměněna vítězstvím. K tomu je ale potřeba dětí národa ze
širokých mas. Pouze oni jsou odhodlaní a dostatečně houževnatí, aby tento boj
dobojovali až do krvav‚ho konce. Tuto širokou masu však všeněmecké hnutí nemělo
a tak mu nezbylo nic jiného, než vstoupit do parlamentu.
Nebylo
by správné myslet si, že toto rozhodnutí bylo výsledkem dlouhých vnitřních
pochybnosti či úvah, ne, nemyslelo se na nic jiného. Účast na tomto nesmyslu
byla jen odrazem všeobecných, nejasných představ o významu a vlivu účasti v
instituci, která už v principu byla považována za nesprávnou. Nejspíš si
slibovali ulehčení osvěty širokých lidových vrstev, dostanou-li příležitost
mluvit na "fóru celého národa". Také se zdálo, že útok na kořeny zla
bude úspěšnější, než útok zvenčí. Domnívali se také, že bezpečnost jednotlivých
předních bojovníků bude pod ochranou imunity větší, takže síla útoku by se tím
mohla zvýšit. Ve skutečnosti se věci ovšem měly jinak. Fórum, o kterém mluvili
všeněmečtí poslanci, se nezvětšilo, ale spíše zmenšilo, neboť každý mluví jen
pro ten okruh lidí, který ho chce poslouchat, nebo ke kterým se dostane
reprodukce řečeného prostřednictvím tisku. Největší bezprostřední fórum
posluchačů však není posluchárna parlamentu, nýbrž velké, veřejné shromáždění
lidu. Neboť tam se nalézají tisíce lidí, kteří přišli, aby si poslechli, co jim
chce řečník říct, naproti tomu v zasedacím sále poslanecké sněmovny je jich jen
pár set a to většinou jen proto, aby obdrželi diety a v žádném případě proto,
aby do sebe nechali nalévat moudrosti ostatních pánů "zástupců lidu".
Především je to ale pořád stejné publikum, které se už ničemu nepřiučí,
poněvadž kromě rozumu k tomu zde chybí i sebemenší vůle.
Žádný
z těchto zástupců lidu nikdy sám ze sebe nevzdá čest lepší pravdě a nedá se do
jejích služeb. Ne, neučiní to ani jediný z nich, ledaže by měl důvodnou naději,
že si tím zachrání svůj poslanecký mandát na další období. Teprve tehdy, když
už je jasné, že jeho dosavadní strana dopadne v příštích volbách špatně, vydá
se tento výkvět statečnosti na cestu a bude se rozhlížet, zda a kde by se
dostal k nějaké straně nebo směru, který dopadne ve volbách lépe, ovšem tuto
změnu pozice doprovází obvykle průtrží morálních zdůvodnění. Zdá-li se, že nějaká
stávající strana natolik ztrácí přízeň lidu a hrozí jí tak velký propad, že
pravděpodobně utrží ve volbách zničující porážku, dávají se na velký pochod:
parlamentní krysy opouštějí stranickou loď. Nemá to co dělat s lepším věděním
nebo úmyslem, pouze s jistým věšteckým nadáním, jež parlamentní štěnici v pravý
čas varuje a pouští ji opakovaně do jiné teplé stranické postele. Mluvit před
takovým "fórem" znamená jen házet perly oněm známým zvířatům. To se
ale opravdu nevyplatí! Neboť úspěch nemůže být jiný než nulový.
A
tak to také bylo. Všeněmečtí poslanci se mohli umluvit: účinek nebyl naprosto
žádný. Tisk o nich buď zcela mlčel, anebo roztrhal jejich projevy tak, že
zmizela jakákoliv souvislost, ba překrucoval dokonce smysl, jež se pak vytrácel
a veřejné mínění dostávalo tak velmi špatný obraz o smyslu nového hnutí. Nemělo
význam to, co jednotliví pánové říkali, význam mělo to, co se o nich dalo číst
v tisku, což byl pouhý výtah z jejich projevů, jež zkreslen tiskem mohl působit
jen nesmyslně. Mohl - a měl. Přičemž jediné fórum, před kterým mluvili pravdu,
sestávalo z pěti set členů parlamentu. To mluví samo za sebe. Nejhorší ale bylo
následující: všeněmecké hnuti mohlo počítat s úspěchem jen tehdy, kdyby od
prvního dne pochopilo, že se tu nesmí jednat o novou politickou stranu, nýbrž o
světový názor. Neboť pouze světonázor mohl najít sílu k vybojování tohoto
obrovského zápasu. Toho jsou jako vůdci schopni jen ty nejlepší a nejodvážnější
hlavy. Není-li boj za světový názor veden obětavými hrdiny, nenajdou se
zakrátko ani k smrti odhodlaní bojovníci. Kdo bojuje pouze za svou vlastní
existenci, nezajímá se příliš o společnost.
Aby
si hnuti tento předpoklad udrželo, musí každý vědět, že hnutí může nabídnout
čest a slávu z pohledu potomků, ale přítomnosti nemá co nabídnout. Čím více
postů a míst má hnuti na rozdávání, tím větší je přiliv podřadných lidi, až
nakonec tito političtí příležitostní dělníci zaplaví stranu tak, že někteří
poctiví bojovníci už staré hnutí vůbec nepoznávají a naopak ti noví odmítají
někdejší bojovníky jako obtížné "nepovolané". Tím je ovšem
"mise'" takového hnutí vyřízena.
Když
se všeněmecké hnutí upsalo parlamentu, dostalo "parlamentáře" namísto
dřívějších vůdců a bojovníků. Tím kleslo na úroveň běžné politické strany a
ztratilo sílu čelit mučednickým vzdorem neblahému osudu. Místo boje se naučilo
"mluvit a vyjednávat". Nový parlamentář to začal již zakrátko
pociťovat jako pohodlnější, ne tak riskantní, povinnost vybojovávat nový
světový názor "duchovními" zbraněmi parlamentní výřečnosti, oproti
tomu, aby se v případě potřeby vrhl do boje s nasazením vlastního života - do
boje, jehož výsledek byl nejistý a v každém případě nevýnosný.
Když
už se tak sedělo v parlamentu, začali přívrženci venku doufat a čekat na zázraky,
které nepřicházely a ani přicházet nemohly. Brzy začali být netrpěliví, protože
to, co slyšeli od svých poslanců, neodpovídalo v žádném případě očekávání
voličů. To se dalo lehko vysvětlit, neboť nepřátelský tisk nedával lidu
pravdivý obraz působení všeněmeckých zastupitelů. Čím více noví zástupci lidu
přicházeli na chuť mírnějšímu způsobu "revolučního" boje v parlamentu
a zemských sněmech, tím méně byli ochotni vrátit se do nebezpečné osvětové
práce v širokých vrstvách národa. Masové shromáždění, jediná cesta k opravdu
účinnému, bezprostřednímu ovlivňování a tedy jedině možnému získávání velkého
počtu lidí, bylo stále víc odsunováno do pozadí.
Tak
jako byla tribuna parlamentu zaměňována za pivní stůl zasedacího sálu, aby se
řeči z tohoto fóra lily nikoliv do lidu, ale do hlav jeho takzvaných
"vyvolených" zástupců, tak přestávalo i všeněmecké hnutí být hnutím
lidovým a brzy pokleslo na úroveň klubu akademických výkladů, které téměř nikdo
nebral vážně.
Špatný
dojem, který zprostředkovával tisk, nebyl už odpovídajícím způsobem korigován
osobní schůzovní činností jednotlivých pánů, až posléze slovo
"všeněmecký" znělo v uších širokých mas nepěkně. Avšak - a to ať si
nechají říct všichni ti dnešní rytířští pisálkové a hejskové - největší
převraty na světě nebyly nikdy řízeny husím brkem. Ne, peru zůstalo stále
vyhrazeno tyto děje teoreticky zdůvodňovat.
Ale
síla, která uváděla do pohybu historické laviny náboženského a politického
dění, to byla odpradávna kouzelná moc mluveného slova. Široké masy národa
podlehnou především síle řeči. Všechna velká hnutí jsou hnutí lidová, jsou to
vulkanické erupce lidských vášní a duchovního vnímání, podnícené buďto krutou
bohyní nouze nebo zapáleny pochodní slov vržených masám lidu, slov, jež nejsou
limonádovými výlevy estetizujících literátů a Ivů salonů. Osudy národů dokáže
změnit jen bouře horké vášně, ale vzbudit takovou vášeň umí jen ten, kdo ji sám
nosí v srdci.
Vášeň
sama daruje svému vyvolenci slova podobná úderům kladiva, která otvírají brány
srdce lidu. Koho ale vášeň opustí a jeho ústa zůstávají němá, toho nebe
nevyvolilo zvěstovatelem své vůle. Až se tedy drží každý písař svého kalamáře,
aby byl činný "teoreticky", stačí-li mu na to rozum a schopnosti:
vůdcem se však nenarodil a nebyl vyvolen.
Hnutí,
které má velké cíle, se musí úzkostlivě snažit, aby neztratilo souvislost se
širokými lidovými masami. Každou otázku musí zvažovat právě z tohoto hlediska a
v tomto směru činit rozhodnutí. Musí se vyhýbat všemu, co by mohlo snížit či
oslabit jeho působeni na masy, nikoliv snad z "demagogických" důvodu,
nýbrž z prostého poznání, že bez obrovské síly národních mas není žádná velká
idea uskutečnitelná, byť by byla sebe posvátnější a vznešená. Pouze tvrdá
skutečnost musí určovat cestu k cíli, ať se nám to libí nebo ne. Vyhýbat se
nepříjemným cestám znamená na tomto světě minout se cíle.
Když
všeněmecké hnutí, díky svému postoji k parlamentu, přeložilo těžiště své
činnosti z národa do poslanecké sněmovny, ztratilo budoucnost a získalo laciný
okamžitý úspěch. Zvolilo lehčí boj a tím už nebylo hodno konečného vítězství.
Promyslel
jsem tyto otázky velice důkladně již ve Vídni a poznal, že jsou hlavní příčinou
zhroucení tohoto hnuti, které bylo podle mého názoru povoláno k tomu, aby se
ujalo vedení němectva, právě v tom, že neuznalo tyto skutečnosti. Hlavní dvě
chyby, na kterých všeněmecké hnutí ztroskotalo, byly navzájem příbuzné.
Nedostatečná znalost vnitřních hnacích sil velkých převratů vedla k podcenění
významu širokých mas lidu, z toho vyplynul nepatrný zájem o sociální otázky i
nesprávné nedostatečné získávání duší z nižších vrstev národa. A také nesprávný
postoj k parlamentu, který všechny tyto chyby podporoval.
Kdyby
poznali nesmírnou sílu, která je vlastni mase jako nositelce revolučního odporu
ve všech dobách, pracovali by v sociální a propagandistické sféře jinak. Pak by
také těžiště hnutí nebylo v parlamentu, nýbrž v dílně a na ulici.
Tvrdý
boj, který všeněmecké hnutí vedlo proti katolické církvi, je vysvětlitelný
pouze nedostatečným pochopením duchovní podstaty lidu: Prudký útok nové strany
proti němu měl následující příčiny: Jakmile se habsburský dům s konečnou
platnosti rozhodl přetvořit Rakousko na slovanský stát, sahalo se k jakýmkoliv
prostředkům, jež se zdály být v tomto směru vhodné. Také náboženské instituce
zapřáhal bez skrupulí tento nesvědomitý panovnický dům do služeb nové
"státní ideje". Používání českých farností a jejich duchovních
správců bylo jen jedním z mnoha prostředků na cestě ke všeobecné slavizaci Rakouska.
Odehrávalo se to asi takto: I) do ještě německých obcí byli dosazováni češti
faráři, kteří pomalu ale jistě nadřazovali zájmy českého národa nad zájmy
církví a stávali se zárodkem procesu odněmčování! Německé duchovenstvo zklamalo
v tomto směru téměř úplně. Nejen že bylo z hlediska němectví v tomto boji
naprosto nepoužitelné, ale nedokázalo se ani bránit útoku těch druhých. A tak
bylo němectví oklikou, tj. zneužíváním na jedné straně a nedostatečnou obranou
na straně druhé, pomalu ale nepřetržitě zatlačováno do pozadí. Jestliže se toto
konalo v malém, ve velkém nebyly poměry o mnoho lepší. Protiněmeckým pokusům
Habsburků se vysoký klérus patřičně nebránil a prosazování německých zájmů
ustoupilo do pozadí. Obecný dojem nemohl být jiný než ten, že jde o hrubé
porušování německých práv katolickým duchovenstvem. Způsobilo to zdání, že
církev necítí s německým národem, že se nespravedlivě staví na stranu
nepřítele. Podle Schtinererova názoru byl kořen zla v tom, že vedení katolické
církve se nenachází v Německu a z toho že vyplývá nepřízeň církve k zájmům
našeho národa.
Takzvané
kulturní problémy ustoupily tehdy, jako téměř všechno v tehdejším Rakousku,
téměř zcela do pozadí. Rozhodující pro postoj všeněmeckého hnutí ke katolické
církvi nebyl ani tak její vztah k vědě apod., jako spíše její nedostatečné
zastupování německých práv a naopak stálá podpora zvláště slovanské arogance
žádostivosti.
Georg
Schtinerer nebyl polovičatý. Boj proti církvi zahájil s přesvědčením, že jenom
tímto lze německý národ zachránit. Hnutí
"Pryč
od Říma" bylo mohutným ale i nejtěžším útokem, který měl zbořit
nepřátelskou pevnost. Domníval se, že bude-li tento boj úspěšný, bude překonán
neblahý rozkol církve v Německu, přičemž vnitřní síla Říše a německého národa by
takovým vítězstvím mohly velmi získat. Avšak ani předpoklad a ani výsledek
tohoto boje nebyly správné. Bezpochyby byla národní síla odporu německého
duchovenstva ve všech otázkách němectví menší než sila jejich neněmeckých,
zejména českých bratří v úřadě. A pouze ignorant mohl nevidět, že německé
duchovenstvo sotva napadlo bránit německé zájmy. Rovněž tak musel každý
nezaslepený člověk uznat, že to vyplývá v prvé řadě z jisté okolnosti, kterou
my Němci všichni těžce trpíme: je to naše objektivita v postoji k naší
národnosti stejně tak jako k čemukoliv jinému. Český duchovní se stavěl
subjektivně ke svému národu a objektivně k církvi, zatímco německý farář byl
subjektivně oddán církvi a zůstával objektivní vůči svému národu. Jedná se o
jev, který naneštěstí můžeme sledovat v tisících jiných příkladů. V žádném
případě to není pouze zvláštní dědictví katolicismu, nýbrž skutečnost, která u
nás v krátké době nahlodává každou, zvláště státní nebo ideovou instituci.
Porovnejme
například postoj, který zaujímá naše úřednictvo k pokusům o národní obrodu, s
postojem úřednictva jiného národa v téže otázce. Nebo myslíme si snad, že
důstojnický sbor všude na světě by stejným způsobem zastrčil zájmy svého národa
za frázi "státní autorita", jak se to děje u nás už pět let zcela
samozřejmě a platí to dokonce za zvlášť záslužné? Nezaujímají snad například v
židovské otázce obě skupiny stanovisko, které neodpovídá zájmům národa ani
skutečným potřebám náboženství? Porovnejme postoj rabína ke všem otázkám jen
trochu významným pro židovstvo jako rasu se stanoviskem daleko největší části
našeho duchovenstva. S tímto jevem se setkáme vždy, jedná-li se o abstraktní
ideje. "Státní autorita", "demokracie",
"pacifismus", "mezinárodní solidarita" apod. jsou pojmy,
které se u nás téměř vždy stanou tak frigidními, čistě doktrinářskými
představami, že každé posuzováni všeobecných národních životních potřeb se děje
pouze z jejich hlediska.
Tento
neblahý způsob pohledu na všechny záležitosti pod úhlem už jednou vytvořeného
názoru umrtvuje každou schopnost vmyslet se subjektivně do věci, jež objektivně
odporuje vlastní doktríně, vede nakonec k úplné záměně prostředku a účelu.
Obrací se proti všem pokusům o národní povzneseni, pokud by toto bylo možnou
pouze po odstranění špatné, zhoubné vlády, protože to by prý bylo porušením
"státní autority". Podle tohoto názoru není státní autorita
prostředkem k nějakému účelu, v očích fanatika objektivity je účelem sama o
sobě, který vyplní celý jeho život. Rozhořčeně by se postavil proti pokusu o diktaturu,
i kdyby jejím nositelem měl být například nějaký Bedřich Veliký a momentální
státní umělci parlamentní většiny byli jen neschopnými trpaslíky nebo dokonce
podřadnými subjekty, poněvadž zákon demokracie je pro doktrináře posvátnější
než blaho národa. Bude tedy hájit nejhorší tyranii, jež ruinuje národ, poněvadž
"státní autorita" je v této tyranii momentálně ztělesněná, jindy zase
odmítne i požehnanou vládu, pokud neodpovídá pravidlům "demokracie".
Stejně
tak bude náš německý pacifista mlčet ke každému i sebekrvavějšímu znásilňování
národa, jež může vycházet i z nějaké volenské moci, a kdyby se dal tento osud
změnit pouze odporem, tedy násilím, bylo by to proti duchu jeho mírového
společenství. Mezinárodní německý socialista může byt od ostatního světa
solidárně vypleněn a bude to kvitovat s bratrskou a nepomyslí na odplatu ani na
protest, právě proto, že je - Němec. Toto může znít smutně, ale změnit nějakou
věc znamená ji napřed poznat. Stejně tak je tomu se slabošským zastupováním
německých zájmů částí kléru. Není to ze zloby nebo ze zlé vůle, není to na
povel shora". V takové národní vlažnosti spatřujeme jednak výsledek
nedostatečné výchovy k němectví od mládí, jednak naprosté podrobeni se
myšlence, která se stala idolem. Tak bude pacifista, věnující se subjektivně a
bez výhrad své ideji, hledat při každém i tom nejnespravedlivějším, těžkém
ohrožení svého národa nejprve objektivní práva (pokud je to Němec) a nikdy se
postaví z pudu sebezáchovy do řad svého stáda a nebude bojovat.
Nakolik
to platí pro jednotlivé skupiny, nám ukáže snad toto: Protestantismus zastupuje
zájmy Němectva lépe, má to zakotveno už ve svém zrodu a v pozdější tradici,
selhává však v okamžiku, kdy by se měla obrana národních zájmů týkat oblasti,
která chybí nebo je z nějakých důvodu odmítána v obecné linii jeho tradic a
představ o světě.
Protestantismus
nastoupí k podpoře němectví, pokud se jedná o záležitosti vnitřní čistoty nebo
národního prohlubováni, o obranu německé podstaty, německé řeči a také německé
svobody, protože to vše je zdůvodněno v něm samém. Okamžitě se ale postaví
velmi tvrdě proti všem pokusům zachránit národ ze sevření jeho smrtelného
nepřítele, protože jeho postoj k židovstvu je stanoven více méně dogmaticky.
Přitom se zde jedná o otázku, bez jejíž vyřešení jsou a zůstanou všechny
ostatní pokusy o německou obrodu nebo povznesení zcela nesmyslné a nemožné.
Měl
jsem ve své vídeňské době dost času a příležitostí k nepředpojatému zkoumáni
této otázky a mohl jsem si v denním styku tisícero způsoby ověřit správnost
tohoto názoru.
V
tamním ohnisku nejrůznějších národností se jevilo velmi jasně, že pouze německý
pacifista se pokouší vidět zájmy vlastního národa vždy jenom objektivně, avšak
nikdy tak Žid pokud jde o zájmy židovského národa, že pouze německý socialista
je "internacionální" v tom smyslu, který mu zakazuje vyžebrávat svému
národu spravedlnost u jeho internacionálních soudruhů jinak než kňouráním a
fňukáním, avšak nikdy tak Čech nebo Polák apod. Zkrátka, poznal jsem už tehdy,
že neštěstí spočívá jen zčásti v těchto učeních, částečně však také v naší
nedostatečné výchově k národnímu cítění a tím podmíněné menší oddanosti k
národu. Tím odpadá první čistě teoretické zdůvodněni boje všeněmeckého hnutí
proti katolicismu.
Vychovávejme
německý národ už od mládí k rozhodnému uzná práv vlastního národa a neotravujme
už dětská srdce kletbou objektivity a to i ve věcech svého vlastního "já
" a zakrátko se ukáže (za předpokladu radikální národní vlády) že stejně
jako v Irsku, Polsku nebo ve Francii bude také v Německu katolík vždycky
Němcem.
Největší
důkaz toho nám poskytla ona doba, kdy náš národ vystoupil naposledy k obraně
své existence před soudnou stolicí dějin. Pokud tehdy nechybělo vedení shora,
splnil náš národ své povinnosti úchvatným způsobem. Protestantský pastor i
katolický farář - oba společně nesmírně přispěli k udržení naší síly odporu
nejen na frontě, ale ještě více doma. V těchto letech a především v prvním
vzplanutí to byla skutečně v obou táborech jen jediná svatá Německá říše, za
jejíž existenci a budoucnost se modlil každý ke svému nebi.
Jednu
otázku si mělo všeněmecké hnutí tenkrát položit: Je udržení rakouského němectví
při katolické víře možné nebo ne? Jestliže ano, pak by se politická strana
neměla starat o náboženské věci, jestliže ne, měla nastoupit náboženská
reformace, nikoliv politická strana.
Kdo
se domnívá , že lze dospět k náboženské reformaci oklikou přes politickou
stranu, nemá ponětí o vytváření náboženských představ, nemluvě o učení víry a
působeni církví. Zde skutečně nelze sloužit dvěma pánům! Přičemž založení nebo
zničení nějakého či konfese považuji za podstatně větší čin než založeni nebo
zničení státu, neřku-li politické strany.
Neříkejme,
že řečené útoky byly jen obranou proti útokům druhé strany! Jistěže byli ve
všech dobách lidé bez svědomí, kteří se nerozpakovali používat náboženství či
vyznání jako nástroj svých politických obchodů, ale stejně tak svalovat na
náboženství zodpovědnost za nějaké lumpy, kteří ji stejným způsobem zneužívají
jako cokoliv jiného pro potřeby svých nízkých pudů.
Nic
se nehodí parlamentnímu darmošlapovi a povaleči lépe, než je-li mu dána
příležitost dosáhnout alespoň dodatečně ospravedlnění jeho politické šmeliny.
Neboť jakmile je náboženství voláno k zodpovědnosti za osobni špatnost tohoto
prolhance a je proto napadána, vyhlašuje hlasitě do všech světových stran své
svědectví o tom, jak spravedlivý byl jeho dosavadní postup a jak pouze jemu a
jeho výřečnosti je třeba vděčit za záchranu náboženství a církve. Hloupé a
zapomětlivé okolí nepozná většinou pro velký křik pravého původce celého boje
nebo si na něho již nepamatuje a lump dosáhl svého cíle. Že to nemá s
náboženstvím vůbec nic společného, to ví tento lstivý lišák velmi dobře. Bude
se tedy o to víc v tichosti smát do dlaní, zatímco jeho čestný, ale nešikovný
protivník prohrává, aby si jednoho dne zoufal nad lidskou proradnosti a odešel
do ústraní.
Činit
náboženství nebo církev zodpovědnými za pochybení jednotlivce je nespravedlivé
i z jiného hlediska. Porovnejme velikost viditelné organizace církve s
průměrným chybováním lidé obecně a budeme muset přiznat, že poměr mezi dobrem a
zlem je tady lepší než jinde. Jistě, najdou se i mezi kněžími tací, jimž je
jejich posvátný úřad jen prostředkem k uspokojování politické ctižádosti, ba
kteří v politickém boji často více než politováníhodným způsobem zapomínají, že
by měli být strážci vyšší pravdy a nikoliv zastánci lží a pomluv. Ovšem na
jednoho nedůstojného připadají tisíce čestných, svému povolání věrně oddaných
duchovních pastýřů, kteří v naši prolhané a zpustlé době vyčnívají jako malé
ostrůvky ze všeobecného bahna.
Stejně
jako nesmíme odsuzovat církev jako takovou, proviní-li se nějaký zpustlý objekt
v sutaně proti mravnosti, nemohu rovněž odsoudit církev za to, že jeden z mnoha
jejích služebníků pošpiní a zradí svůj národ, což je jinde téměř běžné.
Nezapomínejte zvláště dnes, že na jednoho takového připadají tisíce, kteří s
krvácejícím srdcem prožívají neštěstí svého národa a stejně tak jako ti
nejlepší z našinců touží po hodině, kdy se zase jednou nebe usměje i na nás.
Kdo
ale odpoví, že se tu nejedná o malé problémy všedního dne, ale o otázky zásadní
pravdivosti nebo dogmatického obsahu, tomu mohu odpovědět otázkou: domníváš se,
že jsi vybrán osudem, abys zvěstoval pravdu? Pak to čiň, ale měj také odvahu
činit tak nikoliv klikou přes politickou stranu - neboť i toto je šmelina - ale
postav na místo špatnosti dneška své lepší příští. Chybí-li ti odvaha nebo
není-li ti lepší příští jasné, pak jdi od toho, v žádném případě se ale
nepokoušej potichu a oklikou přes politickou stranu dělat to, co si netroufáš
dělat s otevřeným hledím!
Politické
strany nemají s náboženskými problémy nic společného, pokud jako odrodilci
nepodkopávají mravy a morálku vlastní rasy, stejně tak nemá náboženství nic
společného s politickými nepřístojnostmi stran. Pokud ovšem církevní hodnostáři
používají náboženské instituce nebo i učení k tomu, aby poškozovali národ,
nesmíme je na této cestě následovat a musíme bojovat proti tomu všemi
prostředky. Politickému vůdci mají být náboženské nauky a instituce jeho národa
vždy nedotknutelné, neboť jinak nesmi být politikem, nýbrž reformátorem, má-li
k tomu vybaveni! Jiný postoj by především v Německu vedl ke katastrofě. Při
studiu všeněmeckého hnutí a jeho boje proti němu jsem tehdy a v dalších letech
dospěl k následujícímu přesvědčeni: Nedostatečné pochopení významu sociálních
problémů připravilo toto hnutí o skutečně bojové masy lidu, vstup do parlamentu
mu vzal jeho velký rozlet a zatížil hnutí všemi slabostmi této instituce, boj
proti katolické církvi ho znemožnil v početných nižších a středních kruzích a
odcizil ho mnoha nejlepším lidem, které národ má.
Praktický
výsledek kulturního boje v Rakousku se rovná téměř nule. Podařilo se sice urvat
církvi na 100 000 členů, avšak tato tím neutrpěla žádnou zvláštní škodu.
Nemusela v tomto případě opravdu uronit ani slzu, pro své ztracené
"ovečky', neboť ztratila to, co jí už dávno předtím vnitřně plně nenáleželo.
Rozdíl mezi reformací kdysi a nyní spočíval v tom, že kdysi se od církve
odvrátilo mnoho těch nejlepších lidí z vnitřního náboženského přesvědčení,
zatímco teď odešli jen vlažní a to kvůli "úvahám" politického
charakteru. A právě z politického hlediska byl výsledek směšný i smutný
zároveň.
Zaniklo
jedno nadějné spásonosné politické hnutí německého národa, protože nebylo
vedeno s bezohlednou střízlivostí a ztrácelo se v oblastech, které musely vést
jedině k roztříštění. Neboť jedno je jisté: všeněmecké hnutí by se snad této
chyby nikdy nedopustilo, kdyby mělo více pochopeni pro psychiku širokých mas.
Kdyby bylo jeho vůdcům známo, že k vybojování úspěchů nelze ukázat mase, už z
čistě duševních pohnutek, dva či více protivníků, protože to pak vede k roztříštění
bojové síly, bylo by se všeněmecké hnutí už z tohoto důvodu muselo zaměřit
pouze na jediného protivníka. Není nic nebezpečnějšího pro politickou stranu
než nechat se vést větroplachy, kteří chtějí vše a ne dosáhnout ničeho.
I
kdyby bylo možné jednotlivým církvím vytknout sebevíc, politická strana nesmí
ani na okamžik ztratit ze zřetele, že podle všech dosavadních zkušenosti z
dějin se nikdy nepodařilo žádné politické straně v podobné situaci prosadit
náboženskou reformaci. Dějiny nestudujeme proto, abychom posléze, když by mělo
dojít k praktickému použití těchto poznatků, se na tyto zapomínalo či abychom
se domnívali, že věci se teď už mají jinak a že věčné pravdy už nejsou
použitelné: naopak, z dějin se učíme právě pro přítomnost. Kdo tohle nedokáže,
až si nenamlouvá, že je politický vůdce, je ve skutečnosti plytký, i když
většinou velmi domýšlivý trouba a vešker jeho dobrá vůle neomlouvá jeho
praktickou neschopnost. Umění všech opravdu velkých vůdců všech dob spočívalo v
prvé řadě v tom, že netříštili pozornost lidu, ale soustředili ji vždy na
jediného protivníka. Čím jednotnější je nasazení vůle k boji jednoho národa,
tím větší je přitažlivost hnutí a tím pádnější je síla střetů. Je součástí
geniality velkého vůdce, že umí představit různorodé protivníky jako jednu
kategorii, neboť rozlišování různých nepřátel vede u slabších a nejistých povah
k pochybnostem o vlastním oprávnění.
Jakmile
se kolísající masa octne v boji proti mnoha protivníkům, dostaví se objektivita
a nastoluje se otázka, zda snad všichni ostatní nemají pravdu a jestli vůbec
vlastní národ nebo vlastni hnutí jsou v právu. S Tím se dostavuje první
ochromení vlastních sil. Je tedy vždy třeba shrnout množství vnitřně rozdílných
protivníků tak, aby podle názoru masy stoupenců byl veden boj pouze proti
jedinému nepříteli. To posiluje víru ve vlastní právo a posiluje rozhořčení
proti útočníkům na toto právo. Že toto někdejší všeněmecké hnutí nepochopilo,
stálo ho úspěch.
Cíl
byl stanoven správně, vůle byla čistá , ale zvolená cesta nebyla správná. Hnuti
se podobalo horolezci, jež má na zřeteli vrchol, který chce slézt, také na
cestu se dává s velkou rozhodnosti a silou, ale nevěnuje pozornost cestě, jeho
zrak se upírá k cíli, přičemž mu uniká povaha výstupu a na tom nakonec
ztroskotá.
Opačný
poměr byl, jak se zdá , u velké konkurentky všeněmeckého hnutí, u
křesťanskosociální strany. Cesta, kterou se dala, byla zvolena moudře a
správně, ale chyběla jasná znalost cíle. Téměř ve všech momentech, v nichž všeněmecké
hnuti chybovalo, byl postoj křesťanskosociální strany správný a plánovitý. Měla
potřebné pochopení pro význam masy a od prvního dne si zajistila alespoň její
část, a to veřejným zdůrazňováním svého sociálního zaměřeni. Podstatné
orientovala z nižšího a středního stavu a řemeslníků a tím získala věrné,
vytrvalé i obětavé stoupence. Vyhýbala se jakémukoliv boji proti náboženským
institucím a zajistila si tak podporu mohutné církevní organizace. Tím pádem
měla pouze jednoho skutečného protivníka. Byla si vědoma významu velkorysé
propagandy a měla vynikající vliv na duševní instinkty širokých mas svých
stoupenců. Ale to, že nedosáhla svého vysněného cíle, tj. záchrany Rakouska,
bylo způsobeno dvěma chybami, jichž se dopustila na své cestě, a také důsledek
nejasnosti cíle.
Antisemitismus
tohoto nového hnutí byl postaven na náboženském, místo na rasovém základě.
Důvod, proč k této chybě došlo, byl stejný jako ten, z nějž vycházel druhý
omyl. Chtěla-li křesťanskosociální strana zachránit Rakousko, pak podle názoru
svých zakladatelů nesměla zastávat rasový princip, protože jinak by prý muselo
v krátké době dojít ke všeobecnému rozpadu státu. Vůdcové této strany se
domnívali, že zejména situace ve Vídni vyžadovala odstranění všech
rozdělujících faktorů a namísto toho zdůrazňování všech jednotících hledisek.
Vídeň byla v této době již velmi prostoupena cizím, zejména českým živlem, že
jenom nejvyšší tolerance ve všech rasových problémech mohla zabránit tomu, aby
se strana nestala protiněmeckou. Mělo-li být zachráněno Rakousko, nebylo možné
vzdát se Vídně. Byl učiněn pokus získávat hlavně malé české živnostníky ve
Vídni bojem proti manchesterskému liberalismu. Strana se přitom domnívala, že
našla přes všechny národnostní rozdíly společné heslo v boji proti židovstvu na
religiózním základě. Že boj na takovém základě nedělal Židům velké starosti,
bylo jasné.
S
tak povrchním zdůvodněním nebylo nikdy možné dospět k vážnému vědeckému rozboru
celého problému. Odradilo to mnoho lidi, jimž musel být antisemitismus tohoto
druhu nesrozumitelný. Sílící myšlenka se tím vázala téměř výlučně na duchovně
vymezené kruhy, pokud se strana nechtěla odpoutat od čistě citového vztahu dále
ke skutečnému poznání. Inteligence se chovala zásadě odmítavě. Věc dostávala
stále více takový tón, jako by se v celé záležitosti jednalo jen o pokus nového
obrácení Židů či dokonce o projev jakési konkurenční závisti. Tím ale ztratil
boj charakter niterného a vyššího zasvěcení a jevil se mnohým, nikoliv těm
nejhorším, jako nemorální a zavrženíhodný. Chybělo přesvědčeni, že se tu jedná
o životní otázku celého lidstva, na jejímž vyřešení -závisí osud všech
nežidovských národů.. V této polovičatosti křesťanskosociální strany se
ztrácela hodnota antisemitského postoje.
Byl
to zdánlivý antisemitismus, který byl téměř horší než vůbec žádný, neboť lidé
byli ukolébáváni v jistotě, že mají protivníka v hrsti, zatímco ve skutečnosti
byli taháni za nos.
Žid
si ale záhy zvykl na tento antisemitismus tak, že kdyby tento nebyl, chyběl by
mu více, než ho nyní obtěžoval.
Mnohonárodní
stát vyžadoval větší oběť než zastupování němectví. Člověk nesměl být
nacionalista, jestliže nechtěl ve Vídni ztratit půdu pod nohama. Doufalo se, že
opatrným obcházením této otázky Ize ještě habsburský stát zachránit, ale právě
tímto byl vehnán do zkázy. Hnutí tím ztrácelo obrovský zdroj sil, který dokáže
natrvalo doplňovat pouze politická strana s vnitřní hnací silou.
Křesťanskosociální strana se však právě tím stala stranou jako každá jiná.
Sledoval
jsem obě hnuti co nejpozorněji, jednu z hloubi srdce, druhou naplněn obdivem
pro vzácného muže, který se mi tehdy jevil jako hořký symbol celého rakouského
němectví.
Když
obrovský pohřební průvod mrtvého mrtvého starostu od radnice k Ringstrasse, byl
jsem i já mezi mnoha sty tisíci diváky této truchlohry. Byl jsem dojat, ale cit
mi přitom říkal, že dílo tohoto muže bylo marné, neboť tento stát byl přiveden
k nevyhnutelnému zániku. Kdyby dr. Lueger žil v Německu, byl by zařazen mezi
velké hlavy našeho národa, ale působil v tomto nemožném státě, což bylo
neštěstím pro jeho dílo i pro něj samotného. Když zemřel, vyšlehávaly již na
Balkáně plamínky měsíc co měsíc žádostivěji, takže ho milosrdný osud ušetřil,
že nemusel spatřit to, čemu chtěl zabránit.
Já
jsem se ale pokusit najít příčiny toho, proč první hnutí selhalo a druhé se
setkalo s nezdarem a dospěl jsem k přesvědčení, odhlédneme-li od nemožnosti
dosáhnout ve starém Rakousku ještě nějakého upevnění státu, že chyby na obou
stranách byly tyto: všeněmecké hnutí mělo jistě pravdu pokud jde o principiální
názor na cíl německé obnovy, nemělo však štěstí při volbě cesty k tomuto cíli.
Bylo nacionalistické, avšak bohužel nikoliv natolik sociální, aby získalo masy.
Jeho antisemitismus ale spočíval na správném poznání významu rasového problému,
a to nikoliv na základě náboženských představ. Jeho boj proti určitému vyznání
byl naproti tomu fakticky i takticky nesprávný.
Křesťanskosociální
hnutí mělo nejasnou představu o cíli německého obrození, zato mělo rozum a
štěstí při hledání cest jako strana. Chápalo význam sociální otázky, mýlilo se
v boji proti Židům a nemělo potuchy o síle národní myšlenky! Kdyby
křesťanskosociální strana měla kromě svého moudrého poznání širokých mas ještě
správnou představu o významu masového problému, jak tomu bylo u všeněmeckého
hnutí a kdyby bylo nacionalistické - nebo kdyby všeněmecké hnutí ke svému
správnému poznání židovské otázky a významu národní myšlenky přidalo ještě
praktickou moudrost křesťanskodemokratické strany, zvláště její postoj k
socialismu, výsledkem by bylo takové hnutí, jež by podle mého názoru bylo
schopné úspěšně zasáhnout do německého osudu. Příčina toho, že se tak nestalo,
spočívala převážně v podstatě rakouského státu.
Jelikož
mému přesvědčení neodpovídala žádná další politická strana, nemohl jsem v
následující době vstoupit do některé ze stávajících organizací a bojovat v ní.
Považoval jsem již tehdy všechna politická hnutí za pochybná a neschopná
uskutečnit obrodu německého národa ve větším a nejenom vnějším rozsahu. Můj
vnitřní odpor k habsburskému státu v té době neustále narůstal.
Čím
více jsem se zabýval také otázkami zahraniční politiky, tím více jsem byl
přesvědčen, že tento státní. útvar je jen neštěstím pro němectví. Stále jasněji
jsem přitom viděl, že osud německého národa nelze rozhodnout zde, nýbrž v říši.
To platilo nejen pro obecné politické otázky, ale stejně pro všechny jevy
celého kulturního života vůbec.
Rakouský
stát projevoval také v oblasti čistě kulturních nebo uměleckých věcí všechny
příznaky únavy, přinejmenším však bezvýznamnosti pro německý národ. Nejvíce to
platilo pro oblast architektury. Novější stavební umění nemohlo slavit ve Vídni
velké úspěchy, neboť od výstavby Ringstrasse dostávalo už jen bezvýznamné úkoly
ve srovnání s rostoucími plány v Německu.
Začínal
jsem žít stále více dvojím životem. Rozum a skutečnost mi přikazovaly prodělat
v Rakousku hořkou a požehnanou školu, ale mé srdce bylo jinde. Zmocnila se mne
tehdy skličující nespokojenost. Čím víc jsem poznával vnitřní jalovost tohoto
státu a nemožnost jeho záchrany, tím víc jsem nabýval jistoty, že tento stát už
může přinést německému národu jenom neštěstí. Nabyl jsem přesvědčení, že tento
stát musí nutně stísňovat a omezovat každého skutečně velkého Němce a naopak že
podporuje každý neněmecký jev. Protivný mi byl ten rasový konglomerát v hlavním
městě, protivná celá ta směsice národů: Češi, Poláci, Maďaři, Rusíni, Srbové,
Chorvati atd. a mezi tím vším jako věčná bakterie lidstva - Židé a zase Židé.
Obrovské město mi připadalo jako ztělesnění krvesmilstva.
Němčina
mého mládí byl dialekt, kterým se mluví i v Dolním Bavorsku, nedokázal jsem ho
zapomenout a nenaučil jsem se vídeňský žargon. Čím déle jsem žil v tomto městě,
tím více ve mně stoupala nenávist k té cizí směsici národů, která rozežírala
toto staré německé město. Myšlenka, že by se tento stát mohl udržet ještě delší
dobu, mi připadala přímo směšná.
Rakousko
bylo tehdy jako stará mozaika a tmel držící pohromadě jednotlivé její kaménky
byl starý a drolivý, dokud se takové mozaiky nikdo nedotýká, může předstírat
svou intaktní existenci, jakmile se však do ní strčí, rozbije se na tisíc
střípků. Otázka byla, kdy to někdo udělá.
Protože
moje srdce nikdy netlouklo pro Rakousko, ale vždy jen pro Německou říši, byla
pro mne hodina rozpadu rakouského státu počátkem spasení německého národa. Ze
všech těchto důvodu vznikala ve mně stále silnější touha odejít konečně tam,
kam mne od ranného mládí přitahovala tajná přání a tajná láska.
Doufal
jsem, že si v budoucnu udělám jméno jako stavitel a takto, v malém či velkém
rámci - jak mi osud přiřkne - zasvětím své poctivé služby svému národu. Chtěl
jsem se také podílet na štěstí být a působit na místě, kde se jednou musí
splnit mé nejvroucnější přání: připojení mého milovaného domova ke společné
vlasti, k Německé říši.
Leckdo
nebude dnes moci pochopit velikost takové touhy, nicméně obracím se na ty, jímž
osud toto štěstí dosud odpírá nebo komu ho krutě odebral, obracím se na ty,
kteří zbaveni mateřské země musí osaměle bojovat za svatý statek řeči, kteří
jsou za svou věrnost k vlasti pronásledováni a trýzněni a v bolestném pohnuti
touží po hodině, kdy se zase vrátí věrné mateřské srdce, obracím se na tyto
všechny a vím: vy mne pochopíte!
Jen
ten, kdo na vlastní kůži pocítil, co znamená být Němcem a nesmět náležet
milované otčině, může pochopit hloubku touhy, které plane ve všech dobách v
srdcích dětí odloučených od mateřské země. Mučí ty, kteří jí propadnou a bude
jim odpírat štěstí a spokojenost tak dlouho, dokud se neotevřou brány
otcovského domu a ve společné říši nenajde společná krev pokoj a klid.
Vídeň byla a zůstala pro mne největší a také nejdůkladnější školou mého života. Přišel jsem kdysi do tohoto města téměř jako chlapec a opouštěl jsem je jako klidný a vyrovnaný člověk. Dostal jsem zde základy svého světového názoru a politického způsobu nazírání věcí, obojí jsem později musel doplňovat pouze v detailech, avšak. ani jedno ani druhé mne nikdy neopustilo. Cenu tehdejších učňovských let sám plně oceňuji teprve dnes. O tomto období jsem pojednal poněkud podrobněji proto, že mi poskytlo názornou výuku právě v oněch otázkách, které patří k základům strany, která vznikla ze skromných začátků a ani ne za pět let se chystá stát se velkým masovým hnutírn. Nevím, jaký by dnes byl můj postoj k Židům, k sociální demokracii či lépe k celému marxismu, k sociální otázce apod., kdyby se základ mých osobních názorů nevytvořil tak záhy pod tlakem osudu a také vlastním studiem. Neboť i když neštěstí vlasti přinutí tisíce lidi k přemýšlení o vnitřních příčinách tohoto zhroucení, nevede to nikdy k takové důkladnosti a hlubšímu pochopení, které se zjeví tomu, jež se stal teprve po dlouholetém boji pánem svého osudu.