Folkvang-pepinho

ZÁPAS S RUDOU FRONTOU

     V letech 1919/20 a také v roce 1921 jsem osobně navštívil takzvaná občanská shromáždění. Působila na mě stejným dojmem jako povinná lžička rybího tuku v dětství. Člověk by jej měl užívat, prý je velmi prospěšný, ale je odporný! Kdyby byl německý národ svázán a násilím vtažen na takovéto "občanské manifestace" a do konce každé akce by byly zamčeny dveře a nikdo nepuštěn ven, mohlo by to snad za několik století vést k úspěchu. Otevřeně k tomu musím dodat, že by mě poté pravděpodobně život již nebavil a také už bych raději nechtěl být Němcem. Protože to, díkybohu, nelze, neměl by se člověk divit, že se zdravý a nezkažený lid vyhýbá "občanským masovým shromážděním" jako čert svěcené vodě.

     Poznal jsem je, proroky občanského světového názoru a skutečně se nedivím, nýbrž rozumím, proč nepřikládají mluvenému slovu žádný význam. Tenkrát jsem navštívil shromážděni Demokratů, Německých nacionalistů, Německých lidovců a také Bavorských lidovců (bavorské Centrum). Čeho si člověk přitom ihned všiml, byla homogenní jednolitost posluchačů. Byli to téměř výlučně členové strany, kteří se těchto veřejných manifestací zúčastnili. To celé, bez jakékoliv discipliny, připomínalo spíše nudný karetní klub, než shromáždění lidu, který právě prodělává svou velkou revoluci.

     Aby byla udržena tato přátelská atmosféra, činili se přednášející co mohli. Mluvili, nebo lépe řečeno většinou předčítali své projevy ve stylu duchaplných novinových článků nebo vědeckých pojednání, vynechávali všechna silná slova a občas vyřkli nějaký ten slaboduchý profesorský žert, při němž se ctihodný předsednický stůl povinně zasmál, nikoliv hlasitým a nakažlivým smíchem, ale vznešeně tlumeně a zdrženlivě.

     A především ten předsednický stůl! Jedenkrát jsem se zúčastnil shromáždění ve Wagnerově sále v Mnichově. Bylo to shromáždění u příležitosti výročí Bitvy národů u Lipska. Proslov měl jeden ctěný starý pan profesor nějaké univerzity. Na pódiu sedělo představenstvo. Vlevo jeden s cvikrem, vpravo jeden s cvikrem a uprostřed jeden bez cvikru. Všichni tři důstojní, až měl člověk dojem soudního dvora, který má v úmyslu dát někoho popravit, nebo svátečního křtu novorozence, každopádně něčeho církevně posvátného. Takzvaný projev, který by se pravděpodobně dobře vyjímal v tiskové podobě, byl ve svém účinku jednoduše hrozný. Již po tři čtvrtě hodině se nacházelo celé shromáždění ve stavu transu, který byl přerušován odchody jednotlivých pánů a paniček, pohybem servírek a zíváním stále většího počtu posluchačů. Tři dělníci, kteří přišli na shromáždění buď ze zvědavosti nebo z pověření, za kterými jsem stál, se na sebe občas podívali s pohrdavým úšklebkem. Poté, poštuchujíce se vzájemně lokty, se v tichosti ze sálu vytratili. Bylo na nich vidět, že v žádném případě nechtěli rušit. V případě tohoto shromážděni to v žádném případě nebylo nutné. Konečně se zdálo, že se schůze blíží ke konci. Profesor, jehož hlas stále a stále zeslaboval, ukončil svou přednášku. Zdvihl se hlavní předsedající shromáždění, který seděl uprostřed mezi pány s cvikry. Jásavě oslovil přítomné "německé sestry a bratry" v tom smyslu, jak velký pocit díků za tuto jedinečnou,

     nádhernou, do hloubky jdoucí, základů se dotýkající a pocity oplývající přednášku by chtěl vyjádřit panu profesoru X. Neboť tato byla ve vlastním smyslu slova "vnitřním zážitkem", možno říci až "činem". Bylo by znesvěcením této posvátné chvíle, kdyby nyní někdo chtěl pokračovat diskusí. A proto ve smyslu přání všech přítomných se od diskuse upouští a místo toho se všichni vyzývají, aby povstali a jednohlasně zvolali "Jsme jednotným bratrským národem" atd. Konečně nás vyzval ke zpěvu německé národní hymny.

     A začali. Připadalo mi, že již při zpěvu druhé sloky ubývalo hlasů. Refrén byl ale opět zpíván naplno. U třetí sloky se zesílilo mé podezřeni, že možná ne všichni znají jaksepatří text. Při této písni je však podstatné to, zní-li vroucně ze srdce německo-národní duše vzhůru k nebi.

     Poté shromáždění skončilo. Každý pospíchal, aby byl co nejdříve venku. Někteří šli na pivo, jiní na kávu a další na čerstvý vzduch. Ano, ven na čerstvý vzduch, jen ven! To byl i můj jediný pocit. A toto shromáždění má sloužit apotheose hrdinného zápasu statisíců Prusů a Němců? Hanba a ještě jednou hanba!

     Tak nějak se to vládě líbí. Je to samozřejmě "pokojné" shromáždění. Tady nemusí mít ministr pro klid a pořádek strach, že vlny nadšení překročí úřední měřítko občanské spořádanosti a davy lidí, omámené nadšením, nejdou ze sálu do kaváren a nespěchají do hostinců, nýbrž ve čtyřstupu jednotným krokem s písní na rtech mašírují ulicemi města a tím přidělávají pořádkové policii nepříjemnosti.

     Ne, s takovými státními občany může být zcela spokojen.

     Oproti tomu nebyla nacionálně socialistická shromáždění žádná "pokojná" shromáždění. Zde se setkávaly vlny dvou světonázorů, a ty nekončily zpěvem nějaké patriotické písně, nýbrž fanatickým výbuchem lidové národní vášně.

     Už od začátku bylo důležité, aby bylá na našich shromážděních zajištěna slepá disciplina a autorita organizačního vedení. Neboť to, co jsme říkali, nebylo povídání občanských "referentů", nýbrž řeč svým obsahem a formou určené k v provokováni střetů. A nepřátelé byli na našich shromážděních! Často přicházeli ve velkých skupinách, s provokatéry mezi sebou. Na každém z těchto obličejů se značilo přesvědčení: Dnes s vámi skoncujeme!

     Ano, jak často k nám tenkrát takovéto kolony přicházely, naši přátelé rudé barvy! Měli předem uložený úkol nás rozehnat a tím s námi skoncovat. Jak často se to vše nacházelo na vážkách a jen bezohledná energie našich vedoucích shromáždění a naší pořádkové služby mohla odvrátit záměry protivníka.

     Měli všechny důvody k podrážděni. Na naše shromáždění je přitahovala již rudá barva našich plakátů. Běžní občané nerozuměli tomu, proč používáme rudou barvu bolševiků a viděli za tím něco jiného. Německonacionální duchové si stále našeptávali podezření, že my jsme prý v podstatě jen určitým druhem marxismu, dokonce snad zakukleni marxisté nebo možná snad socialisté. Tyto hlavy nepochopily rozdíl mezi socialismem a marxismem dodnes. Obzvlášť poté, co objevili, že se na našich shromážděních neoslovujeme "dámy a pánové", nýbrž jen "soukmenovče a soukmenovkyně", a mezi sebou jsme si říkali stranický soudruhu. Tím byl našimi protivníky dokazován náš marxistický duch. Jak často jsme se otřásali smíchy před naivitou občanského strachu, tváří v tvář jejich bezradnosti o našem původu, záměru a cíli!

     Rudou barvu našich plakátů jsme si zvolili po přesném a důkladném uvážení, abychom provokovali levičáky, aby se rozhořčili a navštěvovali naše shromáždění, aby je narušovali. Tímto způsobem jsme mohli oslovit další lidi.

     Bylo skvělé pozorovat jejich bezradnost, bezmocnost a měnící se taktiku. Ponejprv vyzývali své příslušníky, aby si nás nevšímali a vyhýbali se našim shromážděním. To bylo také všeobecně dodržováno.

      V průběhu času nás přesto někteří začali navštěvovat a bylo jich stále víc a víc. Vliv našeho učení se stával viditelnější. Vedení našich protivníků se pozvolna stávalo nervózní, až došlo k názoru, že není možné věčně jen přihlížet tomuto vývoji, ale že je nutno jej ukončit terorem. "Třídně uvědomělý proletariát" byl vyzýván k návštěvě našich shromážděni, aby se "monarchističtí reakcionářští štváči a jejich vedení setkali s pěstmi proletariátu.

     Stalo se, že naše shromáždění bylo již tři čtvrtě hodiny před začátkem zaplněno dělníky. Byli podobni sudu střelného prachu, na kterém již leží hořící doutnák a každým okamžikem vyletí do povětří. Ale stalo se jinak. Tito lidé přišli jako naši nepřátelé a odcházeli, když už ne jako naši stoupenci, tak v přemýšlení o správnosti jejich vlastního přesvědčení. Pozvolna se stávalo, že se po mé tříhodinové přednášce stoupenci a nepřátelé splynuli v jednu nadšenou masu. Tam byl každý signál k rozbití a rozehnání schůze marný.

     A tady z nás začali mít levicoví vůdcové vážný strach a taktika se otočila. Bylo přijato stanovisko, že jedině správné je zakázat dělníkům zásadně vstup na naše shromáždění. Potom již nechodili, ale někteří přece. A za krátký čas začala hra opět od začátku. Zákaz nebyl dodržován a soudruzi přicházeli stále ve větším počtu. Opět nakonec zvítězili přívrženci radikální taktiky. Měli nás rozbit.

     Když se po dvou, třech často také osmi nebo desíti shromáždění ukázalo, že tzv. rozbití se lehčeji řekne než vykoná, a že výsledkem každého dalšího shromáždění je úbytek rudých bojovných skupin, bylo vydáno nové heslo: "Proletáři, soudruzi a soudružky! Vyhýbejte se shromážděním nacionálně socialistických štváčů!"

     Rovněž tak stále se měnicí taktiku bylo vidět v rudém tisku. Nejprve se o nás vůbec nepsalo a když se tisk přesvědčil o nesmyslnosti tohoto počínáni, přikročil opět k pravému opaku. Každý den byla o nás "zmínka", aby vysvětlila pracujícím, jací jsme směšní. Po určitém čase museli tito pánové pocítit, že nám to nevadí, ale právě naopak. Přirozeně se kladla otázka, proč je nám věnováno v tisku tolik slov, když jsme prý jen k smíchu. Lidé začínali být zvědaví. Poté otočili a bylo s námi po určitý čas jednáno jako s úhlavními nepřáteli lidstva. Byl to článek za článkem, ve kterých bylo poukazováno na naše zločiny a neustále dokazovány nové a nové, skandální příhody si od A do Z novináři vycucávali z prstů. O neúčinnosti těchto útoků se zakrátko přesvědčili, v podstatě to všechno jen napomáhalo tomu, že se na nás soustředila všeobecná pozornost.

     Tenkrát jsem zastával názor: Je úplně jedno, že se nám posmívají nebo že nám nadávají, že nás prezentují jako šašky nebo jako zločince. Důležité je, že o nás ví, že se o nás stále píše a že se v očích dělníků jevíme jako síla, se kterou je toho času rozepře. Co jsme ve skutečnosti a co skutečně chceme, to jednoho dne té židovské tiskové smečce ukážeme.

     Důvodem, proč tenkrát většinou nedocházelo k rozbití našich shromáždění byla však také neuvěřitelná zbabělost vedení našich protivníků. Ve všech kritických případech posílali napřed malé hlupáky, sami však očekávali výsledky jejich akce mimo naše schůzovní sály.

     Téměř vždy jsme byli o úmyslu nepřátel velice dobře informováni. Nejen proto, že jsme z dobrých důvodů ponechali mnohé naše stranické soudruhy v rudých formacích, ale také proto, že rudí zákulisní původci byli velice upovídaní, což se v našem německém národě ostatně vyskytuje velmi často. Nemohli udržet v tajnosti nic co uvařili, začali kdákat dříve, než snesli vejce. Tak jsme se vždy dostatečně připravili, aniž by samo rudé komando tušilo, jak blízko bylo vyhazovu.

     Čas nás donutil vzít ochranu našich shromážděni do svých rukou. S úřední ochranou se počítat nedalo, ba naopak, ta nahrávala rušitelům. Neboť jediným skutečným úspěchem úředního zásahu uskutečněného policií bylo zrušení shromáždění. A to byl vlastně jediný cíl rušitelů. Policejní praxe vytvářela svou nevhodnou činností tolik nezákonností, kolik si jen člověk může představit. Když je totiž některému úřadu známo, že někdo ohrožuje shromáždění, není zavřen ohrožující, ale je zakázáno shromáždění. Na takovou moudrost byl policejní duch náležitě hrdý. Nazýval to "preventivní opatření k zabráněni nezákonnosti".

     Odhodlaný bandita má tedy v každé době možnost, aby zabránil řádnému občanovi v jeho politické činnosti. Pod heslem "klid a pořádek" se státní autorita sklání před banditou a vyzývá občana, aby jej laskavě neprovokoval. Například chtějí-li národní socialisté uspořádat na určitém místě své shromáždění a odbory řeknou, že by to vedlo k nepřátelskému odporu jejich členů, neposadí policie tyto vyděrače za mříže, ale zakáže naše shromážděni. Ano, tyto orgány zákona mají dokonce tu neuvěřitelnou nestydatost, že nám nesčetněkrát oznámily takové rozhodnutí písemně. Abychom se uchránili před takovými eventualitami, museli jsme se starat o to, aby byl každý pokus o narušení zmařen již v zárodku.

     Je ale třeba vzít v úvahu i následující: Každé shromážděni, které je ochraňováno pouze policií, diskredituje pořadatele v očích širokých mas. Shromáždění, jehož pořádáni je zabezpečeno policejně, nepůsobí přitažlivě, tudíž snižuje předpoklady ke získání nižších vrstev obyvatelstva, které je evidentně vždy použitelnou silou. Tak jako odvážný muž získá srdce ženy snáze než zbabělec, tak získá srdce lidu hrdinné hnutí dříve než zbabělci, kteří jsou drženi při životě jen policejní ochranou.

     Právě z tohoto posledního důvodu se musí mladá strana postarat o uhájení své existence, o svou ochranu a obranu před nepřáteli.

     Ochrana schůze se zakládá:

     1. Na energickém a psychologicky správném vedeni shromáždění.

     2. Na organizované pořádkové službě.

     Když jsme my, nacionální socialisté pořádali tenkrát shromáždění, byli jsme sami jeho pány a ne někdo jiný. Na toto panské právo jsme kladli v každé minutě velký důraz. Naši nepřátelé věděli

     velice přesně, že kdo provokoval, ten letěl. A to nás byl jen tucet uprostřed poloviny tisíce. Na tehdejších shromážděních, především mimo Mnichov, nás bylo pět, deset, šestnáct nacionálních socialistů mezi pěti, šesti, sedmi nebo osmi sty protivníky. Netrpěli jsme žádné provokace. Návštěvníci našich shromáždění věděli velice dobře, že se raději necháme umlátit, než abychom kapitulovali. Bylo to častěji než jednou, že se hrstka našich soudruhů hrdinně prosadila proti řvoucí a mlátící rudé přesile. Jistě by v takových případech oněch patnáct nebo dvacet našich mužů nakonec podlehlo. Avšak ti druzí věděli, že předtím by nejméně dvojnásobek nebo i více z nich mělo rozbité lebky a to neradi riskovali.

     Učili jsme se studiem technik marxistických a občanských shromáždění a něco jsme se naučili. Marxisté měli odjakživa slepou disciplínu, takže myšlenka na rozbití jejich shromáždění z občanské

     strany nepřipadala v úvahu. O to více se zabývali rudí takovými záměry. Přivedli je téměř k dokonalosti a šli až tak daleko, že ve velkých oblastech Říše bylo nemarxistické shromáždění označováno jako provokace proletariátu. Obzvlášť poté, co jejich vůdcové zavětřili, že se při shromážděních může jednat také o jejich seznam hříchů, čímž by došlo k odhalení jejích lživých a podvodných praktik. Když bylo nějaké takové shromáždění ohlášeno, zdvihl se zběsilý pokřik rudého tisku. Přitom se tito principiální pohrdači zákony ihned začali obracet na úřady s nutnou i výhružnou prosbou: okamžitě zabránit "provokování proletariátu". Podle velikosti úředního plešatce si volili taktiku a docilovali úspěchy. Když se však na takovémto místě mimořádně nacházel skutečný německý úředník a nikoliv jen úřednická kreatura a ten zamítl tuto nestydatou drzost, následoval známý požadavek, takovou "provokaci proletariátu" netrpět, masově se příslušné schůze zúčastnit a "pěstí dělnické třídy překazit měšťáckým kreaturám jejich hanebné dílo".

     Je třeba alespoň jednou vidět občanské shromáždění a zažít jeho plačtivé, ustrašené předsednictvo! Často bývají taková shromáždění odvolána již po pouhých výhružkách. Byl zde stále velký strach, takže místo toho, aby shromáždění začínalo v osm hodin, začínalo většinou v tři čtvrtě na devět nebo až v devět. Předsedající si dal záležet a nejméně dvaceti devíti poklonami vysvětloval přítomným "pánům z opozice", jak on a všichni přítomní jsou vnitřně potěšeni (jasná lež!) návštěvou pánů, kteří na jejich straně nestojí, protože jedině na společných diskusních večerech (které tímto dopředu slavnostně přislíbil) se mohou názory sobě přiblížit a dospět ke vzájemnému porozumění. Přitom ještě jedním dechem dodával, že není v žádném případě úmyslem tohoto shromáždění vyvracet lidem jejich dosavadní názory. To v žádném případě, každý by se měl chovat podle svých vlastních názorů a nechat druhému také tuto možnost, a proto prosí nechat přednášejícího dokončit jeho projev, který stejně nebude trvat dlouho, a nenabízet světu také na tomto shromáždění zahanbující představení vnitřní německé bratrské nelásky... Brrrr!

     Ale bratrský lid na levici neměl pro to většinou žádné pochopení a přednášející, ještě než začal, musel pod tlakem divokých urážek skončit, a člověk měl nezřídka dojem, že snad ještě děkuje osudu za rychlé skončení svého martýria. Teatrálně opouštěli měšťanští toreadoři schůzí arénu, pokud neletěli ze schodů s boulemi na hlavách, což se také často stávalo.

     Konečně tu bylo pro marxisty něco nového, naše první shromáždění a obzvlášť jejich organizace. Přicházeli dovnitř s přesvědčením, že u nás budou samozřejmě předvádět tytéž hrátky, na které byli zvyklí. "Dnes je s tím konec!" Mnohý z nich pronášel velkohubě tuto větu při vstupu do našeho sálu, ale než se stačil podruhé ozvat, už byl venku. U nás bylo úplně jiné vedení schůzí. Nikdy jsme neprosili, aby někdo milostivě nechal dokončit přednášejícího, nikomu jsme předem neslibovali nekonečnou diskusi, nýbrž jsme dali jasně najevo, že pány shromáždění jsme my a z tohoto důvodu zde máme domácí právo a každého, kdo se snažil výkřiky rušit, jsme okamžitě a bez milosti vyhodili. Pokud zbude čas a bude-li se nám to hodit, bude diskuse, když ne, tak ne, a nyní má slovo náš referent pan XY.

     Byli z toho překvapeni. Měli jsme přísně organizovanou pořádkovou ochranu sálu. U občanských partají se skládala tato ochrana nebo lépe pořádková služba z mužů, kteří věřili na respekt a autoritu

     vzhledem ke svému stáří. Protože se ale marxisticky poštvaná masa ani v nejmenším nestarala o autoritu, stáří a respekt, byla existence této občanské ochrany sálu prakticky bezvýznamná. Já jsem hned na začátku řady našich velkých shromáždění zavedl organizaci ochrany sálu jako pořádkovou službu, která zahrnovala zásadně silné a zdatné mladíky. Zčásti to byli kamarádi, které jsem znal z vojenské služby, další byli nově získaní straničtí soudruzi, jež byli školeni a vychováváni v tom smyslu, že teror lze přemoci pouze terorem, že na této zemi mají úspěch pouze lidé odvážní a rozhodní, že bojujeme za obrovskou ideu, která je tak veliká a vznešená, že si zaslouží být zaštiťována a chráněna do poslední kapky krve. Byli proniknuti učením, že když mlčí rozum a násilí má poslední slovo, nejlepší obranou je útok, že náš pořádkový oddíl musí mít takovou pověst, že není debatním klubem, nýbrž ke všemu odhodlaným bojovým společenstvím.

     Jak by se této mládeži taková hesla nelíbila! Tato válečná generace je zklamaná a pobouřená, naplněná hnusem a ošklivosti nad měšťáckou zbabělou impotencí.

     Tak bylo každému hned jasné, že revoluce byla možná skutečně jen díky katastrofálnímu občanskému vedení našeho národa. Tenkrát by zde byly pěsti, ochotné chránit německý národ, ale chyběly mozky, které by rozhodly o jejich nasazení. Oči mladých se rozsvítily, když jsem jim vysvětloval nutnost jejich mise a ujišťoval je, že všechna moudrost na této zemi nebude mít úspěch, nevstoupí-li do jejich služeb síla, která ji zaštítí a ochrání, že mírná a laskavá bohyně míru může působit pouze po boku boha války a že každý velký čin tohoto míru vyžaduje ochranu a pomoc síly. Jak si nyní uvědomovali mnohem živějším způsobem myšlenku povinné vojenské služby! Nikoliv v zkostnatělém smyslu starých úřednických duší, stojících ve službách mrtvé autority mrtvého státu, nýbrž v živém poznání povinnosti jednotlivce položit život za bytí svého národa, vždy a kdekoliv.

     A jak nastupovala tato mládež? Jako hejno sršňů vlétli na rušitele našich shromáždění, bez ohledu na jejich přesilu, ať byla sebevětší, bez ohledu na rány a krvavé oběti, zcela naplněna velkou myšlenkou vytvořit volnou cestu svaté misi našeho hnutí. Již v létě 1920 dostávala organizace pořádkových oddílů pevnou formu, počátkem roku 1921 se tyto začaly členit do setnin a ty zase do skupin. Bylo to nezbytně nutné, Neboť mezitím se naše přednášková činnost neustále rozrůstala. Scházeli jsme se i nadále často v sále mnichovského Dvorního pivovaru, ještě častěji však ve větších sálech tohoto města. Slavnostní sál Občanského pivovaru a mnichovský Kindl-Keller zažily na podzim a v zimě 1920/21 stále mohutnější masová shromáždění a obraz byl stejný: Shromážděni NSDAP musela být již tehdy většinou před zahájením policejně uzavřena kvůli přeplnění. Organizace našich pořádkových oddílů nastolila jednu velmi důležitou otázku, kterou bylo třeba řešit. Hnutí nemělo dosud žádný stranický znak a žádnou vlajku. Neexistence těchto symbolů nepředstavovala pouze okamžitou nevýhodu, byla nepřijatelná i pro budoucnost. Nevýhody spočívaly především v tom, že stranickým soudruhům chybělo jakékoli vnější označení sounáležitosti, zatímco pro budoucnost bylo neakceptovatelné, obejít se bez znaku, který by měl charakter symbolu hnutí a jako takový by byl protikladem Internacionály.

     Psychologický význam takového symbolu jsem měl možnost poznat nejednou již za svého mládí a také citově pochopit. Po válce jsem zažil v Berlíně masové shromáždění marxismu před Královským zámkem a parkem. Moře rudých vlajek, rudé pásky a rudé květy propůjčily tomuto shromáždění, jehož se zúčastnilo odhadem sto dvacet tisíc lidí, vnějškově velmi mocný dojem. Sám jsem mohl cítit a porozumět tomu, jak lehce může prostý člověk z lidu propadnout sugestivnímu kouzlu tak grandiózně působivé podívané. Měšťanský tábor, který z pohledu politických stran neprezentuje nebo nezastává vůbec žádný světový názor, neměl také žádné vlastní vlajky. Sestával z "vlastenců" a ti běhali v říšských barvách. Kdyby tyto barvy byly symbolem určitého světového názoru, dalo by se pochopit, že majitelé státu spatřují v jeho vlajce a jejích barvách také symboliku svého světového názoru. Tak tomu však nebylo. Říše vznikla bez přičinění německého měšťanstva a její vlajka se zrodila z klínu války. Tím však byla ve skutečnosti pouhou státní vlajkou a neobsahovala žádný význam ve smyslu zvláštní světonázorové mise.

     Pouze na jednom místě německy mluvící oblasti existovalo něco jako občanská stranická vlajka, a to v německém Rakousku. Část tamního nacionálního měšťanstva si zvolila za stranickou vlajku barvy osmačtyřicátého roku - černou, rudou a zlatou - čímž vznikl symbol, který byl sice světonázorově bez významu, avšak z hlediska státní politiky měl revoluční charakter. Největšími nepřáteli této černo-rudo-zlaté vlajky byli - a to by se dnes nemělo zapomínat - sociální demokraté a křesťanšti sociálové, případně klerikálové. Neboť právě oni tenkrát tyto barvy nadávkami znečistili a pošpinili, stejně jako později roku 1918 vláčeli špínou vlajku černo-bílo-rudou. Ostatně byly barvy černá-rudá-zlatá německých stran starého Rakouska barvami roku 1848, tedy doby, která mohla být fantastická a kterou reprezentovaly jednotlivé čestné německé duše, i když neviditelně stál v pozadí Žid jako strůjce všeho. Teprve však vlastizradou a nestydatým začachrováním německého národa a majetku se stala tato vlajka pro marxismus a Centrum sympatickou, takže ji dnes uctívají jako nejvyšší svátost a zakládají korouhve na ochranu této, jimi zneuctěné vlajky.

     Až do roku 1920 nestála proti marxismu ve skutečnosti žádná vlajka, která by světonázorově ztělesňovala polární protiklad vůči tomuto. Neboť když se německé měšťanstvo po roce 1918 neodhodlalo k tomu, aby jako svůj symbol převzalo onu nyní náhle znovuobjevenou černo-rudo-zlatou Říšskou vlajku, nemělo by stejně žádný program pro budoucnost, jež by odpovídal novému vývoji, ledaže by se rozhodlo pro myšlenku rekonstrukce bývalé Říše.

     A této myšlence vděčí černo-bílo-rudá vlajka staré Říše za své znovuzrození jako vlajka našich takzvaných národně měšťanských stran.

     Je jasné, že symbol poměrů, které byl y za neslavných okolností a průvodních jevů marxismem překonány, se sotva hodí jako znamení, pod kterým má být tentýž marxismus zničen. Jakkoliv posvátné a drahé musejí být tyto staré překrásné barvy v jejich mladistvém seskupeni každému slušnému Němci, který pod nimi bojoval a viděl oběti mnoha dalších, není tato vlajka vhodná jako symbol boje o budoucnost.

     Na rozdíl od měšťanských politiků jsem v našem hnutí vždy zastával názor, že pro německý národ je štěstím to, že ztratil svou starou vlajku. Co dělá republika pod svou vlajkou, to nám může být jedno. Z hloubi srdce však bychom měli děkovat osudu za to, že milostivě uchránil nejslavnější válečnou vlajku všech dob před tím, aby byla použita jako prostěradlo potupné prostituce. Současná Říše, která prodává sebe a své občany, nesmí používat čestnou černo-bílo-rudou vlajku hrdinů.

     Dokud trvá listopadová hanba, a¦ si nosí svůj vnější obal a nepokouší se ukrást ten, který pochází z počestné minulosti. Naši měšťanští politici by si měli vrýt do svědomí: kdo si přeje pro tento stát černo-bilo-rudou vlajku, dopouští se krádeže na naší minulosti. Někdejší vlajka se hodila skutečně pouze pro někdejší Říši a to stejně tak, jako si díkybohu nynější republika zvolila pro sebe odpovídající vlajku. Hnutí, jež v tomto smyslu dnes bojuje proti marxismu, musí již ve své vlajce nést symbol nového státu.

     Otázka nové vlajky, tzn. jak má vypadat, nás tehdy velmi zaměstnávala. Ze všech stran přicházely návrhy, které však byly většinou víc dobře míněné než zdařilé. Neboť nová vlajka měla být jednak symbolem našeho boje a stejně tak měla mít silnou plakátovou působnost. Kdo se zabýval intenzivně masou lidu, uvědomí si ve všech těchto zdánlivých maličkostech důležitost věci. Působivý znak může dát ve stotisících případů prvotní podnět k zájmu o hnutí.

     Z tohoto důvodu jsme museli zamítnout všechny návrhy identifikovat naše hnutí bílou vlajkou, jak bylo navrhováno, se starým státem či správněji se slabošskými stranami, jejichž jediný politický cíl je znovunastolení starých poměrů. Kromě toho bílá není nijak strhující barva. Hodí se pro společenství cudných panen, avšak nikoliv pro převratné hnutí revoluční doby.

     Také černá barva byla navrhována: sama o sobě je vhodná pro dnešní dobu, avšak neobsahuje žádnou nějak významnou symboliku úsilí našeho hnutí. Kromě toho není dost strhující.

     Kombinace bílo-modrá, přes její esteticky nádherné působení, byla zamítnuta proto, že se jedná o barvy jednoho německého státu a jednoho politického postoje nevalné pověsti vzhledem k partikulární úzkoprsosti. Ostatně i zde bylo možné stěží nalézt odkaz na naše hnutí. Totéž platilo pro kombinaci černá-bílá.

     Černo-rudo-zlatá nepřicházela v úvahu. Stejně tak černo-bílo-rudá, a to z výše uvedených důvodů, a určitě nikoli v dosavadním pojetf.

     Já jsem se vždy zasazoval za ponecháni si starých barev, nikoliv pouze proto, že jsou pro mne jako vojáka tím nejposvátnějším, co znám, ale také proto, že ve svém estetickém působení nejvíce odpovídají mému citu. Musel jsem bez výjimky odmítat nesčetné návrhy, jež tenkrát přicházely z kruhů našeho mladého hnutí, přičemž většina z nich do staré vlajky vkládaly hákový kříž. Jako vůdce jsem nechtěl okamžitě vystoupit na veřejnost s vlastním návrhem, neboť bylo přece možné, že ten či onen bude stejně dobrý nebo i lepší. Skutečně jeden zubní lékař ze Štarnberku dodal nikoliv špatný návrh, který se ostatně velmi blížil tomu mému, měl však jednu chybu, a sice hákový kříž s ohnutými háky byl vkomponován do bílého kruhu. Sám jsem mezitím po nesčetných pokusech stanovil definitivní formu, vlajku z rudé základní látky s jedním bílým kruhem a v jeho středu černý hákový kříž. Posléze jsem našel určitý poměr mezi velikostí vlajky a velikostí bílého kruhu, jakož i formu a proporce hákového kříže. A při tom zůstalo.

     Ve stejném duchu byly ihned objednány pásky na rukávy pro pořadatelské oddíly, a to rudá páska, na níž se rovněž nachází bílý kruh s černým hákovým křížem. Také stranický znak byl navržen podle stejného vzoru: bílý kruh na rudém pozadí a uprostřed hákový kříž. Mnichovský zlatník Suß dodal první použitelný a dosud používaný návrh.

     V létě 1920 byla poprvé nová vlajka prezentována veřejnosti. Hodila se výtečně k našemu mladému hnutí. Byla stejně mladá a nová jako hnutí samo. Nikdo ji předtím neviděl, působila tenkrát jako hořící pochodeň. Všichni jsme tenkrát pociťovali téměř dětskou radost, když jedna věrná stranická soudružka návrh poprvé zhotovila a vlajku dodala. Již o několik měsíců později jsme se zabývali v Mnichově tím, jak rozšířit nový symbol hnutí, k čemuž přispěly zejména stále významnější pořádkové oddíly.

     A v pravdě je to symbol! Nejen proto, že prostřednictvím námi všemi vroucně milovaných barev, které kdysi přinesly německému národu tolik cti, projevujeme naši úctu před minulostí, ale byla rovněž i nejlepší personifikací úsilí našeho hnutí. Jako národní socialisté spatřujeme v naší vlajce náš program. V rudé barvě vidíme sociální myšlenku našeho hnutí, v bílé myšlenku nacionalistickou, v hákovém kříži úkol boje za vítězství árijského člověka a současně s tím také myšlenku vítězství tvůrčí práce, jež byla vždy antisemitská a antisemitskou stále bude.

     Dva roky později, když se z pořádkové služby dávno stal mnohotisícový útočný oddíl, vyvstala nutnost dát této branné organizaci mladého světového názoru zvláštní symbol vítězství: standartu. I tu jsem sám navrhl a nechal ji zhotovit starým, věrným stranickým soudruhem, zlatnickým mistrem Gahrem. Od té doby patří i standarta k charakteristickým a válečným znakům národně socialistického boje.

     Veřejná činnost formou lidových shromáždění, která se v roce 1920 stále stupňovala, došla tak daleko, že jsme pořádali mnohdy dokonce i dvě shromáždění týdně. Před našimi plakáty se shromažďovali lidé, největší sály ve městě byly vždy plné, desetitisíce svedených marxistů nacházely cestu zpět do svého národního společenství, aby se z nich stávali bojovníci za budoucí, svobodnou Německou Říši. Mnichovská veřejnost nás poznala. Mluvilo se o nás a slovo "národní socialista" bylo mnoha lidem běžné a znamenalo program. Zástupy stoupenců a dokonce i členů začaly nepřetržitě vzrůstat, takže v zimě 1920/21 jsme mohli v Mnichově vystupovat již jako silná strana.

     Neexistovala tehdy kromě marxistických stran žádná jiná strana, především žádná nacionální, která by se mohla vykázat takovými masovými shromážděními jako my. Mnichovský Kindl-Keller, kam se vešlo pět tisíc osob, byl nejednou přeplněn a jediný prostor, pro nějž jsme se dosud neodhodlali, byl cirkus Krone.

     Koncem ledna 1921 nastaly pro Německo opět těžké časy. Pařížská dohoda, podle níž se Německo zavázalo k zaplacení pošetilé částky sto miliard zlatých marek, se měla stát formou londýnského diktátu skutečností.

     Pracovní společenství takzvaných národních svazů, které v Mnichově existuje již dlouho, chtělo při této příležitosti uspořádat společný protest. Čas velmi tlačil a já sám jsem byl velmi nervózní z neustálého improvizování při provádění již přijatých usnesení. Nejprve byla řeč o shromáždění na Královském náměstí, potom se od toho upustilo ze strachu před rudými, že by mohli shromáždění rozbít, a plánovalo se protestní shromáždění před Síní vojevůdců. I z toho nakonec sešlo a bylo navrženo společné shromáždění v restauraci Kindl-Keller. Mezitím ubíhal den za dnem, velké strany nebraly tuto hroznou událost vůbec na vědomí a Pracovní společenství se nemohlo rozhodnout stanovit pevný termín pro plánovanou akci.

     V úterý 1. února 1921 jsem požádal naléhavě o definitivní rozhodnutí. Byl jsem odkázán na středu. Ve středu jsem vyžadoval bezpodmínečně jasnou zprávu, jestli se bude shromáždění konat a kdy. Odpověď byla opět neurčitá a vyhýbavá. Došla mi trpělivost a rozhodl jsem se, že uspořádáme protestní shromáždění sami. Ve středu v poledne jsem během deseti minut nadiktoval do psacího stroje text plakátu a současně jsem nechal objednat na příští den, na čtvrtek 3. Tutora, cirkus Krone. Bylo to tehdy velmi riskantní. Nejen proto, že se zdálo problematické, naplníme-li tak obrovský sál, ale bylo zde i nebezpečí rozbití shromáždění.

     Naše pořadatelská služba nebyla ještě dostatečná pro tento kolosální prostor. Neměl jsem také jasnou představu o způsobu možného postupu v případě pokusu o rozbití shromáždění. Ten jsem tenkrát považoval za mnohem obtížnější v cirkusové budově než v normálním sále. Avšak, jak se později ukázalo, bylo tomu právě naopak. V obrovském prostoru bylo skutečně snazší zvládnou výtržnickou skupinu než v přeplněném sále.

     Jedno však bylo jisté: jakýkoliv neúspěch by nás vrhl o dlouhou dobu zpět. Neboť jediné úspěšné rozbití našeho shromáždění by rázem zrušilo náš nimbus a osmělilo protivníky, aby se znovu a znovu pokoušeli o to, co se jim už jednou podařilo. Mohlo by to vést k sabotáži naší činnosti pořádání veřejných shromáždění, což by bylo možné překonat teprve po mnoha měsících a po těžkých bojích. K plakátování jsme měli pouze jediný den a to právě čtvrtek, kdy se shromáždění mělo konat. Bohužel od rána pršelo a zdály se oprávněné obavy, zda za těchto okolnosti nezůstanou mnozí lidé raději doma, než aby se v dešti a sněhu vydali na shromáždění, na němž by mohlo dojít k nejhorším násilnostem.

     Ve čtvrtek dopoledne jsem dostal najednou strach, že se prostor nenaplní (měl bych také ostudu před Pracovním společenstvím), takže jsem ještě narychlo nadiktoval několik letáků a dal je vytisknout, aby mohly být odpoledne rozdány. Obsahovaly přirozeně výzvu k návštěvě shromáždění.

     Dva nákladní automobily, které jsem pronajal, byly zahaleny do množství červených látek, nahoře bylo zastrčeno několik našich vlajek a každý byl obsazen patnácti až dvaceti stranickými soudruhy, dostali rozkaz projíždět pilně ulicemi města, rozhazovat letáky a dělat propagandu pro večerní masové shromáždění. Bylo to tehdy poprvé, co jezdily nákladní automobily s vlajkami po městě a nebyla to akce marxistů. Měšťáci civěli s otevřenou hubou na rudě dekorované vozy s vlajícími vlajkami s hákovým křížem, přičemž v okrajových čtvrtích se zvedaly i zaťaté pěsti, jejichž majitelé zuřili nad touto nejnovější "provokací proletariátu". Neboť pouze marxisté měli právo pořádat shromáždění, stejně jako jezdit sem a tam nákladními automobily.

     V sedm hodin večer nebyl ještě cirkus naplněn. Každých deset minut jsem byl telefonicky informován a byl jsem docela neklidný, neboť v sedm hodin nebo ve čtvrt na osm bývaly jiné sály většinou plné. Nevzal jsem totiž v úvahu obrovské dimenze nového prostoru: tisíc osob představovalo opticky v sále Dvorního pivovaru již docela dobrou účast, zatímco v cirkusu Krone tento počet nijak nevynikal. Krátce na to však začaly přicházet příznivější zprávy a ve tři čtvrtě na osm byl prostor zaplněn ze tří čtvrtin a masa lidí stála ještě u pokladen. Vyjel jsem tam.

     Dvě minuty po osmé jsem přijel před cirkus. Pořád ještě bylo vidět mnoho lidí před budovou, částečně to byli zvědavci, bylo mezi nimi i mnoho protivníků, kteří chtěli vyčkat venku, jak to dopadne.

     Když jsem vstoupil do obrovské haly, zmocnila se mě stejná radost jako před rokem při prvním shromáždění v Slavnostním sále mnichovského Dvorního pivovaru. Ale teprve, když jsem se prodral řadami lidí a vystoupil na vyvýšené pódium, spatřil jsem náš úspěch v celé jeho velikosti. Jako obrovitá mušle ležel tento sál přede mnou, zaplněn tisíci a tisíci lidí. Dokonce i manéž byla obsazena do posledního místa. Více než pět tisíc šest set vstupenek bylo vydáno, a připočteme-li k tomu celkový počet nezaměstnaných, chudých studentů a naše pořádkové síly, mohlo tam být nějakých šest a půl tisíce lidí.

     "Budoucnost nebo zánik" znělo téma a moje srdce jásalo v přesvědčení, že budoucnost leží tam dole přede mnou.

     Začal jsem mluvit a mluvil jsem asi dvě a půl hodiny, již po půl hodině jsem cítil, že shromáždění bude mít velký úspěch. Spojení se všemi těmito tisíci lidí bylo navázáno. Již po hodině mě začínaly přerušovat stále větší vlny spontánního potlesku, po dvou hodinách potlesk upadal a nastával posvátný klid, který jsem později v tomto sále prožíval vždy stále znova, klid, který je nezapomenutelný pro každého z účastníků. Nebylo slyšet víc než dech tohoto obrovského množství lidí a teprve když jsem vyřkl poslední slovo, ticho se prolomilo v osvobozující závěr, vroucný zpěv německé hymny.

     Ještě jsem se díval, jak se obrovský prostor zvolna začínal vyprazdňovat a nesmírné moře lidí proudilo ven obrovským středním východem skoro dvacet minut. Teprve poté jsem šťasten opustil své místo a vydal se domů.

     Z tohoto prvního shromáždění v cirkusu Krone v Mnichově byly pořízeny záběry. Ukazují lépe než slova velikost tohoto shromáždění. Občanské noviny přinesly snímky a krátké zprávy, v nichž se však uvádělo jen to, že se jednalo o "nacionální" shromáždění, přičemž pořadatel byl jako obvykle zamlčen.

     Touto akcí jsme poprvé výrazně překročili rámec běžné politické strany. Nyní už nebylo možné nás ignorovat. Aby nevyvstal dojem, že se v případě tohoto úspěchu jednalo pouze o výjimečnou událost s jepičím životem, rozhodl jsem okamžitě o konání dalšího shromáždění v cirkusu Krone a to hned příští týden - a úspěch byl stejný. Zase byl obrovský sál naplněn k prasknutí, takže jsem následující týden potřetí uspořádal shromáždění ve stejně velkém stylu. A i potřetí byl obrovský cirkusový sál přeplněn lidmi.

     Po tomto úvodu roku 1921 jsem ještě více vystupňoval přednáškovou činnost v Mnichově. Nikoliv jednou týdně, ale někdy i dvakrát za týden se konala masová shromáždění, v létě a na podzim to bývalo dokonce i třikrát v týdnu. Scházeli jsme se nyní vždycky v cirkuse a mohli jsme se zadostiučiněním konstatovat, že všechny naše večery měly stejný úspěch. Výsledkem byl stále rostoucí počet příznivců hnutí a velký příliv nových členů.

     Takové úspěchy nenechaly přirozeně naše protivníky v klidu. Museli sami poznat, že jejich dosavadní taktika, pohybující se mezi terorem a ignorováním, nemohla ani jedním ani druhým zbrzdit vývoj hnutí. S vypětím posledních sil se odhodlali k teroristickému aktu, aby znemožnili s konečnou platností naši veřejnou činnost.

     Jako vnější podnět k této akci byl použit nanejvýš záhadný údajný atentát na jistého poslance zemského sněmu jménem Erhard Auer. Řečený Erhard Auer měl být údajně jednoho večera kýmsi postřelen. Tedy postřelen ve skutečnosti nebyl, ale někdo se prý pokusil po něm střílet. Báječná duchapřítomnost, jakož i příslovečná statečnost tohoto sociálně-demokratického stranického vůdce tento hanebný útok nejen že odvrátily, ale hanebné pachatele zahnaly ještě na zbabělý útěk. Tito prchali tak rychle a uprchli tak daleko, že policie po nich ani později nemohla najít sebemenší stopu. Tento tajuplný případ byl orgánem sociálně-demokratické strany v Mnichově využit k nehoráznému štvaní proti našemu hnutí, přičemž s obvyklou užvaněnosti bylo naznačováno to, co mělo následovat. Je prý postaráno o to, aby naše stromy nevyrostly do nebe, a že teď pocítíme sílu proletářských pěstí. O několik dní později nadešel den útoku.

     Za místo konečného zúčtování bylo zvoleno naše shromáždění ve Slavnostním sále mnichovského Dvorského pivovaru, na němž jsem měl vystoupit.

     Dne 4.11.1921 odpoledne mezi šestou a sedmou jsem obdržel zaručenou zprávu, že naše shromáždění má být bezpodmínečně rozbito a že za tímto účelem budou z několika rudých provozů vyslány na shromáždění davy dělníků.

     Nešťastnou náhodou jsme nedostali toto vyrozumění už dříve. Nebať téhož dne jsme opouštěli naše ctihodné ústředí v mnichovské Sterneckergasse a stěhovali se jinam. Přesněji řečeno, staré kanceláře jsme opustili, ale nemohli jsme se ještě nastěhovat do nových, protože tam dosud pracovali řemeslníci. Jelikož také telefon byl ve starém ústředí již odpojen a v novém ještě zapojen nebyl, nedostali jsme řadu telefonátů, které nám chtěly sdělit zamýšlené rozbití naší schůze.

     V důsledku toho bylo shromáždění chráněno pouze početně slabou pořadatelskou službou. Přítomen byl oddíl přibližně šestačtyřiceti mužů, poplachový systém nebyl dosud vybudován tak, aby bylo možné navečer během jedné hodiny přivolat dostatečné posily. Kromě toho: podobné alarmující pověsti jsme slyšeli nesčetněkrát, aniž se potom něco zvláštního stalo. Stará pravda, že ohlášené revoluce se obvykle nekonají, se také u nás až do té doby vždycky potvrdila. Proto i z tohoto důvodu snad nebylo podniknuto vše, co ten den podniknuto být mělo, aby bylo možné vystoupit s brutální rozhodností proti úmyslu rozbít naše shromáždění.

     Slavnostní sál mnichovského Dvorního pivovaru jsme navíc považovali za nejméně vhodný pro rozbití schůze. Toho jsme se obávali víc ve větších sálech, zejména v cirkusu Krone. Nicméně tento den nám přinesl cenné poučení. Později jsme tyto otázky, mohu říct, studovali s vědeckou metodikou a dospěli jsme k výsledkům, které byly zčásti stejně neuvěřitelné jako zajímavé a v následující době měly základní význam pro organizační a taktické vedení našich útočných oddílů SA.

     Když jsem ve tři čtvrtě na osm vstoupil do předsálí Dvorního pivovaru, nemohly být již žádné pochybnosti o existujícím záměru. Sál byl přeplněn a tudíž policejně uzavřen. Naši protivníci, kteří se dostavili velmi záhy, byli v sále a naši přívrženci stáli z větší části venku. Malá skupina SA mě očekávala v předsálí. Nechal jsem zavřít dveře do velkého sálu a nastoupit oněch pětačtyřicet či šestačtyřicet mužů. Objasnil jsem těm mladým, že pravděpodobně dnes poprvé jde do tuhého, že budou muset prokázat svou opravdovou věrnost hnutí a že nikdo z nás nesmí opustit sál, ledaže by nás vynášeli jako mrtvé, já sám že zůstanu v sále a nevěřím tomu, že mě jeden jediný z nich opustí, avšak spatřím-li koho, že se projevil jako zbabělec, osobně mu strhnu pásku z rukávu a odeberu stranický odznak. Potom jsem je vyzval, aby při sebemenším pokusu o rozbití shromáždění neprodleně zakročili a uvědomili si, že nejlepší obrana sebe sama je útok.

     Odpovědí bylo trojnásobné "Heil!", které tentokrát znělo drsněji než kdy jindy.

     Poté jsem vešel do sálu a spatřil situaci na vlastní oči. Seděli těsně vedle sebe a snažili se mě probodnout už očima. Nesčetné obličeje se ke mně obracely se zarputilou nenávistí, zatím co jiní s výsměšnými grimasami vydávali jednoznačné výkřiky. Prý dnes s námi "skoncují", máme si dávat pozor na své vnitřnosti, prý nám s konečnou platnosti zacpou hubu a další takové pěkné řečnické obraty, kolik jich jenom je. Byli si vědomi své přesily a cítili se podle toho.

     Přesto mohla být schůze zahájena a já jsem začal mluvit. Stával jsem v Dvorním pivovaře vždy u delší strany sálu a mé pódium byl pivní stůl. Nacházel jsem se tedy vlastně uprostřed mezi lidmi. Snad tato okolnost přispívala k tomu, že v právě tomto sále vždycky vznikala taková atmosféra, s jakou jsem na žádném jiném místě nikdy nesetkal.

     Přede mnou a zejména vlevo ode mne seděli a stáli samí napřátelé. Byli to vesměs robustní muži a mladíci, většinou z fabrik firem Maffei, Kustermann apod. Podél levé stěny sálu se dostali již docela těsně až k mému stolu a začali shromažďovat těžké litrové pivní korbely, tzn. objednávali si další a další piva a zpola vypité korbely stavěli pod stoly. Byly jich celé baterie a velice by mne udivilo, kdyby to všechno dnes znovu dopadlo stejně dobře, jako tenkrát.

     Přibližně po půldruhé hodině - tak dlouho jsem mohl přes všechen pokřik mluvit - se zdálo, jako bych byl pánem situace. Vůdcové bojůvek to asi cítili také, neboť byli stále neklidnější, stále častěji vycházeli ven, opět přicházeli a viditelně nervózní mluvili na své lidi.

     Malá psychologická chyba, jíž jsem se dopustil při reakci na jeden z přerušujících výkřiků a kterou jsem si uvědomil, sotva jsem to slovo vyslovil, se stala signálem k útoku. Několik zlostných výkřiků a jeden muž vyskočil náhle na židli a zařval do sálu: "Svobodu!". Na toto znamení se dali bojovníci za svobodu do práce. V několika vteřinách se celý sál naplnil řvoucím a křičícím lidským davem, nad nímž, jako střely z houfnic, létaly nesčetné pivní korbely, mezi tím praskání lámajících se židlí, rozbíjejících se pivních korbelů, řev, povyk, výkřiky. Byla to bláznivá podívaná.

     Zůstal jsem stát na svém místě a viděl jsem, jak obětavě moji mladí plnili svou povinnost. To bych chtěl vidět na nějakém občanském shromáždění!

     Ten tanec ještě nezačal, když se moji útočníci, neboť tak se od tohoto dne jmenovali, zaútočili. Jako vlci se vrhali ve smečkách osmi až deseti mužů na nepřátele a začali je skutečně postupně mlátit ven ze sálu. Už po pěti minutách jsem neviděl téměř nikoho z nich, který by nebyl zbrocen krví. Kolik z nich jsem tehdy teprve správně poznal, v jejich čele výborný Maurice, můj dnešní soukromý sekretář Heß a mnoho jiných, kteří, ač těžce zraněni, útočili stále znova, pokud jenom mohli stát na nohou. Dvacet minut trval tento pekelný rámus, potom však byli nepřátelé, jichž mohlo být snad sedm či osm set, mými ani ne padesáti muži z větší části vymláceni ze sálu a shozeni ze schodů. Jenom v protějším levém rohu se ještě držel jejich větší houf, jenž kladl zarputilý odpor. V tom náhle padly od vchodu do sálu směrem k pódiu dva výstřely z pistole a poté se rozpoutala divoká střelba. Srdce skoro jásalo při takovém osvěžení starých zážitků z války. Kdo střílel, to se již nedalo z mého místa zjistit, lze jen konstatovat, že od tohoto okamžiku zběsilost mých krvácejících hochů ještě vzrostla, až nakonec přemohli i poslední narušitele a vyhnali je ze sálu.

     Uběhlo asi pětadvacet minut, sál vypadal tak, jako kdyby tam vybuchl granát. Mnozí z mých stoupenců byli ošetřováni, některé bylo nutné odvézt, avšak my jsme zůstali pány situace. Hermann Esser, jenž tento večer převzal řízení shromáždění, prohlásil: "Schůze pokračuje. Slovo má referent", a já jsem pokračoval.

     Když jsme poté sami schůzi zakončili, objevil se náhle rozčílený poručík od policie a s divokou gestikulací zakrákoral do sálu: "Schůze je rozpuštěna".

     Nechtěně jsem se musel tomu opožděnci za událostmi zasmát. Pravý policejní chvastoun. Čím jsou tito lidé menší, tím většími se musí alespoň zdát.

     Tohoto večera jsme se skutečně mnohému naučili, ale taky naši protivníci dostali za vyučenou tak, že na to nikdy nezapomenou. Až do podzimu 1923 nám potom noviny Munchener Post pěstmi proletariátu už nevyhrožovaly.