Mein Kampf 11.část-NÁROD A RASA
NÁROD A RASA
Existují
pravdy, které jednoduše leží na ulici, a snad právě proto je běžný svět nevidí,
nebo je nedokáže rozeznat. Prochází nevšímavě kolem těchto otřepaných pravd
jako by byl slepý, a je do nejvyšší míry překvapen, když náhle někdo odhalí to,
co měli všichni již dávno vědět. Kolem dokola leží statisíce Kolumbových vajec,
pouze Kolumbů již tolik není. A tak lidstvo bez výjimky putuje zahradou
přírody, namlouvá si, že už skoro všechno zná, a přitom, až na několik málo
výjimek, jako slepé míjí jeden z nejvíce vyčnívajících principů jeho působení.
Totiž vnitřní rozdílnost povah veškerých živých tvorů na této planetě. Již
povrchní pozorování ukazuje téměř neúprosný přírodní zákon všeho toho nesmírného
množství výrazových forem životni vůle přírody a její na sebe navazující
způsoby rozmnožováni a výživy. Každé zvíře se páří pouze s jedincem vlastního
druhu. Sýkorka se páří se sýkorkou, pěnkava s pěnkavou, čáp s čápem, polní myš
s polní myší, domácí myš s myší domácí, vlk s vlkem, atd.
Měnit to umožňují
pouze mimořádné okolnosti. V první řadě donucení v zajeti, stejně jako jiné
nenormální rozmnožování v rámci jednoho druhu. V tom momentě se však příroda
začne bránit všemi prostředky. Její zřetelný protest se pak skládá z odepíráni
dalších rozmnožovacích schopností takzvaných bastardů, nebo omezuje plodnost
pozdějšího potomstva. Ve většině případů však odebírá odolnost proti různým
chorobám a cizím nákazám. To je přece naprosto přirozené. Každé křížení dvou
rozdílně postavených bytostí produkuje prostředek mezi rozdílnou úrovní jeho
rodičů. To znamená: potomek bude stát výše než jeho rasově nižší polovina
rodičovského páru, avšak nebude tak vysoko jako jeho vyšší polovina. Následně
podlehne v boji proti této vyšší polovině. Takové páření však naprosto
neodpovídá vůli přírody ohledně vyšší kultivace života vůbec.
Předpoklady
k tomu nespočívají v křížení vyššího s nižším, nýbrž v naprostém vítězství toho
prvního. Silnější je určen k panování a neměl by splývat se slabším, aby
nemusel obětovat svou vlastní velikost. A pouze vrozený slaboch toto může
vnímat jako hrůznost, proto je taky jenom slabým a omezeným člověkem. Neboť
pakliže by tento zákon nevládl, nebyl by myslitelný žádný vyšší vývoj všech organických
živočichů. Následkem tohoto v přírodě všeobecně platného instinktu rasové
čistoty je nejenom jasné vymezení jednotlivých ras navenek, nýbrž i vyrovnanost
jejich vlastního existenčního druhu. Liška je pořád jenom liška, husa je husou,
tygr tygrem atd., a rozdíl mezi jednotlivými exempláři může být nanejvýš v
různé míře jejich síly, chytrosti, výdrže, hbitosti, atd. Nikdy však nenajdete
lišku, která by snad svým vnitřním smýšlením mohla dostat nějaké humánní
záchvaty oproti huse, stejně jako neexistuje kočka, která by měla nějaký
přátelský vztah k myši. A proto i zde vzniká boj mezi sebou ani ne tak z důvodu
vnitřního odporu, jako spíše z hladu a lásky. V obou případech příroda přihlíží
ve vší tichosti, ba dokonce se zalíbením.
Boj
o denní chléb nechává zhynout všemu slabému, nemocnému a nerozhodnému, zatímco
boj člověka o samičku poskytuje právo k oplodnění, nebo aspoň jeho možnost
pouze těm nejzdravějším. Boj je však vždy prostředkem k podpoře zdraví a
odolnosti druhu, a tím je i příčinou jeho dalšího vyššího vývoje. Pokud by
tento postup neplatil, přestal by jakýkoliv další vyšší vývoj, a dostavil by se
opak. Neboť počet méněcenných oproti těm nejlepším neustále převažuje. Při
stejných podmínkách udržování života a možnosti rozmnožování by se ta horší
část množila tak rychle, že by lepší část byla následně nucena ustoupit do
pozadí. Je tedy nutno provést korekturu ve prospěch těch lepších.
To
však zařizuje sama příroda tím, že slabší části vytváří tak špatné životní
podmínky, že již tím je omezován jejich počet. Zbytku však nedovoluje chaotické
rozmnožování, nýbrž zde nastupuje nové bezohledné třídění dle síly a zdraví. A
tak, jak si nepřeje páření se slabých jedinců se silnějšími, o to více je proti
splývání vyšších ras s nižšími, protože dobře cítí, že by zde jedním šmahem
mohla být zničena její celá, snad statisíce let trvající práce vyšší kultivace.
Historické zkušenosti nám zde nabízí nespočet různých příkladů. S úděsnou
zřetelností nám ukazuji, co vzešlo z míšení krve árijců s nižšími národy, totiž
zánik nositele kultury. Severní Amerika, jejíž obyvatelstvo se z valné části
skládá z germánských prvků, které se jen nepatrně smísily s původním nižším
barevným obyvatelstvem, vykazuje zcela jinou kulturu a společenství, než
střední a jižní Amerika, kde se především románští vystěhovalci velkou měrou
smísili s původním obyvatelstvem.
Na
tomto jediném příkladu se dá jasně a zřetelně rozpoznat působení rasového
směšování. Rasově čistý a nesmíšený Germán, který zůstal na americkém kontinentě,
se postupně stal jeho pánem. A tímto pánem zůstane do té doby, dokud i on
nepadne za oběť krevní pohany. Výsledkem každého zkřížení rasy je tedy, krátce
řečeno, následující:
a)
Úpadek
úrovně vyšší rasy.
Tělesný
a duševní úbytek, a tím začátek pozvolného, ale jistého chřadnutí.
Nastolovat
podobný vývoj však neznamená nic jiného, než zhřešení proti vůli věčného
stvořitele. A jako hřích bude tento čin také odměněn. A zatímco se člověk
pokouší vzpírat tvrdé logice přírody, upadá do boje se základními principy,
kterým vděčí za existenci svého člověčenství. A tak musí jeho jednání proti
přírodě zákonitě vést k jeho zániku. Z toho samozřejmě vychází skutečně
židovsky drzá a stejně tak hloupá námitka moderních pacifistů, totiž "že
člověk zdolává přírodu"! Milióny bezmyšlenkovitě tlachají tento židovský
nesmysl a ještě si přitom namlouvají, že sami určitým způsobem představují tyto
přemáhače přírody. Přitom nemají k dispozici žádnou jinou zbraň, než myšlenku,
která je tak mizerná, že si pod ní skutečně nikdo nedokáže vůbec nic
představit. Nehledě na to, že člověk ještě nikdy v ničem přírodu nepřekonal,
ale že se nanejvýše pokusil zachytit nebo vyzdvihnout ten či onen cípeček
jejího ohromného, bezbřehého roucha věčných záhad a tajemství. Že ve
skutečnosti nevynalézá pravdu, nýbrž že všechno pouze objevuje, že přírodu
neovládá, nýbrž že se na základě poznatků jednotlivých přírodních zákonů
nanejvýš stává pánem nad jinými živočichy, kterým toto poznání právě schází.
Nehledě k tomu tedy, nemůže žádná myšlenka překonat předpoklady pro bytí a
existenci lidstva, neboť tato myšlenka sama vychází pouze od lidí. Bez lidí
není myšlenky na tomto světě. tím je myšlenka jako taková vždy podmíněna
existencí lidstva a tím také zákonů, které vytváří předpoklady této jeho
existence. A nejenom to! Určité myšlenky jsou dokonce svázány s určitými lidmi.
To platí všeobecně právě pro ty myšlenky, jejichž obsah nemá původ v žádné
exaktní vědecké pravdě, nýbrž ve světě pocitů, nebo jak se dnes tak pěkně a
jasně rádo říká, "vnitřního prožitku". Všechny tyto myšlenky, které
nemají nic společného s chladnou logikou, jelikož jsou čistým vyjádřením
pocitů, etických představ, atd., jsou vázány na existenci lidstva, které za
svou duchovní představivost a tvůrčí sílu vděčí jeho vlastní existenci.
A
právě tehdy je přece zachování té dané rasy a lidí předpokladem k existenci
těchto myšlenek. Například ten, kdo by si opravdu z celého srdce přál vítězství
pacifistických myšlenek na tomto světě, musel by se všemi prostředky zasadit za
ovládnutí celého světa Němci. Kdyby tomu bylo obrácené, musel by s posledním
Němcem vymřít i poslední pacifista, neboť na celém světě tomuto přírodnímu a
nepochopitelnému nesmyslu nemohlo naletět tolik lidí, jako tomu bohužel bylo v
našem národě. Člověk by se tedy měl s pevnou vůlí rozhodnout, zda vést či
nevést války za účelem dosažení pacifismu. To, a nic jiného měl také na mysli
americký světový spasitel Wilson, aspoň tak si to namlouvali naši fantastové,
což také splnilo svůj účel.
Pacifisticko-humánní
myšlenky snad mohou být skutečně dobré tehdy, pokud si nadřazený člověk
nejdříve v určitém rozsahu podmaní a podrobí svět, který ho pak prohlásí za
jediného pána této zeměkoule. Této myšlence by pak chyběla možnost škodlivého
působeni právě do té míry, že se její praktické použití stává zcela nemožným.
Tedy nejdříve boj a pak teprve snad pacifismus. V jiném případě by lidstvo
překročilo nejvyšší bod jejího vývoje, a důsledkem by pak nebyla nadvláda
nějaké etické myšlenky, nýbrž barbarství s následným chaosem. Samozřejmě se
tomu jeden, nebo druhý může vysmívat, vždyť tato planeta již kroužila vesmírem
několik milionů let bez lidí, a jednoho krásného dne se to také může zopakovat,
pakliže si člověk neuvědomí, že za svou vyšší existenci nevděčí několika
potrhlým ideologům, nýbrž poznatkům neúprosných přírodních zákonů a jejich
bezohlednému uplatňování.
Vše,
co na této zemi obdivujeme, vědu a kulturu, techniku a vynálezy, je pouze
tvůrčím produktem několika málo národů, a možná původně jediné rasy. Na nich
také záleží stálost těchto celistvých kultur. Pokud zahynou, klesne s nimi do
hrobu i veškerá krása tohoto světa. Nakolik například lidi může ovlivňovat
půda, bude různé podle, do úvahy přicházející, rasy. Malá úrodnost určitého
životního prostoru může jednu rasu vybičovat k nepředstavitelným výkonům,
zatímco u jiné bude pouze příčinou neskonalé bídy a konečné podvýživy se všemi
jejími důsledky. Pro povahu působení vnějších vlivů je vždy rozhodující vnitřní
podnět daného národa. To, co u jednoho vede k vyhladovění, vychovává jiné k
tvrdé práci.
Všechny
velké kultury minulosti zanikly jenom proto, že původní tvůrčí rasa odumřela na
otravu krve. Poslední příčinou takového zániku bylo vždy zapomnění, že všechny
kultury odvisí od člověka a ne naopak. Aby tedy byla zachována určitá kultura,
musí být zachován člověk, který ji vytvořil. Toto udržení je však spojeno s
neúprosným zákonem nezbytnosti a práva vítězství lepšího a silnějšího. Kdo chce
žít, ať bojuje, a kdo nechce bojovat v tomto světě věčného zápasu, ten si život
nezasluhuje. I kdyby to bylo sebetvrdší, je to prostě tak! Zajisté je to však
mnohem tvrdší osud pro toho, který si myslel že zvítězil nad přírodou a v
zásadě se jí vysmívá. Nouze, neštěstí a nemoci jsou pak její odpovědí. Člověk,
který tyto rasové zákony neuznává a pohrdá jimi, přichází o štěstí, které se mu
zdá být určeno. Brání vítěznému tažení nejlepší rasy a tím také i předpokladům
k jakémukoliv lidskému vývoji. Tím se v důsledku, zatížen lidskou
choulostivostí, odebírá do oblasti zvířat. Je zbytečné začínat se přít o to,
která rasa či rasy byly skutečně původními nositeli lidské kultury a tím i
skutečnými zakladateli toho, co dnes nazýváme slovem člověčenstvo. Jednodušší
je postavit tuto otázku směrem k současnosti, zde vychází zcela snadná a jasná
odpověď. Veškeré výsledky lidské kultury, ať již z oblasti umění, vědy nebo
techniky, které dnes můžeme spatřit, jsou téměř výhradně všechny výsledkem
tvůrčích sil Árijce. Právě tato skutečnost však nepřipouští neopodstatněný zpětný
závěr, že by on sám byl zakladatelem vyššího lidstva, a tedy že jeho pravzor
znázorňuje to, co nazýváme člověkem. Stal se Prométheem lidstva, z jehož zářivé
hvězdy vyskočila na věčné časy božská jiskra genia, která stále znova
zapalovala onen oheň, který svými poznatky prosvětloval tmu mlčenlivého
tajemství, a člověku osvětloval cestu k ovládnutí ostatních živočichů této
planety. Byl však uhašen, a hluboká temnota se snad již za několik tisíciletí
opět usadí na zemi, lidská kultura zanikne a svět zpustne.
Pokud
by se lidstvo rozdělilo do třech skupin, a sice na zakladatele kultury, její
nositele a její ničitele, připadal by pro první skupinu v úvahu zřejmě pouze
Árijec. Od něho pocházejí všechny základy a nosné zdi všech lidských výtvorů, a
pouze venkovní tvary a barva byly určovány charakteristickými rysy jednotlivých
národů. On dodává i všechny obrovské stavební kameny a plány veškerého lidského
vývoje, a pouze provedení odpovídá charakteru příslušných ras. Za několik málo
desítek let bude například celá východní Asie mít zase svou kulturu, jejíž
základem bude také helénistický duch a germánská technika, stejně jako tomu
bylo u nás. Pouze vnější forma, alespoň zčásti, bude nést rysy asijského rázu.
Není tomu tak, jak se mnozí domnívají, že by Japonsko ke své kultuře přibralo
evropskou techniku, nýbrž evropská věda a technika bude vroubená japonským
rázem. Základem skutečného života již není ona zvláštní japonská kultura,
ačkoliv určuje barvu života, jelikož z vnějšku je svým vnitřním rozdílem zvláště
pro Evropana mnohem nápadnější, nýbrž ohromná vědecko-technická činnost Evropy
a Ameriky, a tedy árijských národů. Touto výkonností tedy může i východ
následovat všeobecný lidský pokrok. To poskytuje základnu boji za denní chléb,
vyrábí k tomu potřebné zbraně a nářadí, a pouze vnější úprava je přizpůsobena
japonskému charakteru. Pokud by ode dneška přestalo další árijské působení na
Japonsko, řekněme Evropa a Amerika by zanikly, mohl by technický a vědecký
rozmach Japonska ještě po nějakou dobu trvat. Avšak již po několika letech by
vyschla studnice, ze které Japonsko čerpá svou osobitost, dnešní kultura by
ustrnula a opět by upadla do spánku, ze kterého byla před sedmi desetiletími
probuzena árijskou kulturní vlnou. Dnešní japonský rozvoj děkuje za svou existenci
árijskému původu. Stejně tak tomu bylo i kdysi dávno, kdy tento cizí duch a
cizí vliv byl buditelem japonské kultury. Nejlepší důkaz pro to nám podává
skutečnost jejího pozdějšího kostnatění a naprostého ustrnuti. U příslušného
národa mohou tyto fenomény nastat pouze v případě ztráty původního tvůrčího
rasového sémě, a nebo, když později už chybělo vnější působení, které dodávalo
podněty a materiál k prvotnímu vývoji na tomto kulturním poli. Pokud je tedy
jasné, že určitý národ obdržel svou kulturu v podstatné míře od cizí rasy, a
tento ji přijal a dále rozviji, a posléze ji, po odpadnutí vnějších vlivů, dále
utužuje, dá se o takové rase hovořit jako o "nositelce kultury",
avšak nikdy jako o "tvůrci kultury".
Průzkum
jednotlivých národů z tohoto hlediska dává tu skutečnost, že se v podstatě
vesměs nejedná o původní zakladatele kultury, nýbrž pouze o nositele kultury.
Vychází najevo v podstatě vždy stejný obraz vývoje: Árijské kmeny, které měly
většinou jen malý počet příslušníků, si podmanily cizí národy, a počali s
rozvíjením nových územních celků, které měly zvláštní životní podmínky
(úrodnost, klimatické podmínky, atd.). Výhoda byla i v množství k dispozici
stojících pomocných sil, skládajících se z lidí podřadného druhu, a jejich
dřímajících duchovních a organizačních schopností. Během několika tisíciletí,
ba dokonce staletí vybudovali kultury, které původně zcela nesly jejich vnitřní
charakterové rysy, které byly přizpůsobeny výše zmíněným zvláštním vlastnostem
půdy a podmaněného obyvatelstva. Posléze se však porobitelé provinili proti
původně dodržovanému principu čisté krve, a počali se mísit s původním
podmaněným obyvatelstvem. A tím učinili konec své vlastní existenci. Neboť po
hříchu následovalo vždy vyhnání z ráje. Po tisíci a více letech se pak často
ukáže ve světlé kůži poslední zřetelná stopa dávného pána národů, který
zanechal svou krev v podmaněné rase a v ustrnuté kultuře, kterou původně
založil. Neboť tak jak se v krvi podmaněných ztratil původní skutečný a
duchovní podmanitel, tak se ztratilo i palivo pro pochodeň lidského kulturního
vývoje!
A
tak jako si, díky krvi někdejších pánů, udržela barva jako vzpomínku na ně
slabý lesk, tak je i noc kulturního života lehce prosvětlována pozůstalými
výtvory někdejších nositelů světla. Svítí skrze všude se navrátivší barbarství
a u nemyslicího pozorovatele okamžiku vzbuzují velmi často dojem, že před sebou
vidí obraz nynějšího národa, zatímco je to pouze zrcadlo dávné minulosti, do
kterého hledí. Může se přihodit, že podobný národ se podruhé, nebo i víckrát, v
průběhu svých dějin setká s rasou své původní kultury, aniž by u něho ještě
existovala vzpomínka na předešlá setkání. Zbytek původní panské krve se pak
nevědomky obrátí k tomuto novému úkazu, a to, čeho bylo dříve možno dosáhnout pouze
pod tlakem, se nyní může podařit vlastní vůlí. Nastoupí nová kulturní vlna,
která se udrží tak dlouho, dokud se její nositelé neutopí v krvi cizích národů.
To bude úkolem budoucích kulturních a světových dějin bádat v tomto smyslu a ne
se utápět v reprodukci vnějších skutečností, jak se to bohužel, děje u dnešních
historických věd. Již z této vývojové skici národa, který je nositelem kultury,
vyplývá obraz bytí, působení a zániku skutečného zakladatele kultury na tomto
světě, totiž Árijce. Tak jako v běžném životě potřebuje takzvaný genius
zvláštní pohnutku, ba často formální podnět, aby začal ozařovat okolí,
potřebuje i národní život svou geniální rasu. V jednotvárnosti běžného života
mohou i významní lidé působit zdáním bezvýznamnosti a jen ztěží překročit
průměr svého nejbližšího okolí. Dokud se nedostaví situace, která může na druhá
působit naprosto zhoubně a malomyslně, avšak v tomto neviditelném průměrném
dítku probudí jeho geniální nadání, které neustále vzrůstá, velmi často k údivu
celého okolí, které doposud vidělo pouze jeho malost občanského života. Proto
se také prorok málokdy dočká uznání ve vlastní zemi. Toto se nedá vypozorovat
nikde jinde, než ve válce. Ze zdánlivě prostého hocha se během hodiny tísně,
kdy ostatní zmalomyslní, jedním rázem stává hrdina s odvážnou rozhodností a
chladnou myslí k rozhodování. Pokud by tato hodina zkoušky nepřišla, těžko by
někdo mohl tušit, že se v tomto holobrádkovi skrývá mladý hrdina.
Skoro
vždy je zapotřebí nějakého podnětu, aby se probudil genius. Rána osudu, která
jednoho uvrhne k zemi, může druhého zapálit, a zatímco v něm praská skořápka
průměrného života, zrakům udivené veřejnosti se otevírá jeho doposud skryté
jádro. A ta se ježí a nechce uvěřit tomu, že bytost, která se zdála být stejná
jako všichni ostatní, je najednou někým zcela jiným. Proces, který se zřejmě
opakuje u každého významnějšího syna lidstva. Bylo by přece hloupé se domnívat,
že tak jako se například vynálezce stává slavným dnem svého objevu, že by se do
něho v onu hodinu dostala i jeho genialita. Jiskra geniality je v mozku
přítomna již v hodině narození takového tvořivě nadaného člověka. Skutečná
genialita je vždy vrozená a nemůže být nikdy vštěpena, či dokonce naučena. A to
platí, jak již bylo zdůrazněno, nejenom pro člověka jako jedince, nýbrž i pro
celou rasu. Tvořivě činné národy jsou také již ve své podstatě tvořivě nadané,
i když to povrchnímu pozorovateli nemusí být ihned patrné. I zde je vnější
uznání možné pouze na základě vykonaných činů, neboť zbytek světa není schopen
rozpoznat genialitu jako takovou, nýbrž vidi pouze její viditelné projevy ve
formě vynálezů, objevů, staveb, obrazů, atd. Ale i zde to trvá poměrně dlouhou
dobu, než se propracuje k tomuto poznání.
Tak
jako je v životě jednotlivých významných lidí jejich geniální nebo výjimečné
nadání probouzeno teprve zvláštními podněty, může být i v životě národů
skutečné využití jejich stávajících tvůrčích sil a schopností uskutečněno pouze
tehdy, když se pro to naskytnou patřičné předpoklady. Nejzřetelněji je to vidět
na té rase, která byla a je nositelem lidského kulturního vývoje, totiž na
Árijcích. Jakmile jí osud přinese mimořádné okolnosti, začnou se stávající
schopnosti rozvíjet ve stále rychlejším sledu a dostávají stále zřetelnější
tvar. Kultury, které jsou při té příležitosti zakládány, jsou ve většině
případů směrodatně určovány stávající půdou, klimatem a podrobeným
obyvatelstvem. Ti poslední jsou ostatně nejvíce určující. Čím primitivnější
jsou technické předpoklady kulturního uplatnění, o to nutnější je existence
lidské pomocná síly, která pak, správně zorganizována a použita, nahradí sílu
strojů. Bez možnosti použití síly těchto podřadných lidí, by se Árijcovi nikdy
nepodařilo učinit první kroky ke své pozdější kultuře. Stejně jako by bez
pomoci zvířat, které dokázal zkrotit, nepřišel k technice, která nyní pomalu
umožňuje tato zvířata nahrazovat. I přísloví: "mouřenín svůj dluh splatil,
mouřenín může jít", má bohužel svůj příliš hluboký význam. Celá tisíciletí
musel kůň sloužit a pomáhat člověku pokládat základy jeho rozvoje, který nyní
díky nákladním autům činí z koně zbytečný nástroj. Za pár let bude jeho činnost
zcela ukončena, přitom bez jeho spolupřičinění by se člověk asi těžko dostal až
tam, kde je dnes. A tak byla přítomnost méněcenných lidí jedním z hlavních
předpokladů pro vytváření vyšší kultury. Tito nahrazovali nedostatek
technických prostředků, bez kterých by však vyšší vývoj nebyl vůbec myslitelný.
Prvním kulturám lidstva kráčelo bok po boku zajisté ve větší míře nasazení
podřadných lidi, než ochočených zvířat. Teprve po zotročení podřadných ras
stihl stejný osud zvířata, a ne obráceně, jak se spousta lidí domnívá. Neboť
nejdříve
byl
do pluhu zapřažen porobenec, teprve potom kůň.
Pouze
pacifističtí hlupáci to mohou vidět jako znamení lidské zvrhlosti, aniž by jim
bylo jasné, že tento vývoj musel proběhnout, abychom se dnes konečné ocitli na
místě, ze kterého můžou tito apoštolé vyřvávat do světa své žvásty. Vývoj
lidstva by se dal přirovnat výstupu po nekonečném žebříku, člověk se zkrátka
nedostane výše, aniž by vystoupil přes nižší příčky. Proto musel jít Árijec
cestou, kterou mu ukazovala daná realita, a ne tou, o které sní dnešní moderní
pacifista.
Cesta
reality je však tvrdá a těžká, avšak vede nakonec tam, kam by se chtěl druhý
prosnít, ze které se však svým sněním pouze ve skutečnosti vzdaluje, než aby se
přibližoval. Není tedy náhodou, že první kultury povstaly tam, kde se Árijec
setkal s podřadnými národy, které si podmanil a podvolil své vůli. Staly se pak
prvním technickým nástrojem ve službách budoucích kultur. Tím byla cesta,
kterou se Árijec musel vydat jasně vytyčena. Jako porobitel si podmanil
podřadné národy a řídil pak svými povely jejich praktickou činnost pro své
cíle. Tím, že je přivedl k užitečné, i když mnohdy tvrdé práci, šetřil nejenom
jejich životy, nýbrž jim dokonce připravil úděl, který byl mnohem lepší, než
jejich bývalá takzvaná "svoboda". Pokud si bezohledně udržoval svou
mocenskou pozici, nezůstával jen pouze pánem, nýbrž i uchovatelem a množitelem
kultury. Neboť tato spočívala pouze na jeho schopnostech. Tím, jak se podrobení
začali pozvolna pozdvihovat, a zřejmě i řečí se čím dál více podobali svému
porobiteli, začala padat zeď mezi pánem a sluhou. Árijec se zřekl čistoty krve
a ztratil tak nárok na život v ráji, který si sám vytvořil. Klesal stále níže
do míchání ras, ztrácel pozvolna stále víc své kulturní schopnosti, až se
konečně přiblížil nejenom duševně, nýbrž i svými tělesnými schopnostmi
porobeným a začal se původnímu obyvatelstvu podobat více než jeho předchůdci.
Po nějakou dobu ještě těžil ze stávajících kulturních styků, ale postupně zcela
ustrnul, až konečně upadl do zapomnění.
A
tak zanikaly kultury a říše, aby uvolnily místo novým útvarům. Směšování krve a
s tím spojený pokles rasové úrovně je jedinou příčinou vymírání starých kultur.
Neboť lidé nezanikají z důvodů válek, nýbrž ztrátou odolnosti, způsobenou
nečistotou krve. To, co na tomto světě není dobrou rasou, je pouze plevelem.
Veškeré dějinné události jsou pouze výrazem rasového pudu sebezáchovy v dobrém
či špatném slova smyslu.
Otázka
vnitřní příčiny nadřazeného významu árijství nemůže být zodpovězena ani tak
větši schopností pudové sebezáchovy, než spíše zvláštním způsobem projevu
tohoto pudu.
Vůle
k životu je, subjektivně viděno, všude a vždy stejná, rozdíl je pouze v její
vnější formě projevu. U původních živočichů nepřekračuje pud sebezáchovy
starost o své vlastní já. Egoismus, jak tuto nemoc nazýváme, zde zachází tak
daleko, že do sebe pojímá i čas, takže se chce opět těšit z okamžiku, aniž by
ho zajímala budoucnost. Zvíře v tomto stavu žije samo pro sebe, potravu si
hledá pouze když chce utišit hlad, a bojuje pouze když mu jde o vlastní život.
Dokud se však pud sebezáchovy projevuje tímto způsobem, schází jakýkoliv základ
pro vytvoření nějakého společenství, byť by to byla primitivní forma rodiny.
Již společenství mezi mužem a ženou vyžaduje, kromě čistého páření, jisté
rozšíření pudu sebezáchovy, tím, že svou starost a boj za vlastní já museli
obrátit i na svůj protějšek. Muž sháněl občas stravu i pro ženu, oba pak pro
své potomstvo. Na ochranu jednoho většinou vystoupil i druhý, takže zde již
byly první, i když nekonečně primitivní formy smyslu obětovat se. Jakmile se
tento smysl přenesl přes úzký rámec rodiny, začaly se vytvářet předpoklady
vytvoření větších svazků a posléze konečně i státu.
U
podřadnějších lidí na tomto světě je tato vlastnost přítomna pouze v tak malém
rozsahu, že často nepřekročí rámec rodiny. Čím větší je pak ochota jedince
odložit své osobní zájmy, tím větší je schopnost vytvoření rozsáhlejšího
společenského svazku. Tato vůle k obětování vlastní práce a, pokud by to bylo
nutné, i vlastního života pro jiné je nejvíce rozvinuta právě u Árijců. Árijec
není největší díky svým duchovním vlastnostem, nýbrž diky obrovské ochotě a
připravenosti postavit všechny své schopnosti do služeb společnosti. Pud
sebezáchovy u něho dosáhl té nejčistší formy. A to tím, že dobrovolně podřadil
své Já svému společenství a byl připraven ho v případě nutnosti za tuto
společnost i obětovat.
Příčina
kulturně vzdělávacích a tvůrčích schopností Árijců neleží v intelektuálních
pověstech. Pokud by měl pouze tyto, musel by působit pouze ničivou silou, v
žádném případě však organizačně. Vnitřní podstata každé organizace totiž
spočívá v tom, že se jedinec zřekne svého osobního myšleni a stejně tak i svých
osobních zájmů, a obé obětuje v zájmu většiny lidstva. Teprve oklikou přes tuto
veřejnost pak dostane zpět svůj zasloužený díl. Nepracuje nyní např. pouze pro sebe,
nýbrž zapojuje se svými schopnosti do rámce celku, a to nejen ku svému
prospěchu, nýbrž ku prospěchu všech. Skvělý výklad tohoto názoru poskytuje
slovo "práce", pod kterým se nesmí rozumět pouhá činnost k zajištění
života, nýbrž pouze tvůrčí činnost, která neodporuje zájmům veřejnosti. V jiném
případě je lidské konání, které slouží pudu sebezachování bez ohledu na blaho
okolí, musí označit jako krádež, lichvářství, vloupání, atd.
Názor,
že je nutno vlastní zájmy obětovat zájmům zachováni společnosti, je prvním
předpokladem pro každou skutečnou lidskou kulturu. Teprve z ní pak mohou
vzniknout všechna ta obrovská díla člověčenstva, která nepřináší svým
zakladatelům žádnou odměnu, ale která jsou požehnána jejich potomstvem. Ano,
teprve z nich pak může člověk pochopit, jak může tolik lidí prožit celý mrzutý
život v poctivosti, která jim přináší pouze bídu a uskrovňování, avšak celku
zajišťuje základnu pro jeho existenci.
Každý
dělník, každý sedlák, každý vynálezce, úředník, atd., který pracuje, aniž by
kdy sám dosáhl štěstí a blahobytu, je nositelem této vyšší myšlenky, i když mu
hlubší smysl jeho jednáni zůstane navěky utajen.
To,
co platí pro práci coby základ lidské obživy a všeho lidského pokroku, platí
ještě větši měrou pro ochranu lidstva a její kultury. V obětování vlastního
života za existenci společnosti spočívá korunovace veškerého smyslu obětování
se. Pouze tak lze zabránit tomu, aby člověk nebo příroda opět svrhli a zničili
to, co jednou lidské ruce zbudovaly.
Právě
německá řeč obsahuje slovo, které nádherným způsobem označuje jednáni v tomto
smyslu: naplnění povinnosti. To znamená ne naplnit sebe, nýbrž sloužit
společnosti. Základní myšlenku, ze které vzešlo podobné jednáni nazýváme, - na
rozdíl od egoismu, ziskuchtivosti, idealizmem. Pod tímto slovem rozumíme pouze
schopnost sebeobětování svého Já společnosti, svým spoluobčanům. Je však nutné
neustále rozpoznávat, že idealizmus nepředstavuje nějaké zbytečné pocitové
vyjádření, nýbrž že ve skutečnosti je a bude skutečným předpokladem k tomu, co
označujeme lidskou kulturou. Ba že to byl on, kdo kdysi stvořil pojem
"člověk". Této vnitřní myšlence vděčí Árijec za své postavení na
tomto světě, a za ní vděčí svět lidem. Neboť ona sama zformovala z čistého
ducha tvůrčí sílu, která pak jedinečným sňatkem drsné pěsti s geniálním
intelektem stvořila všechny ty pomníky lidské kultury. Bez jeho smýšlení by
byly všechny i ty nejoslnivější schopnosti ducha pouze duchem jako takovým,
vnějším leskem bez vnitřní hodnoty, avšak nikdy tvůrčí silou. Jelikož však
skutečný idealizmus není ničím jiným, než podrobením zájmů a života jedince
společnosti, a to je opět dalším předpokladem pro vytváření organizačních forem
všeho druhu, odpovídá vnitřní podstatou konečnému přání přírody. Vede lidstvo k
dobrovolnému uznání výsady moci a síly, a dopřává jim stát se tak součástí
onoho pořádku, který formuje a tvoří celé univerzum. Nejčistší idealizmus se
nevědomě kryje s nejhlubšími poznatky. Nakolik je to výstižné a kolik toho má
skutečný idealizmus společného s hravou živou obrazností lze okamžité
rozpoznat, když necháte např. rozhodovat nezkažené zdravé dítě. Ten samý
mládenec, který bez porozumění a naprosto odmítavě stojí proti tirádám
"ideálního" pacifisty, je ochoten položit svůj mladý život za ideály
svého národa. Instinkt poznatků zde nevědomky poslouchá do nejhlubší nutnosti
zachování druhu, pokud je to nutné i na účet jedinců, a protestuje proti
fantasmagorii pacifistických tlachalů, kteří jsou ve skutečnosti, byť dobře
zamaskovanými, přesto však ryzími egoisty proviňujícími se proti zákonům
vývoje. Neboť to je podmíněno připraveností k obětem jedinců ve prospěch
společnosti a ne chorobnými představami zbabělých všeznalců a kritiků přírody.
Právě
v době, kdy hrozí vymizení ideálního smýšlení, můžeme okamžitě rozeznat pokles
oné síly, která tvoří společnost a vytváří předpoklady pro její kulturu.
Jakmile
se egoizmus stane modlou národa, začnou povolovat vazby pořádku, a lidé v honbě
za vlastním štěstím padají z nebe rovnou do pekla. I samo potomstvo zapomíná na
muže, kteří sloužili pouze vlastnímu užitku, a oslavuje hrdiny, kteří se vzdali
svého vlastního štěstí.
Největší
protiklad k Árijci tvoří Žid. Snad u žádného jiného národa na světě není pud
sebezáchovy vyvinut silněji, než u tohoto takzvaného vyvoleného národa. Za
největší důkaz tohoto tvrzení může platit již skutečnost vlastní existence této
rasy. Jaký národ byl za posledních dva tisíce let vystaven tak nepatným změnám
vnitřních schopnosti, charakteru, atd., než právě židovský? Jaký národ byl
vystaven tak obrovským pogromům, - a přesto vyšel ze všech nejhorších katastrof
lidstva opět jako tentýž? Jaká nekonečně houževnatá vůle k životu, k zachování
druhu hovoří z těchto skutečností! Intelektuální vlastnosti Židů se vyvinuly v
průběhu několika tisíciletí. Dnes platí za "rozumného" a v určitém
smyslu jím byl vždy. Avšak jeho intelekt není výsledkem jeho vlastního vývoje,
nýbrž odkoukané výuky od ostatních. Ani lidský duch se bez schodů nevyšplhá
výše. Ke každému kroku směrem výše potřebuje základ minulosti, a sice v onom
dalekosáhlém smyslu, ve kterém se zjevuje pouze ve všeobecné kultuře. Veškeré
myšlení spočívá pouze nepatrným dílem ve vlastních poznatcích, a dílem větším
pak ve zkušenostech předešlých věků. Všeobecná kulturní úroveň napájí každého
jedince, aniž by o tom většinou věděl, takovým množstvím poznatků, aby mohl
takto vyzbrojen učinit snáze další vlastní kroky.
Dnešní
chlapec např. vyrůstá obklopen nespočtem technických výdobytků konce posledního
století, že už si ani neuvědomuje, že to, co je pro něho samozřejmostí, bylo
ještě před sto lety záhadou pro největší mozky té doby. Ačkoliv to má pro
sledování a pochopení našeho pokroku v příslušném oboru nejrozhodnější význam.
Pokud by nějaký velký učenec z dvacátých let minulého století dnes náhle
povstal z hrobu, orientoval by se v současném světě podstatně hůře, než je tomu
dnes u každého patnáctiletého chlapce. Chyběla by mu totiž ona nekonečná
průprava, kterou dnešní současník během svého růstu nevědomě vstřebává, na základě
úkazů příslušné všeobecné kultury. A jelikož Žid nevlastnil nikdy svou vlastní
kulturu, z důvodů, které se ihned ukáži, byly podklady pro jeho duchovní práci
vždy přebírány od jiných. Jeho intelekt se vyvíjel vždy na podkladě okolního
kulturního světa. Nikdy nenastal obrácený proces. Přestože pud sebezáchovy
židovského národa nebyl menši, ba naopak byl podstatně větší, než u ostatních
národů, a přestože jeho duchovní schopnosti mohou vytvářet dojem, že jeho
intelektuální nadání by mohlo být rovné ostatním rasám, stejné mu naprosto
chybí nejdůležitější předpoklad kulturního národa, totiž idealistické smýšlení.
Vůle k obětování se u židovského národa nepřekračuje holý pud sebezáchovy
jedince. Zdánlivě velký pocit sounáležitosti je zdůvodněn velmi primitivním
vrozeným pudem stáda, jako se to projevuje u spousty ostatních živočichů tohoto
světa. Pozoruhodná je na tom ta skutečnost, že stádový pud vede k vzájemné
podpoře vždy pouze do té doby, dokud je k tomu nenutí všeobecné ohrožení.
Stejně tak se i smečka vlků po společné loupežné výpravě a zahnání hladu opět
rozdělí na jednotlivá zvířata. To samé platí pro koně, kteří, pokud jsou
napadeni, stmelují se do obranného šiku, a po přestálém nebezpečí se opět
rozejdou. Podobně se chovají i Židé. Smysl pro obětováni se je pouze zdánlivý.
Existuje pouze tak dlouho, jak je to nezbytně nutné pro existenci každého
jedince. Jakmile je však společný nepřítel poražen, hrozivé nebezpečí odraženo,
kořist schována, mizí zdánlivá harmonie mezi Židy, aby opět bylo uvolněno místo
příčině existujícím vlohám.
Židé
jsou za jedno pouze pokud je k tomu nutí společné nebezpečí, nebo je k tomu
vede vidina společné kořisti. Zmizí-li však oba důvody, nastupují do jejich
práva vlastnosti nejhrubšího egoizmu, a z věčného národa se obratem ruky stává
krvavě se potírající horda krys. Pokud by Židé byli na tomto světě sami,
utopili by se ve špíně a svinstvu. Stejné tak se pokouší v nenávistí naplněných
bojích navzájem se ošidit a vyhubit. Ovšem jejich zbabělostí vyjádřený
nedostatek jakéhokoliv smyslu pro sebeobětováni mění jejich boje stejně v
pouhopouhé divadlo. Je tedy ze zásady chybou vyvozovat ze skutečnosti, kdy se
Židé sjednocují za účelem boje, nebo lépe řečeno vyvražďování svých blízkých,
že by měli určitý ideální smyl pro sebeobětování. Také zde nevede Židy nic
jiného, než holý egoizmus. Proto je také židovský stát, který by měl být
živoucím organizmem pro zachování a výživu své vlastní rasy, teritoriálně
naprosto neohraničen, neboť určité prostorové ohraničení státního útvaru předpokládá
vždy určité idealistické smýšlení státní rasy, a obzvláště pak správné
pochopení pojmu práce. A pokud tento přístup schází, selhává jakýkoliv pokus o
vytvoření, a dokonce i o zachování jakéhokoliv prostorově ohraničeného státu.
Tím však odpadá i základna, bez které nemůže vzniknout žádná kultura. Proto je
také židovský národ při všech svých zdánlivě intelektuálních vlastnostech stále
bez jakékoliv skutečné kultury, a obzvláště pak bez své vlastní. Neboť zdánlivá
kultura, kterou dnes Židé vlastní, není většinou nic jiného, než zkažené statky
ostatních národů.
Při
hodnocení židovstva ohledně jeho postoji k otázce lidské kultury je nutno mít,
jako hlavní znak neustále na zřeteli, že židovská kultura jako taková nikdy
neexistovala a proto také neexistuje ani dnes. Především pak obě královny
umění, architektura a hudba, židovstvu nemohou vděčit za nic původního. Vše, co
na poli umění vykonali, byly buďto zkomoleniny nebo duchovní krádeže. Tím však
Židům chybí ony vlastnosti, kterými se vyznačují tvořivě a tím i kulturně
nadané národy.
Do
jaké míry Židé pouze napodobují, nebo spíše kazí cizí kultury, lze vypozorovat
z toho, že ho lze spatřit většinou v oblasti umění, které samo o sobě
nepředstavuje žádné své myšlenky, totiž v herectví. Avšak i zde je ve
skutečnosti pouze komediantem, nebo lépe opičákem. Neboť i zde mu chybí
nejposlednější krok ke skutečné velikosti. A také zde není žádným geniálním
tvůrcem, nýbrž je pouhým napodobitelem, přičemž všechny přitom použité žertíky
a triky stejně neošálí vnitřní prázdnotu jeho výrazové formy.
Zde
vypomáhá láskyplným způsobem pouze židovský tisk. Napíše o každém, i naprosto
průměrném břídilovi, hlavně když je to Žid, tak oslavný blábol, že se celý
okolní svět domnívá, že má konečně před sebou toho pravého umělce, zatímco ve
skutečnosti se jedná o ubohého komedianta. Ne, Žid nevlastní žádnou kulturně
tvořivou sílu, neboť nevlastní a nikdy ani nevlastnil idealizmus, bez kterého
neexistuje žádný skutečný vyšší vývoj lidstva. Proto také jeho intelekt nikdy
nebude působit konstruktivně, nýbrž pouze destruktivně, a ve velmi výjimečných
případech možná nanejvýše šroubovaně, a to stejně jen podle prototypu síly,
která chce neustále to špatné, a stále vytváří to dobré. Rozvoj lidstva
neprobíhá díky jemu, nýbrž jemu na vzdor.
Jelikož
Židé nikdy neměli svůj vlastní stát s vlastním teritoriálním vymezením a tím
ani vlastní kulturu, vznikla představa, že se jedná o národ, který by se mohl
počítat k řádu Nomádů. To je však jak velký, tak i nebezpečný omyl. Nomád sice
asi vlastní určitý neohraničený životní prostor, pouze ho neobdělává jako
usazený sedlák, nýbrž žije z výtěžku ze svého stáda, se kterým táhne skrze své
území.
Jako
vnější důvod zde musíme spatřovat pouze malou úrodnost jeho země, která prostě
neumožňuje nějaké osídlení. Hlubší příčina však leží v rozporu mezi technickou
kulturou dané doby nebo daného národa, a mezi přirozenou chudobou určitého
životního prostoru.
Existují
územní celky, ve kterých se i Árijec ve svých uzavřených sídlištích mohl stát
pánem veliké půdy a uspokojit jí své životni požadavky, a to vše pouze díky své
po staletí vyvíjené technice. Pakliže by tuto techniku nevlastnil, musel by se
tímto územním celkům buďto vyhnout, nebo by po nich musel věčně putovat, stejně
jako Nomádi, což by pro něho, díky jeho tisícileté výchově a zvyklostem k
usedlosti, bylo naprosto neúnosné.
Je
nutno také vzít do úvahy, že v době objevení amerického kontinentu si nespočet
Árijců dobýval živobytí jako lovci, trapeři, atd., a stále často ve velkých
skupinách se ženami a dětmi, stále se přemísťujíce, takže jejich existence byla
zcela stejná jako u Nomádů. Jakmile však jejich stoupající počet a lepší
prostředky dovolovaly vymýtit divočinu a ubránit se původnímu obyvatelstvu,
začalo v zemi vyrůstat stále více sídlišť.
I
Árijec byl zřejmě nejdříve Nomádem, než se v průběhu doby usadil, a už jenom
proto nebyl nikdy Žid! Ne, Žid není žádný Nomád. Neboť i Nomád měl určitý
postoj k pojmu "práce", která mohla sloužit jako podklad pro jeho
další následný vývoj, jakmile pro to byly splněny nutné duševní předpoklady.
Základní idealistický názor u něho existuje, byť jen v nekonečném rozředění.
Proto také svou celou podstatou působí árijským národům tak cize, přesto však
ne nesympaticky. U Žida naproti tomu tento přístup vůbec neexistuje. Proto také
nikdy nebyl Nomádem, nýbrž byl vždy pouze parazitem na těle ostatních národů.
Že přitom občas opustil svůj stávající životní prostor nebylo tím, že by to
snad byl jeho úmysl, nýbrž bylo to důsledkem vyhoštění, kterého se mu čas od
času od zneužitého hostitelského národa dostalo. Jeho rozlézání se dále je
přece typická vlastnost všech parazitů. Vyhledává stále novou živnou půdu pro
svou rasu. S nomádstvím to nemá nic společného už proto, že Žid vůbec nemyslí
na to, že by opět opustil jím obsazený prostor, nýbrž zůstává zarytě tam, kde
je, a i pomocí násilí se dá jen těžce vyhnat.
Jeho
rozpínání se do stále nových cizích zemí probíhá teprve v tom okamžiku, kdy
jsou splněny potřebné předpoklady pro jeho tamní existenci, aniž by tím, tak
jako Nomád, změnil své dosavadní bydliště. Je a zůstane typickým parazitem,
cizopasníkem, šíří se stejně jako škodlivý bacil, jakmile k tomu nalezne
příznivou živnou půdu. Působení jeho existence se také podobá cizopasníkům. Kde
se vyskytne, tam dřív nebo později vymře hostitelský národ. A tak Židé žili
vždy ve státech jiných národů, a vytvářeli tam svůj vlastní stát, který se
snažili maskovat pod označením "Náboženský spolek" tak dlouho, dokud
vnější okolnosti zcela neodhalily jeho skutečný charakter. Pakliže si však
dostatečně věřili, že mohou odhalit svůj ochranný plášť, nechali spadnout
roušku a náhle byli tím, co mnozí jiní předtím nechtěli vidět, ani tomu věřit.
Totiž Židy. Životem Židů, coby parazitů na těle cizích národů a států je
zdůvodněna vlastnost, která kdysi podnítila Schopenhauera k výroku, "že
Žid je obrovský mistr lži". Existence nutí Žida ke lži, a sice k ustavičné
lži, stejně jako seveřana nutí se teple obléci. Život v rámci jiného národa
může mít delšího trvání pouze v tom případě, když se mu podaří vzbudit mínění,
že se nejedná o národ, nýbrž jen o zvláštní náboženskou obec. To je však první
obrovská lež. Aby mohl vést život podobný parazitům a na cizím těle, musí
sáhnout k popření své vnitřní povahy.
Čím
je židovský jedinec inteligentnější, tím se mu tento klam povede lépe. Ano,
může to dojít tak daleko, že velká část hostitelského národa uvěří tomu, že Žid
je ve skutečnosti Francouz nebo Angličan, Němec či snad Ital, i když se
zvláštním vyznáním. Především státní místa, která se zdají být oduševněny
historickým zlomkem vědomostí, padají za oběť tomuto hanebnému podvodu. V
těchto kruzích občas platí samostatné myšlení za skutečný hřích proti svátosti.
Takže se jeden nesmí divit, když např. bavorské státní ministerstvo nemá ani
dnes naprosto žádné ponětí, že Židé jsou příslušníci národa, a ne náboženského
vyznáni, ačkoliv by to i té nejjednodušší mysli mohl ozřejmit jediný pohled do
židovského nového světa. Pravda, "židovské echo" není žádný úřední
tisk, a proto tedy ani není pro takový intelekt podobného vládního potentáta
rozhodující. Židovstvo bylo vždy národem s určitými rasovými vlastnostmi a
nikdy žádné náboženství. Jeho existence ho nutila hledat včas prostředky, které
by na jeho příslušníky neupoutávaly onu neustálou nepříjemnou pozornost. Avšak
jaký prostředek by mohl být účelnější a zároveň nevinnější, než podsouvání
vypůjčeného pojmu náboženská obec? Neboť i zde je vše vypůjčeno, nebo lépe
ukradeno. Z původní vlastní existence nemůže Žid vlastnit své vlastni
náboženství již z toho důvodu, že mu chybí idealizmus v jakékoliv podobě, čímž
je mu jakákoliv víra v onen svět naprosto cizí. Člověk si ani podle árijského
pojetí nedokáže představit víru, které by v jakékoliv formě chybělo přesvědčení
posmrtného života. Talmud také ve skutečnosti není kniha, která by připravovala
na posmrtný život, nýbrž se zabývá pouze praktickým a snesitelným životem
vezdejším.
Židovské
náboženské učení vede v první řadě k čistotě židovské krve a k pokynům o komunikaci
mezi Židy jako takovými, a především pak ke komunikaci s ostatním, tedy s
nežidovským světem. Ale ani zde se v žádném případě nejedná o etické problémy,
nýbrž pouze a výhradně o problémy ekonomické. O morální hodnotě židovského
náboženského učení dnes existuje a vždy existovalo poměrně velké množství
podrobných studií (nežidovských; slátaniny židovského původu jsou samozřejmě
neobjektivní), které árijským pojetím představují příšernost tohoto druhu
náboženství. Nejlepší charakteristiku produktu této náboženské výchovy však
představuje Žid sám jako takový. Jeho život je spoután pouze s tímto světem, a
jeho duch je skutečnému křesťanství vnitřně tak cizí, jak byl cizí již před
dvěma tisíci lety samotnému velikému zakladateli nového učení. Samozřejmě že se
před židovským národem netají co si o nich myslí. Dokonce, když to bylo
zapotřebí, sáhl i k biči, aby ze svatyně Páně vyhnal tyto odpůrce jakéhokoliv
člověčenství, kteří i tehdy ve své víře viděli pouze prostředek jejich obchodní
existence.
Proto
byl také Kristus samozřejmě ukřižován. Dnešní stranické křesťanství se oproti
tomu snižuje k tomu, prosit a škemrat během voleb o židovské hlasy, a později i
k politickým machinacím s ateistickými židovskými stranami, a sice proti celému
vlastnímu národu. Na této základní a největší lži, totiž že židovství není
rasa, nýbrž pouze náboženství, se pak nutně zakládají a vrší následné další
lži. K nim patří také lež ohledně židovské řeči. Není pro ně prostředkem pro
vyjádření nějaké myšlenky, nýbrž pro její utajení. Zatímco mluví francouzsky
přemýšlí židovsky, a zatímco soustruží německé verše, vyžívá se pouze v bytí
svého národa. Dokud se Žid nestal pánem ostatních národů, musel lépe či hůře
hovořit jejich řečí. Jakmile se tyto však staly jeho sluhou, byl nucen se učit
universálnímu jazyku (jako např. esperantu!), aby je tímto prostředkem
židovstvo mohlo snáze ovládat! Jak dalece je existence tohoto národa založena
na nepřetržité lži je možno nedostižným způsobe¦m spatřit na protokolech
sionistických mudrců, které jsou Židy tak nenáviděny. Maji být zfalšované, jak
do světa bez přestání naříkavé vykřikuje "Frankfurter Zeitung", což
je samozřejmě nejlepším důkazem o jejich pravosti.
Je
zde vědomě objasněno to, co spousta Židů činí naprosto nevědomě. A o to právě
jde. Je naprosto jedno, z kterého židovského mozku toto odhalení vyšlo.
Směrodatné však je, že s hrůzou budícím sebevědomím odkrývají skutečný
charakter a činnost židovského národa a vytyčují svými vnitřními souvislostmi i
jejich konečné cíle. Největší jejich kritiku však tvoří sama jejich skutečnost.
Kdo si prostuduje historický vývoj posledních sta let ze zorného úhlu této
knihy, tomu bude okamžitě jasné, proč dnešní židovský tisk tak řve. Neboť
pakliže se tato kniha jednou stane společným majetkem celého národa, musí už
být židovské nebezpečí již dávno zažehnáno.
Abychom
mohli poznat Židy, je nutno prostudovat jejich cestu, kterou vykonali v rámci
cizích národů v průběhu několika staletí. Abychom došli k potřebným výsledkům,
zcela postačí sledovat jeden jediný přiklad. Jelikož jeho vývoj byl vždy a v
každé době stejný, stejně jako byly stejné národy, které požíral, doporučuje se
u podobné úvahy rozdělit jeho vývoj na jednotlivé úseky, které pro jednoduchost
označím písmeny abecedy. První Židé se do Germánie dostali v průběhu římské
invaze, a sice jako vždy coby obchodníci. V bouřích stěhování národů se jakoby
zdánlivě opět ztratili. A tak se za začátek nového a trvalého požidovšťování
střední a severní Evropy dá určit doba vzniku prvních germánských států. To byl
počátek setkávání se Židů s árijskými národy, který byl vždy stejný, nebo aspoň
podobný. Se vznikem prvních stálých sídlišť "tu" byl náhle i Žid.
Přicházel jako obchodník, a z počátku ani nekladl zvláštní důraz na zastírání své
rasy. Je stále ještě Židem, velkým dílem i proto, že jeho vnější rasová
odlišnost od hostitelského národy byla příliš velká, jeho znalosti řeči příliš
malé, a rozhodnost hostitelského národa ještě příliš velká, než aby si dovolil
vydávat se za někoho jiného, než právě za cizího obchodníka. Díky jeho
ohebnosti a nezkušenosti hostitelského národa není pro Žida uchování si svého
charakteru žádnou nevýhodou, nýbrž naopak výhodou. Vůči cizincům se vystupuje
přátelsky.
b)
Pozvolna
začíná být činný v hospodářství, avšak ne jako producent, nýbrž výhradně jako
spojující článek. I přes svou tisíciletou obchodní zručnost je stále ještě
neohrabaný, avšak mnohem převyšuje bezmocně čestné Árijce, takže zanedlouho
hrozí to, že se obchod stane jeho monopolem. Začíná s půjčováním peněz, a sice
jako vždy s lichvou. A skutečně také tento úrok zavádí. Zprvu není ještě
rozeznáno nebezpečí této nové instituce, ba je dokonce kvůli momentálním
výhodám s radostí přijata.
c)
Žid se definitivně nastálo usazuje, to znamená, obsazuje ve městech a
sídlištích zvláštní čtvrti a vytváří tak stát ve státě. Pojímá obchod a finance
jako své privilegium, a nemilosrdně toho využívá.
d)
Finančnictví
a obchod se beze zbytku staly jeho monopolem. Lichva začíná konečně vzbuzovat
odpor, jeho ostatní narůstající drzost nevoli a jeho bohatství závist. Džbán
přetéká v momentě, kdy do okruhu svých obchodních aktivit včleňuje pozemek a
půdu, které ponižuje na prodejné, nebo lépe řečeno obchodní zboží. Jelikož sám
nikdy pozemky nezastavuje, nýbrž je považuje pouze za vykořisťovatelské
prostředky, které za těch nejhorších podmínek pronajímá sedlákům, přerůstá
veřejná nevole pozvolna v otevřenou nenávist. Jeho krvežíznivá tyranie nabývá
takových rozměrů, že proti němu dochází k násilnostem. Začíná se stále blíže
nahlížet na ony cizince, přičemž se zjišťují jeho stále nové, odpudivější
charakterové rysy, až je propast náhle odkryta. V čase nejtrpčí nouze konečně
vypukne proti němu vztek, a plenicí a ničící dav sáhne ke svépomoci, aby se
ubránil božímu dopuštění. V průběhu několika staletí ho dostatečně prohlédli a
jeho samotnou existenci již vnímají jako stejnou pohromu, kterou je mor.
e)
Nyní
však Žid začne projevovat své skutečné vlastnosti. Odporným pochlebováním se
snaží dostat do vlády, nechává působit své peníze, a tímto způsobem si
zajišťuje stále nová privilegia, která mu umožňují další vykořisťování svých
obětí. I když občas zahoří hněv lidu proti těmto věčným pijavicím, přesto jim
to v nejmenším nezabrání v tom, aby se za několik let opět vynořily na sotva
opuštěných místech, a začaly svou činnost opět od začátku. Žádné pronásledování
ho neodradí od jeho způsobu vykořisťováni lidí, ani žádné zahnáni, pokaždé je v
brzké době opět zpátky. Aby se zabránilo alespoň tomu nejhoršímu, je z jeho
lichvářských rukou vyvlastňována půda tím, že je mu jednoduše zákonem zakázáno
tuto vlastnit.
f)
Ve
stejné míře, v jaké stoupá moc knížat, se snaží dostat se k nim čím dál tím
blíže. Vyžebrává si propouštěcí dopisy a privilegia, které také od stále se ve
finančních nouzích nacházejících pánů za příslušný honorář dostává. Obnos,
který ho to stojí, se mu díky půjčováni peněz, úroků a úroků z úroků za několik
let vrátí. Skutečná pijavice, která se přisává na tělo postiženého národa a
není k odtržení, dokud knížata opět nepotřebují peníze a sami mu osobně
neodsají část vysáté krve. Tato hra se opakuje stále dokola, přičemž úloha
takzvaných německých knížat je zde stejně ubohá jako Židů samotných.
Tito
pánové byli pro své milé národy skutečným trestem božím, přičemž paralela se dá
nalézt s různými současnými ministry. Německým knížatům vděčíme za to, že se
německý národ nedokázal definitivně se odpoutat od onoho židovského nebezpečí.
Bohužel se na tom nezměnilo nic ani později. Takže jim byla od Židů předána
tisíckrát zasloužená odměna za hříchy, kterých se dopustili na svém národu.
.Spojili se s ďáblem a také u něho skončili.
g)
A
tak se knížata zapletla do osidel svého zániku. Pomalu ale jistě se uvolňoval
jejich vztah ke svému lidu až do té míry, kdy přestali sloužit jejich zájmům, a
namísto toho se stali uživateli svých poddaných. Žid o jejich konci dobře
věděl, a hledal možnost, jak by to urychlil. Sám urychloval jejich finanční
nouzi, a sice tím, že je stále více odcizoval jejich skutečným úkolům,
pochleboval jim nejodpornějšími lichotkami, dělal z nich své dlužníky, čímž se
pro ně stával stále nepostradatelnějším. Jeho obratnost ve všech finančních
oblastech dokáže vymáčknout z oloupených poddaných stále nové prostředky. Tak
měl každý dvůr svého dvorního Žida, jak se říkalo těmto strašákům, kteří milý
národ týrali až do naprostého zoufalství, a knížatům připravovali věčné
radovánky. Koho by to také udivovalo, že taková okrasa lidské rasy je také
konečně ozdobena zvnějšku, a že vystoupila do šlechtického stavu, pomáhaje tím
nejenom k dalšímu zesměšňování této instituce, ale i k jejímu otrávení. Nyní
teprve začal přetvářet své postavení ve prospěch svého pokroku. Konečně mu
stačilo pouze nechat se pokřtít, aby sám dosáhl vlastnictví různých možností a
práv původních rodáků. Často prováděl tento obchod i k radosti církve svaté,
které získala nového syna a k radosti Izraele z podařeného podvodu.
h)
V
židovstvu začalo docházet k přeměně: Doposud byli Židy, to znamená,
nepřikládala se žádná hodnota tomu, chtít vypadat nějak jinak, což při
stávajících rozdílech v rasových charakteristikách na obou stranách nebylo
možné Ještě v době Friedricha Velikého nikoho ani nenapadlo vidět v Židech něco
jiného než cizí národ. Ještě Goethe byl zděšen představou, že by v budoucnosti
neměl být, tak jako dříve, zákonem zakázán sňatek mezi křesťanem a Židem. Však
byl Goethe v tomto skutečným Bohem, a ne nějakým zpátečníkem, nebo nějaký
nevolník? To, co z něho hovořilo, nebylo nic jiného, než hlas krve a rozumu. A
tak spatřil, i přes veškeré potupné jednání dvora, že národ instinktivně cítí v
Židech cizí těleso ve vlastním těle, a podle toho se také zachoval. Nyní se
však věci měly změnit. V průběhu více než tisíce let se naučil jazyku
hostitelského národa do té míry, že si dovolil do budoucna potlačovat své
židovství do pozadí, a naopak do popředí vyzdvihovat své němectví. Neboť ať to
zní a vypadá jakkoliv směšně a pošetile, nachází tolik drzosti, že se počíná
přeměňovat v Germána, a tedy v tomto případě v Němce. Tím začíná ta
nejhanebnější proměna, kterou si člověk vůbec může představit. A jelikož z
němectví nevlastni nic jiného, než umění lámat na kole jeho řeč, a to ještě tím
nepříšernějším způsobem, ve skutečnosti se s ním však nikdy nesmísil, spočívá
tedy celé jeho němectví na řeči jako takové.
Rasa
však nespočívá v řeči, nýbrž výhradně v čistotě krve, což ví ze všech nejlépe
právě Žid, který do udržení svého jazyka nevkládá ani zdaleka takovou cenu,
jako právě do udržení čistoty krve. Člověk může bez dalšího změnit řeč, to
znamená, může se naučit jinému jazyku. Nicméně bude tímto novým jazykem
vyjadřovat pouze své staré myšlenky, jeho vnitřní charakter se nezmění. To je
nejzřetelnější právě na židovi, který hovoří tisíci jazyky, ale přesto zůstává
pořád jenom Židem. Jeho charakterové vlastnosti mu zůstávají, ať již před dvěma
tisíci lety v Oslu hovořil jako obchodník s obilím latinsky, nebo dnes brebentí
jako šmelinář s moukou německy. Je to stále ten samý Žid. Že dnes tuto
samozřejmost nechápe ani ministerský rada, ani vyšší policejní úředník je
samozřejmě také jasné. Důvod, proč se Žid náhle rozhodl stát se Němcem je
jasný. Cítí, jak se moc knížat začíná povážlivě kývat, a proto se zavčas snaží
nalézt pevnou půdu pod nohama. Dále jeho finanční ovládnutí celého hospodářství
již dosáhlo takových rozměrů, že by bez vlastnictví všech občanských práv již
nebylo možno dále podpírat a především pak zvětšovat tuto obrovskou budovu
svého vlivu. Obojí si však přeje. Neboť čím výše se drápe, tím zřetelněji
vystupuje ze závoje minulosti jeho starý, mu přislíbený cíl. A s horečnatou
lačností se mu opět v bezprostřední blízkosti zjevuje jeho pradávný sen o
ovládnutí celého světa. A tak je jeho jediné úsilí namířeno na to, získat do vlastnictví
všechna občanská práva. To je také důvodem vymanění se z gheta.
i)
A tak se z dvorního Žida pomalu stává lidový Žid. To samozřejmě znamená, že Žid
zůstává nadále v okolí vysoce postavených pánů, pouze se snaží protlačit se
ještě hlouběji do těchto kruhů. Na druhé straně se ve stejnou dobu drahému lidu
podbízí jiná část jeho rasy. Když si člověk vzpomene, jak hrozně se během těch
staletí na tomto národu provinil, jak ho stále znovu nemilosrdně ždímal a
vysával, když se ještě uváží, jak ho proto národ začal pozvolně nenávidět a
nakonec v něm spatřoval pouze trest boží dopadnuvší na hlavu jiných národů,
může pochopit, jak těžká tato přeměna pro Žida musela být. Ano, je to namáhavá
práce ukázat se obětem staženým z kůže jako největší lidumil. Neboť nejprve jde
o to, napravit v očích národa všechny ty spáchané křivdy.
Svou
přeměnu začíná coby dobrodinec lidstva. A jelikož jeho nová laskavost má nyní
reálný podklad, nemůže se ani dost dobře držet starého biblického přísloví, že
by levá ruka neměla vědět, co dělá pravá, nýbrž musí se po dobrém nebo po zlém
smířit s tím, že bude muset oznámit pokud možno co největšímu počtu lidí, jak
dalece trpí s masou, a jaké osobní oběti je zde připraven přinést.
S
touto nově nabytou skromností začne své zásluhy vytrubovat tak dlouho do
okolního světa, až mu tento začne skutečně věřit. Kdo mu nevěří, páchá mu hořké
příkoří. Zanedlouho začne natáčet věci tak, jako by se příkoří dostávalo vždy
pouze jemu a ne obráceně. Obzvláště velcí hlupáci tomu věří a nemohou pak nic
jiného, než ty nešťastné chudáky litovat. Nakonec je nutno poznamenat, že Žid
při vší své obětavosti osobně samozřejmě nikdy nezchudnul. Naučil se
rozdělovat. Ano, někdy je dobré jeho dobrodiní skutečně přirovnat k hnojivu,
které není rozprašováno na pole z lásky, nýbrž pouze s očekáváním pozdějšího
užitku. Na každý pád ví v poměrně krátké době každý, že se ze Žida stal
dobrodinec a lidumil. Jakážto podivuhodná proměna! To, co u jiného platí více
či méně za samozřejmost, probudí zde již právě proto obrovský údiv, ba u
mnohých přímo zřetelné nadšení, jelikož to právě u něho není samozřejmostí. A
tak se stává, že po každém podobném činu je veleben a oslavován daleko více,
než zbytek lidstva. Avšak co více. Ze Žida se náhle stává liberál, který začíná
básnit o nutném pokroku lidstva.
Pomalu
se z něj stává mluvčí nové doby. Samozřejmě že stále důkladněji ničí
předpoklady skutečného, národu užitečného hospodářství. Oklikou přes akcie se
stále více dostává do koloběhu mezinárodní produkce, dělá z ní úplatný, nebo
lépe řečeno obchodovatelný objekt, a krade tak provozům předpoklady pro
soukromé vlastnictví. A tím také vznikají mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem
ona vnitřní odcizení, jenž pak vedou k politickému rozdělování do tříd. Avšak nejvíce
narůstá neuvěřitelnou rychlostí vliv židovstva na hospodářské zájmy pomocí
burzy. Stává se majitelem a zároveň i kontrolorem mezinárodní pracovní síly. K
posílení svých politicko-mocenských pozic se pokouší strhnout rasové a státní
závory, které ho omezují na každém kroku.
Za
tímto účelem bojuje se vši svou houževnatostí jemu vlastní za náboženskou
toleranci. Nalézá ve svobodném zednářství, které mu naprosto propadlo, výtečný
nástroj k obhajování a především prosazování svých cílů. Vládnoucí kruhy a
vyšší vrstvy politického a měšťanského života se zednářskými nitkami se
dostávají do jeho osidel, aniž by to vůbec tušily. Pouze lid jako takový, nebo
lépe řečeno stav, který v probouzeni chápe, že je nutno si sám vybojovat svá
práva a svobodu, proto nemůže být v hlubších a širších vrstvách dostatečně
podchycen. To je však důležitější, než všechno ostatní. Neboť Žid dobře cítí,
že šance jeho vzestupu k vládnoucí roli je dána pouze tehdy, když se před nim
nachází nějaký průkopník.
Rukavičkáře
a tkalce příze však člověk nemůže zachytit jemnou sítí svobodného zednářství,
nýbrž zde musí byt nasazeny již větší, a tím pádem i pronikavější prostředky. A
tak ke svobodnému zednářství přichází druhá zbraň v rukou židovstva, totiž
tisk. Jejím vlastnictvím se prosazuje vší houževnatosti a prohnaností. Pomocí
tisku začíná pomalu uchvacovat a splétat do osidel celý veřejný život, neboť je
schopen vyvíjet a ovládat onu moc, kterou dnes každý zná daleko lépe než před
pár desetiletími pod pojmem "veřejné mínění". Přitom se staví ke
všemu s nesmírným hladem po vědění, vychvaluje jakýkoliv rozvoj, především pak
ten, který vede k záhubě jiných národů. Neboť každé vědění a vývoj hodnotí vždy
dle možností požadavků svého národa. A kde toto chybělo, tam se stával nejzarytějším
nepřítelem jakéhokoliv světla, odpůrcem jakékoliv skutečné kultury.
Tak
používá vědění, které posbíral na školách jiných národů, aby ho postavil do
služeb své vlastni rasy. Svou národnost však skrývá více, než kdy jindy.
Zatímco se zdá, že přetéká osvícenstvím, pokrokem, svobodou, lidskostí, atd.,
provádí sám co nejpřísnější uzavírání své vlastní rasy vůči okolí. Občas svým
ženám dohazuje vlivné křesťany, přičemž sám udržuje svůj mužský kmen výhradně
čistý.
Znečišťuje
krev ostatních, zatímco svou si přísně chrání. Žid si skoro nikdy nebere
křesťanku, nýbrž křesťan si bere Židovku. Kříženci se však vždy podobají
židovské straně. Především část vyšší šlechty tímto naprosto upadá. Žid si je
toho velice dobře vědom, a proto tímto způsobem provádí plánovité odzbrojování
duchovní šlechtické vrstvy svého protivníka. Pro zamaskováni svého konání a k
ukonejšení svých obětí hovoří stále více o rovnosti mezi všemi lidmi, bez
rozdílu rasy a národnosti. A hlupáci mu začínají věřit. jelikož však jeho podstata
má v sobě stále ještě dosti silný zápach něčeho cizího, nechtějí se především
široké masy obyvatelstva nechat chytit do jeho osidel. A proto o sobě pomoci
svého tisku nechává vytvářet obrázek, který odpovídá skutečnosti asi natolik,
nakolik obráceně slouží svému sledovanému cíli.
V
humoristických magazínech se snaží zobrazovat Židy jako neškodný nárůdek,
vlastnící, jako ostatně i jiné národy, své zvláštní specifické vlastnosti,
který však, i když jeho vystupování působí opravdu trochu cize, v sobě nese
znaky pokud možno komické, přesto však vždy poctivé a dobrotivé duše. Snaží se
co nejvíce působit spíše bezvýznamně, než nebezpečně. Jeho konečným cílem v
tomto stádiu je však vítězství demokracie, nebo jak to lépe chápe, vláda
parlamentarismu.. Ta odpovídá nejvíce jeho potřebám. Vylučuje jakoukoliv
ostražitost, a na její místo dosazuje majoritu hlouposti, neschopnosti a
neposledně i zbabělosti. Výsledkem je pak pád monarchie, který se dříve či
později musel dostavit.
j)
Obrovský
hospodářský vývoj vedl ke změně sociálního rozvrstvení obyvatelstva. Tím, že
drobné řemeslnictvo pomalu vymírá, ztrácí dělník čím dál tím více možnost
získání samostatné existence, čímž se z něho stává proletář. Vzniká průmyslový
tovární dělník, jehož nejpodstatnějším rysem je to, že by se mu do budoucna
mohla jen ztěží vyskytnout možnost osamostatnění se. Je ve skutečném slova
smyslu nemajetný a jeho dny se již nedají nazvat životem, nýbrž pouze ryzím
utrpením. Již v minulosti se vyskytla podobná situace, která si velitelsky
vynutila určité řešení.
K
sedlákům a řemeslníkům přibyl pomalu nový stav úředníků a zřízenců, především
státních. Také oni byli nemajetní v pravém slova smyslu. Stát nakonec našel
cestičku z tohoto nezdravého stavu. Převzal na sebe zaopatření všech státních
zaměstnanců, a zavedl penzi a důchodové zaopatření. Tento přiklad pomalu
následovalo stále více privátních podniků, takže dnes, jakmile takový podnik
dosáhl a překročil určité velikosti, je skoro každému duchovně zaměstnanému
člověku zaručen jeho pozdější důchod. A teprve zajištění státních důchodů ve
stáří dokázalo vychovávat tyto k oné bezmezné oddanosti, která byla v
předválečné době tou nejvýraznější vlastností německého úřednictva. A tak byl
cely stav, který zůstal bez majetku, chytrým způsobem vytržen ze sociální bídy,
a zařazen do národního celku. Nyní se tedy tento problém objevil státu a
společnosti nanovo, ovšem tentokráte v daleko větším rozsahu. Stále nové, do
milionů jdoucí masy obyvatelstva se přesídlovaly z venkova do velkoměst, aby si
zde jako tovární dělníci v nové zakládaných průmyslových odvětvích vydělaly na
svůj denní chléb. Pracovní a životní podmínky tohoto nového stavu byly více než
smutné. Mechanické přebíráni dřívějších pracovních metod starých řemeslníků a
rolníků zde naprosto nepřicházelo do úvahy. Činnost jednoho, či druhého se v
žádném směru nedala srovnat s námahou, kterou vykazoval průmyslový tovární
dělník.
U
starých řemeslníků nehrál čas ani tak důležitou roli, jako tomu bylo u nových
pracovních metod. Formální přebírání starých pracovních dob v průmyslových
velkotovárnách působilo přímo osudově. Neboť skutečný pracovní výkon z
dřívějška chyběl, a to z důvodů nedostatku dnešních intenzivních pracovních
metod. Jestliže se dříve dal snést čtrnácti či patnácti hodinový pracovní den,
byl v době, kdy se musela do posledního využít každá jedna minuta, naprosto
neúnosný. Výsledek tohoto nesmyslného přebírání starých pracovních dob na nové
průmyslové činnosti byl ve skutečnosti nešťastný především ve dvou směrech.
Bylo ničeno jednak zdraví pracujících, a za druhé jejich víra ve vyšší
spravedlnost.
K
tomu dále přicházely směšné výplaty na straně jedné, a tomu odpovídající stále
se zvětšující blahobyt zaměstnavatele na straně druhé. Na venkově zatím žádné
sociální problémy nebyly, neboť podomek a pán vykonávali stejnou práci, a
především jedli z jedné mísy. Avšak i to se změnilo. Rozdělení na zaměstnance a
zaměstnavatele se nyní začalo uskutečňovat ve všech oblastech života. Jak
daleko bylo v té době vnitřní požidovštění našeho národa, se dá vysledovat z
malého respektování, pokud to již nebylo nerespektování manuální práce.
S
Němci to nemá nic společného. Na začátku bylo porománštění našeho života, které
bylo ve skutečnosti požidovštěním, které přeměnilo dřívější úctu k řemeslné
práci v naprosté pohrdání jakoukoliv tělesnou prací. A tak skutečně vzniká
nový, byť ne zrovna vážený stav, přičemž se jednoho dne zákonitě musí objevit
otázka, zda národ bude mít dostatek síly na to, aby sám od sebe opět zařadil tento
nový stav do všeobecné společnosti, a nebo jestli se bude dále zvětšovat třídní
propast odpovídajíc¦o stavu. Jedno je však jisté. Nový stav ve svých řadách
nevlastnil žádné špatné prvky, nýbrž naopak na každý pád měl prvky činorodosti.
Přejemnělost takzvané kultury zde ještě nezapustila své ničivé a rozkladné
kořínky.
Nový
stav ještě nebyl ve svých širokých masách nakažen jedem pacifistických
slabostí, nýbrž byl robustní, a když bylo potřeba i brutální. Zatímco
měšťanstvo se touto závažnou otázku vůbec netrápilo, a nechalo věci lhostejně
osudu, chopil se Žid nepřehlédnutelné možnosti, která se zde do budoucna
nabízela. A zatímco se na jedné straně chopil kapitalistických metod k
vykořisťování lidstva do posledního dechu, na straně druhé se sám spojil s
oběťmi jeho nadvlády, a zanedlouho se stává jejich vůdcem v boji proti sobě
samému. To znamená pouze obrazně "proti sobě samému". Neboť velmistr
lži dobře ví, jak se ostatním ukázat v tom nejčistším světle a vinu svalit jako
vždy na jiné. A jelikož má tolik drzosti sám vésti davy, nikoho při tom
samozřejmě ani nenapadne, že se zde jedná o největší podfuk všech dob.
A
přece tomu tak bylo. Jen co se vyvinul z všeobecného hospodářského prostředí
nový stav, vidí v něm lid jasně a zřetelně nového průkopníka svého vlastního
další úspěchu. Nejprve použije měšťanstvo jako beranidlo proti feudálnímu
světu, a posléze použije dělníky proti měšťanstvu. Jelikož si však kdysi ve
stínu měšťanstva musel vyloudit svá občanská práva, doufá nyní, že se pomocí boje
dělnictva za vlastni existenci nalezne cestičku k jejich ovládnutí. Od nynějška
je úkolem pracujících pouze boj za blaho židovského národa. Nevědomky je
postaven do služeb moci, proti které zdánlivě bojuje. Má naoko za úkol kráčet
proti kapitálu, přičemž ho může tímto způsobem nechat nejjednodušeji bojovat
právě za něj. Brojí se při tom neustále proti mezinárodnímu kapitálu, a ve
skutečnosti se míní národní hospodářství. To má být zničeno ve prospěch
vítězství na hřbitovním poli mezinárodního burzovnictví.
Postup
Židů je přitom následující: Pověsí se na dělníka, přičemž v přetvářce lituje
jeho osud, je rozhořčen jeho životním údělem a chudobou, aby touto cestou
získal jeho důvěryhodnost. Snaží se prostudovat všechny ty skutečné, nebo
vymyšlené podrobnosti jeho tvrdého života, aby probudil touhu po změně takovéto
existence. Svou bezmeznou vypočítavostí přetváří potřebu sociální
spravedlnosti, která je hluboce zakořeněna ve všech árijských lidech, na
nenávist proti všem, kteří měli jen trochu více osudového štěstí.
Přičemž
tomuto boji za odstraněni sociálních rozdílů dává zcela určitý světonázorový
ráz. Zakládá marxistické učení. A zatímco ho nerozdělitelně svazuje nespočtem
sociálně spravedlivých požadavků, dožaduje se jak jeho šíření, tak i obráceně
odmítání řádných občanů. Chce následovat požadavky, které jsou v takové formě
již od začátku nesprávné, a naprosto nesplnitelné. Neboť pod tímto kabátem
sociálních myšlenek se skrývají vskutku ďábelské úmysly, které jsou dokonce
hlásány s drzou zřetelností a naprostou otevřeností. Toto učení představuje
nerozlučitelnou směs rozumu a lidské pošetilosti, avšak vždy tak, že
skutečnosti se může stát pouze šílenství, avšak nikdy rozum.
Kategorickým
odmítáním osobnosti, a tím i národa a jeho rasového obsahu ničí elementární
základy veškeré lidské kultury, která je závislá právě na těchto faktorech. To
je skutečné, pravé vnitřní jádro marxistického světonázoru, pokud vůbec lze
tento výplod nějakého zločineckého mozku vůbec označovat světonázorem. Roztříštěním
osobnosti a rasy padá hlavní zábrana pro vládu méněcenných - tím je však Žid.
Smysl tohoto učení spočívá právě v hospodářském a politickém šílenství. Neboť
právě jím jsou odchytáváni všichni upřímní inteligenti, kteří se pak dají do
jeho služeb, zatímco ti méně duševně schopní a finančně méně vzdělanější se k
nim řítí s vlajícími prapory v rukou.
Inteligenci
pro toto hnutí, neboť i toto hnutí potřebuje pro svou existenci vlastní
inteligenci, však Židé obětují z vlastních řad. A tak vzniká dělnické hnutí pod
vedením Židů, které se zdánlivě snaží o zlepšení životní úrovně pracujících,
avšak ve skutečnosti jim jde pouze o jejich zotročení a následné vyhubení všech
nežidovských národů. K těmto dvou zbraním rozvratu nyní přichází ještě třetí, z
daleka nejhorší organizace hrubého násilí. Marxismus má vyvrcholit bouřlivým
útokem, zbraně mu mají svou vysilující prací připravit cestu první dvě. V našem
vyšším a nejvyšším státním úřednictvu Židé našli vždy (až na několik málo
výjimek) poddajného podporovatele své ničivé činnosti. Podlézavé patolízalství
směrem nahoru, a arogantní domýšlivost směrem dolů označovalo tento stav stejně
tak, jako velmi častá do nebe volající zabedněnost, která byla jen čas od času
předstižena stejně tak překvapující domýšlivostí. To jsou však vlastnosti,
které Žid u našich úřadů potřebuje a které má rád.
Politický
boj, kterého se chápe, probíhá zhruba takto: Přiměřeně konečným cílům
židovského boje, které nespočívají pouze v hospodářském ovládnutí světa, nýbrž
také v jeho politické podmanění, rozdělil Žid organizací svého marxistického
světonázoru na dvě části, které se od sebe zdánlivě liší, ve skutečnosti však
tvoří jeden celek. Totiž politické a odborářské hnutí. Odborářské hnutí provádí
nábor. Nabízí dělníkům v jejich těžkém existenčním boji, který musí vést díky
hamižnosti a krátkozrakosti mnohých podnikatelů, pomoc a ochranu, a tím i
možnost získání lepších životních podmínek. Pokud dělník nechce, právě v době,
kdy se o něho organizovaná pospolitost, totiž stát , naprosto vůbec nestará,
svěřit zastupování svých práv do rukou slepé zvůli několika nezodpovědných,
musí svou obhajobu vzít do rukou sám. Pokud takzvaná národní buržoazie,
zaslepená finančními zájmy, bude stavět ty nejtěžší překážky do cesty všem těm
pokusům o zkrácení nelidsky dlouhé pracovní doby, o ukončení dětské práce,
zabezpečení a ochraně žen, zlepšení zdravotních poměrů v továrnách a dělnických
domovech, a pokud nebude pouze klást odpor, ale bude je i skutečně sabotovat,
ujme se všech takto utlačovaných vychytralý Žid.
Postupně
se stane vůdcem odborářského hnutí. Nejde mu však ani tak o skutečné odstranění
skutečných sociálních nedostatků v pravém slova smyslu, nýbrž pouze o
vypěstování slepě mu oddaných hospodářských bojových oddílů pro zničení národní
hospodářské nezávislosti. A zatímco se vedení zdravé sociální politiky bude
trvale pohybovat mezi směrnicemi pro udržení národního zdraví na straně jedné a
mezi zajišťováním nezávislého národního hospodářství, Židovi v jeho boji tyto
dva aspekty nejenom že odpadají, nýbrž jejich odstranění se stává dalším z jeho
životních cílů. Nejenom že si nepřeje zachování nezávislého národní
hospodářství, on si přeje jeho zničení. Proto ho nemohou odradit žádné výčitky
svědomí od toho, aby jako vůdce odborářského hnutí předkládal požadavky, které
nejenom že střílí do prázdna, nýbrž jejichž splnění je buďto prakticky zhola
nemožné, nebo by znamenalo zruinování národního hospodářství. Nechce však ani
před sebou mít zdravé, rodové pokolení, nýbrž pouze zpráchnivělé, podmaněné
stádo.
Toto
přání mu opět umožňuje předkládat požadavky nesmyslného rázu, jejichž splnění
je dle jeho vlastní vůle naprosto nemožné. Tato přání by také v žádném případě
nevedla k jakékoliv změně věcí, nýbrž pouze k prostopášnému vybičování masy. O
to mu však jde a ne o skutečné zlepšeni sociálních podmínek. tím je vedení
židovstva v odborářských záležitostech nesporně obrovskou osvětovou činností,
která ovlivňuje široké masy, poučuje je o zlepšení jejich nekonečné bídy. Neboť
dokud zůstane názor širokých mas tak omezený jako je tomu nyní, a dokud stát
bude k věcem tak lhostejný jako dnes, půjde masa nejprve za tím, kdo jim v
hospodářských záležitostech bude nejdříve nabízet ty nejnestoudnější sliby. V
tom je ovšem Žid velmistrem. vždyť jeho kompletní činnost není omezena žádnými
morálními pochybnostmi! A tak na tomto poli musí nutně vyřadit v krátké době ze
hry každého konkurenta. Přiměřeně své vnitřní loupeživé brutalitě přemění
odborářskou organizaci náhle v brutální, násilnickou organizaci. Odolá-li
nějaký rozum jejich židovskému vábení, přemůže jeho vzdor a rozhodnutí hrubé
násilí. Úspěchy podobné činnosti jsou obrovské.
Pomocí
odborů, které se mohly stát požehnáním národa, Žid skutečné rozdrtil základy
národního hospodářství. Paralelně k tornu kráčí politická organizace. Je v
souhře s odborářským hnutím, které připravuje široké masy pro politickou
organizaci, do které ji posléze násilím a donucením vbičuje. Odborářské hnuti
zůstává dále trvalým finančním pramenem, ze kterého politická organizace napájí
svůj obrovský aparát. Ten je kontrolním orgánem politické činnosti jednotlivce,
a při všech velkých demonstrací politického rázu zajišťuje náhončí službu.
Nakonec již vůbec nezastupuje hospodářské zájmy, nýbrž dává politické myšlence
k dispozici hlavní nátlakový prostředek, totiž zastavování práce, masovou a
generální stávku. Vytvořením periodika, které je svým obsahem přizpůsobeno
úrovni nejméně vzdělaných lidí, obdrželo politické a odborářské hnutí konečně
vypráskané zařízení, pomocí kterého jsou připravovány ty nejnižší vrstvy národa
k těm nejtroufalejším činům. Jeho úkolem není vyvést lidstvo z marastu
nejnižšího smýšlení a dostat ho na vyšší příčku, nýbrž vyjít vstříc jejich
nejnižším pudům. Je to jak spekulativní, tak i výnosný obchod s davem, který je
jak líny přemýšlet, tak i někdy domýšlivý. Je to především tisk, který svým
pomalu fanatickým, pomlouvačským bojem strhává vše, co by mohlo připomínat
podporu národní nezávislosti, kulturní výši a hospodářskou samostatnost národa.
Bubnuji
především na všechny charaktery, které se nechtějí sklonit před jejich židovské
panovačné domýšlivosti, nebo jejichž geniální schopnosti považují Židé za
nebezpečí jako takové. Člověk nemusí zrovna proti Židům bojovat, aby jimi mohl
být nenáviděn. Stačí pouze podezření, že by buď mohl ostatní přivést na
myšlenku vzpoury proti nim, a nebo je na základě své převyšující geniality
množitelem síly a velikosti Židům nepřátelského národa. Jeho neomylný instinkt
v těchto věcech cítí v každém původní duši, a jeho nenávist je zajištěna pro
každého, kdo není duchem jeho vlastního ducha. A jelikož Žid není napadeným,
nýbrž napadajícím, platí za jeho nepřítele nejenom ten, který napadá, nýbrž i
ten který se mu postaví na odpor. Ale prostředek, kterým se snaží zlomit takto
troufalé, avšak trvalé duše, se nenazývá čestným bojem, nýbrž lží a pomluvou.
Zde se nezalekne před ničím a je ve své sprostotě tak bezmezný, že se nelze
divit, když v našem národě dostává personifikace ďábla, coby symbolu všeho
zlého, živé podoby v osobě Žida.
Neznalost
širokých mas o vnitřní podstatě židovství a pudová omezenost našich horních
vrstev nechávají často náš lid na pospas tomuto Židovskému polnímu taženi.
Zatímco
horní vrstvy se z vrozené zbabělosti odvracejí od člověka, který je Židem tímto
způsobem napaden lží a pomluvou, široké vrstvy ve své hlouposti či prostotě
věří všemu. Státní úřady se buďto zahalují do mlčení, a nebo, což je častější,
aby ukončily polní tažení židovského tisku, pronásledují onoho neprávem
napadeného. To totiž přijde podobným úřednickým oslům jako výborné řešení
zachování státní autority a zajištění klidu a pořádku. A na lidská čela a duše
řádných občanů pozvolna usedá můra strachu před marxistickým nástrojem
židovstva. Člověk se začne třást před zrůdným nepřítelem, čímž se stává
definitivně jeho obětí.
k)
Mocenská
pozice Židů ve státě se zdá byt již tak upevněna, že se nejenom znovu může
označovat jako Žid, ale může i bezohledně přiznat všechny své politické a
národní myšlenkové pochody. Část jeho rasy se zcela otevřeně označuje za cizí
národ, přičemž opět lžou. Neboť zatímco se sionismus okolnímu světu snaží
nabalamutit, že národní sebeurčení Židů se snaží o vytvořeni palestinského
státu, vytváří zde Židé zastírací manévr vůči hloupé veřejnosti. Nepřejí si
totiž vůbec vybudovat v Palestině židovský stát, který by snad měli osídlit a
žit v něm. Chtějí pouze pod vlastním výsostným právem vybudovat organizaci
mezinárodního zločinu, ke které by neměly přístup žádné jiné státy. Útočiště
recidivistů a vysokou školu budoucích zločinců. Ovšem to je nejenom znamení
jejich stoupající naděje, nýbrž i pocitu jejich jistoty. I když je to drzé a
otevřené zároveň, jeden stále obelhává Němce, Francouze nebo Angličany, přičemž
druhý se prohlašuje za židovskou rasu. Jak blízko mají vidinu svého blížícího
se vítězství, lze vypozorovat, z hrůzného způsobu jejich komunikace s
příslušníky jiných národů.
Černovlasý
židovský mladík číhá, s fanatickou výrazem v obličeji, celé dlouhé hodiny na
nic netušící děvče, které chce pošpinit svou krví a uloupit jí tak jejímu
národu. Všemi prostředky se snaží zničit rasové podklady podmaněného národa.
Tak jak sám plánovitě kazí ženy a dívky, nezastavuje se ani před tím, otevřít
krevní závory v širším rozsahu i pro ostatní. Byli a jsou to Židé, kteří k Rýnu
přivážejí negry, pořád se stejnými postranními myšlenkami a jasným cílem.
Pomocí vynuceného křížení zničit jimi nenáviděnou bílou rasu, svrhnout ji z
její kulturní a politické výše a stát se jejich samotným pánem. Neboť rasově
čistý národ, který si je vědom své čistoty krve, nemůže být Židy nikdy
podmaněn. Židé mohou na tomto světě navěky panovat pouze křížencům.
Proto
se plánovitě pokouší snížit rasovou úroveň neustálým trávením jednotlivců. Na
politickém poli pomalu přeměňuje demokratické myšlenky v diktaturu
proletariátu. V organizovaném marxistickém davu nalezl zbraň, která mu umožňuje
obejít demokracii a diktátorsky ovládat železnou pěstí podmaněné národy.
Plánovitě rozpracovává revolučním hnutí, a sice dvěma směry. Hospodářským a
politickým. Národy, které se postaví na pevný a odhodlaný odpor opřede díky
svým mezinárodním vlivům, sítí nenávisti, strhává je do válek a konečně, pokud
je to nutné, podněcuje na jejich území revoluce. Hospodářsky otřásá státy tak
dlouho, dokud nejsou sociální zařízení, která se stala nerentabilními,
odstátněna a postavena pod jeho finanční kontrolu. Politicky upírá státu
prostředky k jeho sebezáchovy, ničí podklady každého národního sebeurčení a
sebeobrany, ničí důvěru ve vládu, haní dějiny a minulost a strhává vše skutečně
veliké do bahna. Kulturně zamořuje umění, literaturu, divadlo, otupuje přírodní
vnímavost, převrací všechny pojmy o kráse a vznešenosti, šlechetnosti a dobra a
strhává lidstvo do zakletí své vlastní nízké povahy. Je zesměšňováno
náboženství, mravy a morálka jsou tak dlouho představovány jako přežité, až
nakonec padnou poslední opěrné body daného národa v boji za vlastní existenci
na tomto světě.
l)
Nyní
začíná největší, poslední revoluce. Zatímco si Žid vydobyl politickou moc,
odhazuje i poslední roucha, která ho ještě kryla. Z demokratického lidového
Žida se stává krvavý Žid a tyran národů. Za několik let se pokusí vymýtit
mezinárodni inteligenci a zničit moc národů a tím, že si přivlastní jejich
přirozené duchovní vůdcovství, je připraví na jejich otroctví a věčnou porobu.
Nejhrůznější přiklad tohoto druhu nám skýtá Rusko, kde nechal se skutečně
fanatickou divokostí a z větší části za nesnesitelných muk, zabít či vyhladovět
kolem třiceti milionů lidí, jen aby zajistil tlupě židovských literátů a
lidových zločinců nadvládu nad celým tímto obrovským národem. Koncem však není
pouze konec svobody Židem podmaněných národů, nýbrž i konec samotného parazita
národů. Neboť po smrti oběti umírá dříve či později i vampír.
Když
si před očima necháme proběhnout všechny ty příčiny německého rozvratu, zůstane
nám jako poslední a nejpodstatnější příčinou nerozpoznání rasového problému, a
především židovského nebezpečí.
Porážky
na bitevním poli v srpnu 1918 by se ještě hravě daly unést. Neměly nic
společného s vítězstvím našeho národa. Neporazily nás tyto prohry, nýbrž byli
jsme poraženi mocí, která tuto porážku připravila tím, že po několik desetiletí
plánovitě okrádala náš národ o politické a morální instinkty a síly, které
právě uschopňuji, a tím také opravňuji národy k jejich existenci. Tím, že stará
Říše nevšímavě míjela všechny otázky zachování rasových základů našeho národa,
opovrhovala i samotným právem na život na této zemi. Národy, které se kříží s
jinými, nebo se nechají křížit, hřeší proti vůli věčné prozřetelnosti. A jejich
zánik skrze opanování silnějším potom není žádným bezprávím, které je jim
pácháno, nýbrž pouze znovunastolením práva.
Pokud
národ nechce dbát vlastností své podstaty daných mu od přírody a kolujících v
jeho krvi, nemá žádné právo stěžovat si nad ztrátou svého pozemského bytí.
Všechno na zemi je nutno vylepšovat. Každá porážka se může stát otcem
pozdějšího vítězství. Každá prohraná válka příčinou pro pozdější povýšení,
každá nouze zúrodněním lidské energie, a z každého porobeni mohou vyvstat síly
k novému duchovnímu znovuzrozeni, pokud krev zůstane čistá. Ztracená čistota
krve zničí navždy vnitřní štěstí, srazí člověka do hlubin, a její následky se
na tělesné a duchovní úrovni již nikdy nedají napravit.
Když
člověk všechny tyto jednotlivé otázky postaví a srovná s ostatními problémy
života, pak teprve zjistí, jak směšně malé oproti nim jsou. Všechny tyto
problémy jsou časově ohraničené, avšak otázka udrženi či neudrženi čistoty krve
bude trvat, dokud bude existovat lidstvo.
Všechny
významné předválečné projevy rozvratu mají ve svém nejhlubším základě rasovou
příčinu. Ať již se jedná o otázky všeobecného práva nebo nešvary hospodářského
života, o projevy kulturního úpadku nebo o zvrhlé politické projevy, o otázky
zanedbané školní výchovy a nebo špatné ovlivňováni dospělých tiskem, atd., vždy
se v nejhlubším kontextu jedná o nerespektování rasových zájmů jednotlivých
národů, a nebo o nerozeznání cizího, rasového nebezpečí. Proto také neměly
význam žádné reformační pokusy, všechny pomocné sociální prostředky a politické
snahy, veškerý hospodářský vzrůst a každý zdánlivý přírůstek duchovních
znalostí. Národ a jeho organizmus, zajišťující a uzpůsobivší mu život na této
zemi, totiž stát, nebyly vnitřně zdravější, nýbrž naopak churavěly za
přihlížení čím dál více.
Zdánlivá
doba rozkvětu staré Říše nemohla skrýt všechny vnitřní slabosti, a každý pokus
o skutečné posílení Říše ztroskotal na řešení bezvýznamných otázek.
Bylo
by chybou domnívat se, že všichni přívrženci různých politických směrů, kterými
byl německý národ posedlý, a ba dokonce jejich vůdci, byli z větší části špatní
a zlomyslní lidé. Jejich činnost byla odsouzena k neúrodnosti jen proto, že v
příznivějším případě maximálně rozeznali fenomény našeho všeobecného onemocnění
a proti těm se snažili bojovat, přičemž zcela slepě míjeli skutečné původce.
Ten, kdo si plánovitě projde směr politického vývoje staré Říše, musí již
běžnou kontrolou dojít k závěru, že již v dobách sjednocení, to znamená v době
největšího rozkvětu německého národa, byl vnitřní rozklad již v plném proudu. A
přes veškeré politické úspěchy a přes stoupající hospodářské bohatství se
všeobecná situace rok od roku zhoršovala. Také u samotných voleb do říšského
sněmu poukazoval nárůst marxistických hlasů na stále blíže se blížící vnitřní,
a tím i vnější rozklad. Všechny úspěchy takzvaných občanských stran byly bez
významu, a to nejenom proto, že nedokázaly ani vítězstvím v takzvaných
občanských volbách zabránit početnému nárůstu marxistické vlny, nýbrž proto, že
sami v sobě již nesly fermenty rozkladu.
Aniž
by to tušila, byla občanská společnost sama již vnitřně nakažena mrtvolným
jedem marxistických představ. Její odboj pak pramenil více z konkurenční
závisti jednotlivých ctižádostivých vůdců, než aby principiálně odmítal k boji
odhodlaného protivníka. Jeden jediný číhal během těch dlouhých let
s
neochvějnou rovnoměrností, a to byl Žid. Jeho Davidova hvězda stoupala stále
výše stejnou měrou, jakou mizela naše vůle k sebezachováni vlastního národa.
Proto
také v srpnu 1914 nenapadl k útoku odhodlaný lid velrybářský stát, nýbrž
naplnilo se pouze poslední vzplanutí pudu národní sebezáchovy proti
postupujícímu pacifisticko-marxistickému ochrnutí našeho národního tělesa. A
jelikož ani v těchto osudových dnech nebyl rozpoznán skutečný vnitřní nepřítel,
byl veškerý vnější odboj zbytečný. A prozřetelnost v tomto případě neodměnila
vítězný meč, nýbrž naplnila zákon věčné odplaty.
Z těchto vnitřních poznatků by se pro nás měly zformovat hlav ní zásady, stejně jako i snaha po novém hnutí, které by přehodnotilo naše přesvědčení o úpadku německého národa, a které by položilo žulové základy, na kterých by jednou mohl povstat stát, který by nezastupoval národu nepřátelské, hospodářské zájmy, nýbrž by představoval jednotný národní organismus, totiž: Germánský stát německé národnosti.