Mein Kampf 19.část-ZÁPAS S RUDOU FRONTOU
ZÁPAS S RUDOU FRONTOU
V
letech 1919/20 a také v roce 1921 jsem osobně navštívil takzvaná občanská
shromáždění. Působila na mě stejným dojmem jako povinná lžička rybího tuku v
dětství. Člověk by jej měl užívat, prý je velmi prospěšný, ale je odporný!
Kdyby byl německý národ svázán a násilím vtažen na takovéto "občanské
manifestace" a do konce každé akce by byly zamčeny dveře a nikdo nepuštěn
ven, mohlo by to snad za několik století vést k úspěchu. Otevřeně k tomu musím
dodat, že by mě poté pravděpodobně život již nebavil a také už bych raději
nechtěl být Němcem. Protože to, díkybohu, nelze, neměl by se člověk divit, že
se zdravý a nezkažený lid vyhýbá "občanským masovým shromážděním"
jako čert svěcené vodě.
Poznal
jsem je, proroky občanského světového názoru a skutečně se nedivím, nýbrž
rozumím, proč nepřikládají mluvenému slovu žádný význam. Tenkrát jsem navštívil
shromážděni Demokratů, Německých nacionalistů, Německých lidovců a také
Bavorských lidovců (bavorské Centrum). Čeho si člověk přitom ihned všiml, byla
homogenní jednolitost posluchačů. Byli to téměř výlučně členové strany, kteří
se těchto veřejných manifestací zúčastnili. To celé, bez jakékoliv discipliny,
připomínalo spíše nudný karetní klub, než shromáždění lidu, který právě
prodělává svou velkou revoluci.
Aby
byla udržena tato přátelská atmosféra, činili se přednášející co mohli.
Mluvili, nebo lépe řečeno většinou předčítali své projevy ve stylu duchaplných
novinových článků nebo vědeckých pojednání, vynechávali všechna silná slova a
občas vyřkli nějaký ten slaboduchý profesorský žert, při němž se ctihodný
předsednický stůl povinně zasmál, nikoliv hlasitým a nakažlivým smíchem, ale
vznešeně tlumeně a zdrženlivě.
A
především ten předsednický stůl! Jedenkrát jsem se zúčastnil shromáždění ve
Wagnerově sále v Mnichově. Bylo to shromáždění u příležitosti výročí Bitvy
národů u Lipska. Proslov měl jeden ctěný starý pan profesor nějaké univerzity.
Na pódiu sedělo představenstvo. Vlevo jeden s cvikrem, vpravo jeden s cvikrem a
uprostřed jeden bez cvikru. Všichni tři důstojní, až měl člověk dojem soudního
dvora, který má v úmyslu dát někoho popravit, nebo svátečního křtu novorozence,
každopádně něčeho církevně posvátného. Takzvaný projev, který by se
pravděpodobně dobře vyjímal v tiskové podobě, byl ve svém účinku jednoduše
hrozný. Již po tři čtvrtě hodině se nacházelo celé shromáždění ve stavu transu,
který byl přerušován odchody jednotlivých pánů a paniček, pohybem servírek a
zíváním stále většího počtu posluchačů. Tři dělníci, kteří přišli na
shromáždění buď ze zvědavosti nebo z pověření, za kterými jsem stál, se na sebe
občas podívali s pohrdavým úšklebkem. Poté, poštuchujíce se vzájemně lokty, se
v tichosti ze sálu vytratili. Bylo na nich vidět, že v žádném případě nechtěli
rušit. V případě tohoto shromážděni to v žádném případě nebylo nutné. Konečně
se zdálo, že se schůze blíží ke konci. Profesor, jehož hlas stále a stále
zeslaboval, ukončil svou přednášku. Zdvihl se hlavní předsedající shromáždění,
který seděl uprostřed mezi pány s cvikry. Jásavě oslovil přítomné "německé
sestry a bratry" v tom smyslu, jak velký pocit díků za tuto jedinečnou,
nádhernou,
do hloubky jdoucí, základů se dotýkající a pocity oplývající přednášku by chtěl
vyjádřit panu profesoru X. Neboť tato byla ve vlastním smyslu slova
"vnitřním zážitkem", možno říci až "činem". Bylo by
znesvěcením této posvátné chvíle, kdyby nyní někdo chtěl pokračovat diskusí. A
proto ve smyslu přání všech přítomných se od diskuse upouští a místo toho se
všichni vyzývají, aby povstali a jednohlasně zvolali "Jsme jednotným
bratrským národem" atd. Konečně nás vyzval ke zpěvu německé národní hymny.
A
začali. Připadalo mi, že již při zpěvu druhé sloky ubývalo hlasů. Refrén byl
ale opět zpíván naplno. U třetí sloky se zesílilo mé podezřeni, že možná ne
všichni znají jaksepatří text. Při této písni je však podstatné to, zní-li
vroucně ze srdce německo-národní duše vzhůru k nebi.
Poté
shromáždění skončilo. Každý pospíchal, aby byl co nejdříve venku. Někteří šli
na pivo, jiní na kávu a další na čerstvý vzduch. Ano, ven na čerstvý vzduch,
jen ven! To byl i můj jediný pocit. A toto shromáždění má sloužit apotheose
hrdinného zápasu statisíců Prusů a Němců? Hanba a ještě jednou hanba!
Tak
nějak se to vládě líbí. Je to samozřejmě "pokojné" shromáždění. Tady
nemusí mít ministr pro klid a pořádek strach, že vlny nadšení překročí úřední
měřítko občanské spořádanosti a davy lidí, omámené nadšením, nejdou ze sálu do
kaváren a nespěchají do hostinců, nýbrž ve čtyřstupu jednotným krokem s písní
na rtech mašírují ulicemi města a tím přidělávají pořádkové policii
nepříjemnosti.
Ne,
s takovými státními občany může být zcela spokojen.
Oproti
tomu nebyla nacionálně socialistická shromáždění žádná "pokojná"
shromáždění. Zde se setkávaly vlny dvou světonázorů, a ty nekončily zpěvem
nějaké patriotické písně, nýbrž fanatickým výbuchem lidové národní vášně.
Už
od začátku bylo důležité, aby bylá na našich shromážděních zajištěna slepá
disciplina a autorita organizačního vedení. Neboť to, co jsme říkali, nebylo
povídání občanských "referentů", nýbrž řeč svým obsahem a formou
určené k v provokováni střetů. A nepřátelé byli na našich shromážděních! Často
přicházeli ve velkých skupinách, s provokatéry mezi sebou. Na každém z těchto
obličejů se značilo přesvědčení: Dnes s vámi skoncujeme!
Ano,
jak často k nám tenkrát takovéto kolony přicházely, naši přátelé rudé barvy!
Měli předem uložený úkol nás rozehnat a tím s námi skoncovat. Jak často se to
vše nacházelo na vážkách a jen bezohledná energie našich vedoucích shromáždění
a naší pořádkové služby mohla odvrátit záměry protivníka.
Měli
všechny důvody k podrážděni. Na naše shromáždění je přitahovala již rudá barva
našich plakátů. Běžní občané nerozuměli tomu, proč používáme rudou barvu
bolševiků a viděli za tím něco jiného. Německonacionální duchové si stále
našeptávali podezření, že my jsme prý v podstatě jen určitým druhem marxismu,
dokonce snad zakukleni marxisté nebo možná snad socialisté. Tyto hlavy
nepochopily rozdíl mezi socialismem a marxismem dodnes. Obzvlášť poté, co
objevili, že se na našich shromážděních neoslovujeme "dámy a pánové",
nýbrž jen "soukmenovče a soukmenovkyně", a mezi sebou jsme si říkali
stranický soudruhu. Tím byl našimi protivníky dokazován náš marxistický duch.
Jak často jsme se otřásali smíchy před naivitou občanského strachu, tváří v
tvář jejich bezradnosti o našem původu, záměru a cíli!
Rudou
barvu našich plakátů jsme si zvolili po přesném a důkladném uvážení, abychom
provokovali levičáky, aby se rozhořčili a navštěvovali naše shromáždění, aby je
narušovali. Tímto způsobem jsme mohli oslovit další lidi.
Bylo
skvělé pozorovat jejich bezradnost, bezmocnost a měnící se taktiku. Ponejprv
vyzývali své příslušníky, aby si nás nevšímali a vyhýbali se našim
shromážděním. To bylo také všeobecně dodržováno.
V průběhu času nás přesto někteří začali navštěvovat a bylo jich stále víc a
víc. Vliv našeho učení se stával viditelnější. Vedení našich protivníků se
pozvolna stávalo nervózní, až došlo k názoru, že není možné věčně jen přihlížet
tomuto vývoji, ale že je nutno jej ukončit terorem. "Třídně uvědomělý
proletariát" byl vyzýván k návštěvě našich shromážděni, aby se
"monarchističtí reakcionářští štváči a jejich vedení setkali s pěstmi
proletariátu.
Stalo
se, že naše shromáždění bylo již tři čtvrtě hodiny před začátkem zaplněno
dělníky. Byli podobni sudu střelného prachu, na kterém již leží hořící doutnák
a každým okamžikem vyletí do povětří. Ale stalo se jinak. Tito lidé přišli jako
naši nepřátelé a odcházeli, když už ne jako naši stoupenci, tak v přemýšlení o
správnosti jejich vlastního přesvědčení. Pozvolna se stávalo, že se po mé
tříhodinové přednášce stoupenci a nepřátelé splynuli v jednu nadšenou masu. Tam
byl každý signál k rozbití a rozehnání schůze marný.
A
tady z nás začali mít levicoví vůdcové vážný strach a taktika se otočila. Bylo
přijato stanovisko, že jedině správné je zakázat dělníkům zásadně vstup na naše
shromáždění. Potom již nechodili, ale někteří přece. A za krátký čas začala hra
opět od začátku. Zákaz nebyl dodržován a soudruzi přicházeli stále ve větším
počtu. Opět nakonec zvítězili přívrženci radikální taktiky. Měli nás rozbit.
Když
se po dvou, třech často také osmi nebo desíti shromáždění ukázalo, že tzv.
rozbití se lehčeji řekne než vykoná, a že výsledkem každého dalšího shromáždění
je úbytek rudých bojovných skupin, bylo vydáno nové heslo: "Proletáři,
soudruzi a soudružky! Vyhýbejte se shromážděním nacionálně socialistických
štváčů!"
Rovněž
tak stále se měnicí taktiku bylo vidět v rudém tisku. Nejprve se o nás vůbec
nepsalo a když se tisk přesvědčil o nesmyslnosti tohoto počínáni, přikročil
opět k pravému opaku. Každý den byla o nás "zmínka", aby vysvětlila
pracujícím, jací jsme směšní. Po určitém čase museli tito pánové pocítit, že
nám to nevadí, ale právě naopak. Přirozeně se kladla otázka, proč je nám věnováno
v tisku tolik slov, když jsme prý jen k smíchu. Lidé začínali být zvědaví. Poté
otočili a bylo s námi po určitý čas jednáno jako s úhlavními nepřáteli lidstva.
Byl to článek za článkem, ve kterých bylo poukazováno na naše zločiny a
neustále dokazovány nové a nové, skandální příhody si od A do Z novináři
vycucávali z prstů. O neúčinnosti těchto útoků se zakrátko přesvědčili, v
podstatě to všechno jen napomáhalo tomu, že se na nás soustředila všeobecná
pozornost.
Tenkrát
jsem zastával názor: Je úplně jedno, že se nám posmívají nebo že nám nadávají,
že nás prezentují jako šašky nebo jako zločince. Důležité je, že o nás ví, že
se o nás stále píše a že se v očích dělníků jevíme jako síla, se kterou je toho
času rozepře. Co jsme ve skutečnosti a co skutečně chceme, to jednoho dne té
židovské tiskové smečce ukážeme.
Důvodem,
proč tenkrát většinou nedocházelo k rozbití našich shromáždění byla však také
neuvěřitelná zbabělost vedení našich protivníků. Ve všech kritických případech
posílali napřed malé hlupáky, sami však očekávali výsledky jejich akce mimo
naše schůzovní sály.
Téměř
vždy jsme byli o úmyslu nepřátel velice dobře informováni. Nejen proto, že jsme
z dobrých důvodů ponechali mnohé naše stranické soudruhy v rudých formacích,
ale také proto, že rudí zákulisní původci byli velice upovídaní, což se v našem
německém národě ostatně vyskytuje velmi často. Nemohli udržet v tajnosti nic co
uvařili, začali kdákat dříve, než snesli vejce. Tak jsme se vždy dostatečně
připravili, aniž by samo rudé komando tušilo, jak blízko bylo vyhazovu.
Čas
nás donutil vzít ochranu našich shromážděni do svých rukou. S úřední ochranou
se počítat nedalo, ba naopak, ta nahrávala rušitelům. Neboť jediným skutečným
úspěchem úředního zásahu uskutečněného policií bylo zrušení shromáždění. A to
byl vlastně jediný cíl rušitelů. Policejní praxe vytvářela svou nevhodnou
činností tolik nezákonností, kolik si jen člověk může představit. Když je totiž
některému úřadu známo, že někdo ohrožuje shromáždění, není zavřen ohrožující,
ale je zakázáno shromáždění. Na takovou moudrost byl policejní duch náležitě
hrdý. Nazýval to "preventivní opatření k zabráněni nezákonnosti".
Odhodlaný
bandita má tedy v každé době možnost, aby zabránil řádnému občanovi v jeho
politické činnosti. Pod heslem "klid a pořádek" se státní autorita
sklání před banditou a vyzývá občana, aby jej laskavě neprovokoval. Například
chtějí-li národní socialisté uspořádat na určitém místě své shromáždění a
odbory řeknou, že by to vedlo k nepřátelskému odporu jejich členů, neposadí
policie tyto vyděrače za mříže, ale zakáže naše shromážděni. Ano, tyto orgány
zákona mají dokonce tu neuvěřitelnou nestydatost, že nám nesčetněkrát oznámily
takové rozhodnutí písemně. Abychom se uchránili před takovými eventualitami,
museli jsme se starat o to, aby byl každý pokus o narušení zmařen již v
zárodku.
Je
ale třeba vzít v úvahu i následující: Každé shromážděni, které je ochraňováno
pouze policií, diskredituje pořadatele v očích širokých mas. Shromáždění, jehož
pořádáni je zabezpečeno policejně, nepůsobí přitažlivě, tudíž snižuje
předpoklady ke získání nižších vrstev obyvatelstva, které je evidentně vždy
použitelnou silou. Tak jako odvážný muž získá srdce ženy snáze než zbabělec,
tak získá srdce lidu hrdinné hnutí dříve než zbabělci, kteří jsou drženi při
životě jen policejní ochranou.
Právě
z tohoto posledního důvodu se musí mladá strana postarat o uhájení své
existence, o svou ochranu a obranu před nepřáteli.
Ochrana
schůze se zakládá:
1.
Na energickém a psychologicky správném vedeni shromáždění.
2.
Na organizované pořádkové službě.
Když
jsme my, nacionální socialisté pořádali tenkrát shromáždění, byli jsme sami
jeho pány a ne někdo jiný. Na toto panské právo jsme kladli v každé minutě
velký důraz. Naši nepřátelé věděli
velice
přesně, že kdo provokoval, ten letěl. A to nás byl jen tucet uprostřed poloviny
tisíce. Na tehdejších shromážděních, především mimo Mnichov, nás bylo pět,
deset, šestnáct nacionálních socialistů mezi pěti, šesti, sedmi nebo osmi sty
protivníky. Netrpěli jsme žádné provokace. Návštěvníci našich shromáždění
věděli velice dobře, že se raději necháme umlátit, než abychom kapitulovali.
Bylo to častěji než jednou, že se hrstka našich soudruhů hrdinně prosadila
proti řvoucí a mlátící rudé přesile. Jistě by v takových případech oněch
patnáct nebo dvacet našich mužů nakonec podlehlo. Avšak ti druzí věděli, že
předtím by nejméně dvojnásobek nebo i více z nich mělo rozbité lebky a to
neradi riskovali.
Učili
jsme se studiem technik marxistických a občanských shromáždění a něco jsme se
naučili. Marxisté měli odjakživa slepou disciplínu, takže myšlenka na rozbití
jejich shromáždění z občanské
strany
nepřipadala v úvahu. O to více se zabývali rudí takovými záměry. Přivedli je téměř
k dokonalosti a šli až tak daleko, že ve velkých oblastech Říše bylo
nemarxistické shromáždění označováno jako provokace proletariátu. Obzvlášť
poté, co jejich vůdcové zavětřili, že se při shromážděních může jednat také o
jejich seznam hříchů, čímž by došlo k odhalení jejích lživých a podvodných
praktik. Když bylo nějaké takové shromáždění ohlášeno, zdvihl se zběsilý pokřik
rudého tisku. Přitom se tito principiální pohrdači zákony ihned začali obracet
na úřady s nutnou i výhružnou prosbou: okamžitě zabránit "provokování
proletariátu". Podle velikosti úředního plešatce si volili taktiku a
docilovali úspěchy. Když se však na takovémto místě mimořádně nacházel skutečný
německý úředník a nikoliv jen úřednická kreatura a ten zamítl tuto nestydatou
drzost, následoval známý požadavek, takovou "provokaci proletariátu"
netrpět, masově se příslušné schůze zúčastnit a "pěstí dělnické třídy
překazit měšťáckým kreaturám jejich hanebné dílo".
Je
třeba alespoň jednou vidět občanské shromáždění a zažít jeho plačtivé,
ustrašené předsednictvo! Často bývají taková shromáždění odvolána již po
pouhých výhružkách. Byl zde stále velký strach, takže místo toho, aby
shromáždění začínalo v osm hodin, začínalo většinou v tři čtvrtě na devět nebo
až v devět. Předsedající si dal záležet a nejméně dvaceti devíti poklonami
vysvětloval přítomným "pánům z opozice", jak on a všichni přítomní
jsou vnitřně potěšeni (jasná lež!) návštěvou pánů, kteří na jejich straně
nestojí, protože jedině na společných diskusních večerech (které tímto dopředu
slavnostně přislíbil) se mohou názory sobě přiblížit a dospět ke vzájemnému
porozumění. Přitom ještě jedním dechem dodával, že není v žádném případě
úmyslem tohoto shromáždění vyvracet lidem jejich dosavadní názory. To v žádném
případě, každý by se měl chovat podle svých vlastních názorů a nechat druhému
také tuto možnost, a proto prosí nechat přednášejícího dokončit jeho projev,
který stejně nebude trvat dlouho, a nenabízet světu také na tomto shromáždění
zahanbující představení vnitřní německé bratrské nelásky... Brrrr!
Ale
bratrský lid na levici neměl pro to většinou žádné pochopení a přednášející,
ještě než začal, musel pod tlakem divokých urážek skončit, a člověk měl
nezřídka dojem, že snad ještě děkuje osudu za rychlé skončení svého martýria.
Teatrálně opouštěli měšťanští toreadoři schůzí arénu, pokud neletěli ze schodů
s boulemi na hlavách, což se také často stávalo.
Konečně
tu bylo pro marxisty něco nového, naše první shromáždění a obzvlášť jejich
organizace. Přicházeli dovnitř s přesvědčením, že u nás budou samozřejmě
předvádět tytéž hrátky, na které byli zvyklí. "Dnes je s tím konec!"
Mnohý z nich pronášel velkohubě tuto větu při vstupu do našeho sálu, ale než se
stačil podruhé ozvat, už byl venku. U nás bylo úplně jiné vedení schůzí. Nikdy
jsme neprosili, aby někdo milostivě nechal dokončit přednášejícího, nikomu jsme
předem neslibovali nekonečnou diskusi, nýbrž jsme dali jasně najevo, že pány
shromáždění jsme my a z tohoto důvodu zde máme domácí právo a každého, kdo se
snažil výkřiky rušit, jsme okamžitě a bez milosti vyhodili. Pokud zbude čas a
bude-li se nám to hodit, bude diskuse, když ne, tak ne, a nyní má slovo náš
referent pan XY.
Byli
z toho překvapeni. Měli jsme přísně organizovanou pořádkovou ochranu sálu. U
občanských partají se skládala tato ochrana nebo lépe pořádková služba z mužů,
kteří věřili na respekt a autoritu
vzhledem
ke svému stáří. Protože se ale marxisticky poštvaná masa ani v nejmenším
nestarala o autoritu, stáří a respekt, byla existence této občanské ochrany
sálu prakticky bezvýznamná. Já jsem hned na začátku řady našich velkých
shromáždění zavedl organizaci ochrany sálu jako pořádkovou službu, která
zahrnovala zásadně silné a zdatné mladíky. Zčásti to byli kamarádi, které jsem
znal z vojenské služby, další byli nově získaní straničtí soudruzi, jež byli
školeni a vychováváni v tom smyslu, že teror lze přemoci pouze terorem, že na
této zemi mají úspěch pouze lidé odvážní a rozhodní, že bojujeme za obrovskou
ideu, která je tak veliká a vznešená, že si zaslouží být zaštiťována a chráněna
do poslední kapky krve. Byli proniknuti učením, že když mlčí rozum a násilí má
poslední slovo, nejlepší obranou je útok, že náš pořádkový oddíl musí mít
takovou pověst, že není debatním klubem, nýbrž ke všemu odhodlaným bojovým
společenstvím.
Jak
by se této mládeži taková hesla nelíbila! Tato válečná generace je zklamaná a
pobouřená, naplněná hnusem a ošklivosti nad měšťáckou zbabělou impotencí.
Tak
bylo každému hned jasné, že revoluce byla možná skutečně jen díky
katastrofálnímu občanskému vedení našeho národa. Tenkrát by zde byly pěsti,
ochotné chránit německý národ, ale chyběly mozky, které by rozhodly o jejich
nasazení. Oči mladých se rozsvítily, když jsem jim vysvětloval nutnost jejich
mise a ujišťoval je, že všechna moudrost na této zemi nebude mít úspěch,
nevstoupí-li do jejich služeb síla, která ji zaštítí a ochrání, že mírná a
laskavá bohyně míru může působit pouze po boku boha války a že každý velký čin
tohoto míru vyžaduje ochranu a pomoc síly. Jak si nyní uvědomovali mnohem
živějším způsobem myšlenku povinné vojenské služby! Nikoliv v zkostnatělém
smyslu starých úřednických duší, stojících ve službách mrtvé autority mrtvého
státu, nýbrž v živém poznání povinnosti jednotlivce položit život za bytí svého
národa, vždy a kdekoliv.
A
jak nastupovala tato mládež? Jako hejno sršňů vlétli na rušitele našich
shromáždění, bez ohledu na jejich přesilu, ať byla sebevětší, bez ohledu na
rány a krvavé oběti, zcela naplněna velkou myšlenkou vytvořit volnou cestu
svaté misi našeho hnutí. Již v létě 1920 dostávala organizace pořádkových
oddílů pevnou formu, počátkem roku 1921 se tyto začaly členit do setnin a ty
zase do skupin. Bylo to nezbytně nutné, Neboť mezitím se naše přednášková
činnost neustále rozrůstala. Scházeli jsme se i nadále často v sále
mnichovského Dvorního pivovaru, ještě častěji však ve větších sálech tohoto
města. Slavnostní sál Občanského pivovaru a mnichovský Kindl-Keller zažily na
podzim a v zimě 1920/21 stále mohutnější masová shromáždění a obraz byl stejný:
Shromážděni NSDAP musela být již tehdy většinou před zahájením policejně
uzavřena kvůli přeplnění. Organizace našich pořádkových oddílů nastolila jednu
velmi důležitou otázku, kterou bylo třeba řešit. Hnutí nemělo dosud žádný
stranický znak a žádnou vlajku. Neexistence těchto symbolů nepředstavovala
pouze okamžitou nevýhodu, byla nepřijatelná i pro budoucnost. Nevýhody
spočívaly především v tom, že stranickým soudruhům chybělo jakékoli vnější
označení sounáležitosti, zatímco pro budoucnost bylo neakceptovatelné, obejít
se bez znaku, který by měl charakter symbolu hnutí a jako takový by byl
protikladem Internacionály.
Psychologický
význam takového symbolu jsem měl možnost poznat nejednou již za svého mládí a
také citově pochopit. Po válce jsem zažil v Berlíně masové shromáždění marxismu
před Královským zámkem a parkem. Moře rudých vlajek, rudé pásky a rudé květy
propůjčily tomuto shromáždění, jehož se zúčastnilo odhadem sto dvacet tisíc
lidí, vnějškově velmi mocný dojem. Sám jsem mohl cítit a porozumět tomu, jak
lehce může prostý člověk z lidu propadnout sugestivnímu kouzlu tak grandiózně
působivé podívané. Měšťanský tábor, který z pohledu politických stran
neprezentuje nebo nezastává vůbec žádný světový názor, neměl také žádné vlastní
vlajky. Sestával z "vlastenců" a ti běhali v říšských barvách. Kdyby
tyto barvy byly symbolem určitého světového názoru, dalo by se pochopit, že
majitelé státu spatřují v jeho vlajce a jejích barvách také symboliku svého
světového názoru. Tak tomu však nebylo. Říše vznikla bez přičinění německého
měšťanstva a její vlajka se zrodila z klínu války. Tím však byla ve skutečnosti
pouhou státní vlajkou a neobsahovala žádný význam ve smyslu zvláštní
světonázorové mise.
Pouze
na jednom místě německy mluvící oblasti existovalo něco jako občanská stranická
vlajka, a to v německém Rakousku. Část tamního nacionálního měšťanstva si
zvolila za stranickou vlajku barvy osmačtyřicátého roku - černou, rudou a
zlatou - čímž vznikl symbol, který byl sice světonázorově bez významu, avšak z
hlediska státní politiky měl revoluční charakter. Největšími nepřáteli této
černo-rudo-zlaté vlajky byli - a to by se dnes nemělo zapomínat - sociální
demokraté a křesťanšti sociálové, případně klerikálové. Neboť právě oni tenkrát
tyto barvy nadávkami znečistili a pošpinili, stejně jako později roku 1918
vláčeli špínou vlajku černo-bílo-rudou. Ostatně byly barvy černá-rudá-zlatá
německých stran starého Rakouska barvami roku 1848, tedy doby, která mohla být
fantastická a kterou reprezentovaly jednotlivé čestné německé duše, i když
neviditelně stál v pozadí Žid jako strůjce všeho. Teprve však vlastizradou a
nestydatým začachrováním německého národa a majetku se stala tato vlajka pro
marxismus a Centrum sympatickou, takže ji dnes uctívají jako nejvyšší svátost a
zakládají korouhve na ochranu této, jimi zneuctěné vlajky.
Až
do roku 1920 nestála proti marxismu ve skutečnosti žádná vlajka, která by
světonázorově ztělesňovala polární protiklad vůči tomuto. Neboť když se německé
měšťanstvo po roce 1918 neodhodlalo k tomu, aby jako svůj symbol převzalo onu
nyní náhle znovuobjevenou černo-rudo-zlatou Říšskou vlajku, nemělo by stejně
žádný program pro budoucnost, jež by odpovídal novému vývoji, ledaže by se
rozhodlo pro myšlenku rekonstrukce bývalé Říše.
A
této myšlence vděčí černo-bílo-rudá vlajka staré Říše za své znovuzrození jako
vlajka našich takzvaných národně měšťanských stran.
Je
jasné, že symbol poměrů, které byl y za neslavných okolností a průvodních jevů
marxismem překonány, se sotva hodí jako znamení, pod kterým má být tentýž
marxismus zničen. Jakkoliv posvátné a drahé musejí být tyto staré překrásné
barvy v jejich mladistvém seskupeni každému slušnému Němci, který pod nimi
bojoval a viděl oběti mnoha dalších, není tato vlajka vhodná jako symbol boje o
budoucnost.
Na
rozdíl od měšťanských politiků jsem v našem hnutí vždy zastával názor, že pro
německý národ je štěstím to, že ztratil svou starou vlajku. Co dělá republika
pod svou vlajkou, to nám může být jedno. Z hloubi srdce však bychom měli
děkovat osudu za to, že milostivě uchránil nejslavnější válečnou vlajku všech
dob před tím, aby byla použita jako prostěradlo potupné prostituce. Současná
Říše, která prodává sebe a své občany, nesmí používat čestnou černo-bílo-rudou
vlajku hrdinů.
Dokud
trvá listopadová hanba, a¦ si nosí svůj vnější obal a nepokouší se ukrást ten,
který pochází z počestné minulosti. Naši měšťanští politici by si měli vrýt do
svědomí: kdo si přeje pro tento stát černo-bilo-rudou vlajku, dopouští se
krádeže na naší minulosti. Někdejší vlajka se hodila skutečně pouze pro
někdejší Říši a to stejně tak, jako si díkybohu nynější republika zvolila pro
sebe odpovídající vlajku. Hnutí, jež v tomto smyslu dnes bojuje proti marxismu,
musí již ve své vlajce nést symbol nového státu.
Otázka
nové vlajky, tzn. jak má vypadat, nás tehdy velmi zaměstnávala. Ze všech stran
přicházely návrhy, které však byly většinou víc dobře míněné než zdařilé. Neboť
nová vlajka měla být jednak symbolem našeho boje a stejně tak měla mít silnou
plakátovou působnost. Kdo se zabýval intenzivně masou lidu, uvědomí si ve všech
těchto zdánlivých maličkostech důležitost věci. Působivý znak může dát ve
stotisících případů prvotní podnět k zájmu o hnutí.
Z
tohoto důvodu jsme museli zamítnout všechny návrhy identifikovat naše hnutí
bílou vlajkou, jak bylo navrhováno, se starým státem či správněji se
slabošskými stranami, jejichž jediný politický cíl je znovunastolení starých
poměrů. Kromě toho bílá není nijak strhující barva. Hodí se pro společenství
cudných panen, avšak nikoliv pro převratné hnutí revoluční doby.
Také
černá barva byla navrhována: sama o sobě je vhodná pro dnešní dobu, avšak
neobsahuje žádnou nějak významnou symboliku úsilí našeho hnutí. Kromě toho není
dost strhující.
Kombinace
bílo-modrá, přes její esteticky nádherné působení, byla zamítnuta proto, že se
jedná o barvy jednoho německého státu a jednoho politického postoje nevalné
pověsti vzhledem k partikulární úzkoprsosti. Ostatně i zde bylo možné stěží
nalézt odkaz na naše hnutí. Totéž platilo pro kombinaci černá-bílá.
Černo-rudo-zlatá
nepřicházela v úvahu. Stejně tak černo-bílo-rudá, a to z výše uvedených důvodů,
a určitě nikoli v dosavadním pojetf.
Já
jsem se vždy zasazoval za ponecháni si starých barev, nikoliv pouze proto, že
jsou pro mne jako vojáka tím nejposvátnějším, co znám, ale také proto, že ve
svém estetickém působení nejvíce odpovídají mému citu. Musel jsem bez výjimky
odmítat nesčetné návrhy, jež tenkrát přicházely z kruhů našeho mladého hnutí,
přičemž většina z nich do staré vlajky vkládaly hákový kříž. Jako vůdce jsem
nechtěl okamžitě vystoupit na veřejnost s vlastním návrhem, neboť bylo přece
možné, že ten či onen bude stejně dobrý nebo i lepší. Skutečně jeden zubní
lékař ze Štarnberku dodal nikoliv špatný návrh, který se ostatně velmi blížil
tomu mému, měl však jednu chybu, a sice hákový kříž s ohnutými háky byl
vkomponován do bílého kruhu. Sám jsem mezitím po nesčetných pokusech stanovil
definitivní formu, vlajku z rudé základní látky s jedním bílým kruhem a v jeho
středu černý hákový kříž. Posléze jsem našel určitý poměr mezi velikostí vlajky
a velikostí bílého kruhu, jakož i formu a proporce hákového kříže. A při tom
zůstalo.
Ve
stejném duchu byly ihned objednány pásky na rukávy pro pořadatelské oddíly, a
to rudá páska, na níž se rovněž nachází bílý kruh s černým hákovým křížem. Také
stranický znak byl navržen podle stejného vzoru: bílý kruh na rudém pozadí a
uprostřed hákový kříž. Mnichovský zlatník Suß dodal první použitelný a dosud
používaný návrh.
V
létě 1920 byla poprvé nová vlajka prezentována veřejnosti. Hodila se výtečně k
našemu mladému hnutí. Byla stejně mladá a nová jako hnutí samo. Nikdo ji
předtím neviděl, působila tenkrát jako hořící pochodeň. Všichni jsme tenkrát
pociťovali téměř dětskou radost, když jedna věrná stranická soudružka návrh
poprvé zhotovila a vlajku dodala. Již o několik měsíců později jsme se zabývali
v Mnichově tím, jak rozšířit nový symbol hnutí, k čemuž přispěly zejména stále
významnější pořádkové oddíly.
A
v pravdě je to symbol! Nejen proto, že prostřednictvím námi všemi vroucně
milovaných barev, které kdysi přinesly německému národu tolik cti, projevujeme
naši úctu před minulostí, ale byla rovněž i nejlepší personifikací úsilí našeho
hnutí. Jako národní socialisté spatřujeme v naší vlajce náš program. V rudé
barvě vidíme sociální myšlenku našeho hnutí, v bílé myšlenku nacionalistickou,
v hákovém kříži úkol boje za vítězství árijského člověka a současně s tím také
myšlenku vítězství tvůrčí práce, jež byla vždy antisemitská a antisemitskou
stále bude.
Dva
roky později, když se z pořádkové služby dávno stal mnohotisícový útočný oddíl,
vyvstala nutnost dát této branné organizaci mladého světového názoru zvláštní
symbol vítězství: standartu. I tu jsem sám navrhl a nechal ji zhotovit starým,
věrným stranickým soudruhem, zlatnickým mistrem Gahrem. Od té doby patří i
standarta k charakteristickým a válečným znakům národně socialistického boje.
Veřejná
činnost formou lidových shromáždění, která se v roce 1920 stále stupňovala,
došla tak daleko, že jsme pořádali mnohdy dokonce i dvě shromáždění týdně. Před
našimi plakáty se shromažďovali lidé, největší sály ve městě byly vždy plné,
desetitisíce svedených marxistů nacházely cestu zpět do svého národního
společenství, aby se z nich stávali bojovníci za budoucí, svobodnou Německou
Říši. Mnichovská veřejnost nás poznala. Mluvilo se o nás a slovo "národní
socialista" bylo mnoha lidem běžné a znamenalo program. Zástupy stoupenců
a dokonce i členů začaly nepřetržitě vzrůstat, takže v zimě 1920/21 jsme mohli
v Mnichově vystupovat již jako silná strana.
Neexistovala
tehdy kromě marxistických stran žádná jiná strana, především žádná nacionální,
která by se mohla vykázat takovými masovými shromážděními jako my. Mnichovský
Kindl-Keller, kam se vešlo pět tisíc osob, byl nejednou přeplněn a jediný
prostor, pro nějž jsme se dosud neodhodlali, byl cirkus Krone.
Koncem
ledna 1921 nastaly pro Německo opět těžké časy. Pařížská dohoda, podle níž se
Německo zavázalo k zaplacení pošetilé částky sto miliard zlatých marek, se měla
stát formou londýnského diktátu skutečností.
Pracovní
společenství takzvaných národních svazů, které v Mnichově existuje již dlouho,
chtělo při této příležitosti uspořádat společný protest. Čas velmi tlačil a já
sám jsem byl velmi nervózní z neustálého improvizování při provádění již
přijatých usnesení. Nejprve byla řeč o shromáždění na Královském náměstí, potom
se od toho upustilo ze strachu před rudými, že by mohli shromáždění rozbít, a
plánovalo se protestní shromáždění před Síní vojevůdců. I z toho nakonec sešlo
a bylo navrženo společné shromáždění v restauraci Kindl-Keller. Mezitím ubíhal
den za dnem, velké strany nebraly tuto hroznou událost vůbec na vědomí a
Pracovní společenství se nemohlo rozhodnout stanovit pevný termín pro
plánovanou akci.
V
úterý 1. února 1921 jsem požádal naléhavě o definitivní rozhodnutí. Byl jsem
odkázán na středu. Ve středu jsem vyžadoval bezpodmínečně jasnou zprávu, jestli
se bude shromáždění konat a kdy. Odpověď byla opět neurčitá a vyhýbavá. Došla
mi trpělivost a rozhodl jsem se, že uspořádáme protestní shromáždění sami. Ve
středu v poledne jsem během deseti minut nadiktoval do psacího stroje text
plakátu a současně jsem nechal objednat na příští den, na čtvrtek 3. Tutora,
cirkus Krone. Bylo to tehdy velmi riskantní. Nejen proto, že se zdálo
problematické, naplníme-li tak obrovský sál, ale bylo zde i nebezpečí rozbití
shromáždění.
Naše
pořadatelská služba nebyla ještě dostatečná pro tento kolosální prostor. Neměl
jsem také jasnou představu o způsobu možného postupu v případě pokusu o rozbití
shromáždění. Ten jsem tenkrát považoval za mnohem obtížnější v cirkusové budově
než v normálním sále. Avšak, jak se později ukázalo, bylo tomu právě naopak. V
obrovském prostoru bylo skutečně snazší zvládnou výtržnickou skupinu než v
přeplněném sále.
Jedno
však bylo jisté: jakýkoliv neúspěch by nás vrhl o dlouhou dobu zpět. Neboť
jediné úspěšné rozbití našeho shromáždění by rázem zrušilo náš nimbus a
osmělilo protivníky, aby se znovu a znovu pokoušeli o to, co se jim už jednou
podařilo. Mohlo by to vést k sabotáži naší činnosti pořádání veřejných
shromáždění, což by bylo možné překonat teprve po mnoha měsících a po těžkých bojích.
K plakátování jsme měli pouze jediný den a to právě čtvrtek, kdy se shromáždění
mělo konat. Bohužel od rána pršelo a zdály se oprávněné obavy, zda za těchto
okolnosti nezůstanou mnozí lidé raději doma, než aby se v dešti a sněhu vydali
na shromáždění, na němž by mohlo dojít k nejhorším násilnostem.
Ve
čtvrtek dopoledne jsem dostal najednou strach, že se prostor nenaplní (měl bych
také ostudu před Pracovním společenstvím), takže jsem ještě narychlo nadiktoval
několik letáků a dal je vytisknout, aby mohly být odpoledne rozdány. Obsahovaly
přirozeně výzvu k návštěvě shromáždění.
Dva
nákladní automobily, které jsem pronajal, byly zahaleny do množství červených
látek, nahoře bylo zastrčeno několik našich vlajek a každý byl obsazen patnácti
až dvaceti stranickými soudruhy, dostali rozkaz projíždět pilně ulicemi města,
rozhazovat letáky a dělat propagandu pro večerní masové shromáždění. Bylo to
tehdy poprvé, co jezdily nákladní automobily s vlajkami po městě a nebyla to
akce marxistů. Měšťáci civěli s otevřenou hubou na rudě dekorované vozy s
vlajícími vlajkami s hákovým křížem, přičemž v okrajových čtvrtích se zvedaly i
zaťaté pěsti, jejichž majitelé zuřili nad touto nejnovější "provokací
proletariátu". Neboť pouze marxisté měli právo pořádat shromáždění, stejně
jako jezdit sem a tam nákladními automobily.
V
sedm hodin večer nebyl ještě cirkus naplněn. Každých deset minut jsem byl
telefonicky informován a byl jsem docela neklidný, neboť v sedm hodin nebo ve
čtvrt na osm bývaly jiné sály většinou plné. Nevzal jsem totiž v úvahu obrovské
dimenze nového prostoru: tisíc osob představovalo opticky v sále Dvorního
pivovaru již docela dobrou účast, zatímco v cirkusu Krone tento počet nijak
nevynikal. Krátce na to však začaly přicházet příznivější zprávy a ve tři
čtvrtě na osm byl prostor zaplněn ze tří čtvrtin a masa lidí stála ještě u
pokladen. Vyjel jsem tam.
Dvě
minuty po osmé jsem přijel před cirkus. Pořád ještě bylo vidět mnoho lidí před
budovou, částečně to byli zvědavci, bylo mezi nimi i mnoho protivníků, kteří
chtěli vyčkat venku, jak to dopadne.
Když
jsem vstoupil do obrovské haly, zmocnila se mě stejná radost jako před rokem
při prvním shromáždění v Slavnostním sále mnichovského Dvorního pivovaru. Ale
teprve, když jsem se prodral řadami lidí a vystoupil na vyvýšené pódium,
spatřil jsem náš úspěch v celé jeho velikosti. Jako obrovitá mušle ležel tento
sál přede mnou, zaplněn tisíci a tisíci lidí. Dokonce i manéž byla obsazena do
posledního místa. Více než pět tisíc šest set vstupenek bylo vydáno, a
připočteme-li k tomu celkový počet nezaměstnaných, chudých studentů a naše
pořádkové síly, mohlo tam být nějakých šest a půl tisíce lidí.
"Budoucnost
nebo zánik" znělo téma a moje srdce jásalo v přesvědčení, že budoucnost
leží tam dole přede mnou.
Začal
jsem mluvit a mluvil jsem asi dvě a půl hodiny, již po půl hodině jsem cítil,
že shromáždění bude mít velký úspěch. Spojení se všemi těmito tisíci lidí bylo
navázáno. Již po hodině mě začínaly přerušovat stále větší vlny spontánního
potlesku, po dvou hodinách potlesk upadal a nastával posvátný klid, který jsem
později v tomto sále prožíval vždy stále znova, klid, který je nezapomenutelný
pro každého z účastníků. Nebylo slyšet víc než dech tohoto obrovského množství
lidí a teprve když jsem vyřkl poslední slovo, ticho se prolomilo v osvobozující
závěr, vroucný zpěv německé hymny.
Ještě
jsem se díval, jak se obrovský prostor zvolna začínal vyprazdňovat a nesmírné
moře lidí proudilo ven obrovským středním východem skoro dvacet minut. Teprve
poté jsem šťasten opustil své místo a vydal se domů.
Z
tohoto prvního shromáždění v cirkusu Krone v Mnichově byly pořízeny záběry.
Ukazují lépe než slova velikost tohoto shromáždění. Občanské noviny přinesly
snímky a krátké zprávy, v nichž se však uvádělo jen to, že se jednalo o
"nacionální" shromáždění, přičemž pořadatel byl jako obvykle zamlčen.
Touto
akcí jsme poprvé výrazně překročili rámec běžné politické strany. Nyní už
nebylo možné nás ignorovat. Aby nevyvstal dojem, že se v případě tohoto úspěchu
jednalo pouze o výjimečnou událost s jepičím životem, rozhodl jsem okamžitě o
konání dalšího shromáždění v cirkusu Krone a to hned příští týden - a úspěch
byl stejný. Zase byl obrovský sál naplněn k prasknutí, takže jsem následující týden
potřetí uspořádal shromáždění ve stejně velkém stylu. A i potřetí byl obrovský
cirkusový sál přeplněn lidmi.
Po
tomto úvodu roku 1921 jsem ještě více vystupňoval přednáškovou činnost v
Mnichově. Nikoliv jednou týdně, ale někdy i dvakrát za týden se konala masová
shromáždění, v létě a na podzim to bývalo dokonce i třikrát v týdnu. Scházeli
jsme se nyní vždycky v cirkuse a mohli jsme se zadostiučiněním konstatovat, že
všechny naše večery měly stejný úspěch. Výsledkem byl stále rostoucí počet
příznivců hnutí a velký příliv nových členů.
Takové
úspěchy nenechaly přirozeně naše protivníky v klidu. Museli sami poznat, že
jejich dosavadní taktika, pohybující se mezi terorem a ignorováním, nemohla ani
jedním ani druhým zbrzdit vývoj hnutí. S vypětím posledních sil se odhodlali k
teroristickému aktu, aby znemožnili s konečnou platností naši veřejnou činnost.
Jako
vnější podnět k této akci byl použit nanejvýš záhadný údajný atentát na jistého
poslance zemského sněmu jménem Erhard Auer. Řečený Erhard Auer měl být údajně
jednoho večera kýmsi postřelen. Tedy postřelen ve skutečnosti nebyl, ale někdo
se prý pokusil po něm střílet. Báječná duchapřítomnost, jakož i příslovečná
statečnost tohoto sociálně-demokratického stranického vůdce tento hanebný útok nejen
že odvrátily, ale hanebné pachatele zahnaly ještě na zbabělý útěk. Tito prchali
tak rychle a uprchli tak daleko, že policie po nich ani později nemohla najít
sebemenší stopu. Tento tajuplný případ byl orgánem sociálně-demokratické strany
v Mnichově využit k nehoráznému štvaní proti našemu hnutí, přičemž s obvyklou
užvaněnosti bylo naznačováno to, co mělo následovat. Je prý postaráno o to, aby
naše stromy nevyrostly do nebe, a že teď pocítíme sílu proletářských pěstí. O
několik dní později nadešel den útoku.
Za
místo konečného zúčtování bylo zvoleno naše shromáždění ve Slavnostním sále
mnichovského Dvorského pivovaru, na němž jsem měl vystoupit.
Dne
4.11.1921 odpoledne mezi šestou a sedmou jsem obdržel zaručenou zprávu, že naše
shromáždění má být bezpodmínečně rozbito a že za tímto účelem budou z několika
rudých provozů vyslány na shromáždění davy dělníků.
Nešťastnou
náhodou jsme nedostali toto vyrozumění už dříve. Nebať téhož dne jsme opouštěli
naše ctihodné ústředí v mnichovské Sterneckergasse a stěhovali se jinam.
Přesněji řečeno, staré kanceláře jsme opustili, ale nemohli jsme se ještě
nastěhovat do nových, protože tam dosud pracovali řemeslníci. Jelikož také
telefon byl ve starém ústředí již odpojen a v novém ještě zapojen nebyl, nedostali
jsme řadu telefonátů, které nám chtěly sdělit zamýšlené rozbití naší schůze.
V
důsledku toho bylo shromáždění chráněno pouze početně slabou pořadatelskou
službou. Přítomen byl oddíl přibližně šestačtyřiceti mužů, poplachový systém
nebyl dosud vybudován tak, aby bylo možné navečer během jedné hodiny přivolat
dostatečné posily. Kromě toho: podobné alarmující pověsti jsme slyšeli
nesčetněkrát, aniž se potom něco zvláštního stalo. Stará pravda, že ohlášené
revoluce se obvykle nekonají, se také u nás až do té doby vždycky potvrdila.
Proto i z tohoto důvodu snad nebylo podniknuto vše, co ten den podniknuto být
mělo, aby bylo možné vystoupit s brutální rozhodností proti úmyslu rozbít naše
shromáždění.
Slavnostní
sál mnichovského Dvorního pivovaru jsme navíc považovali za nejméně vhodný pro
rozbití schůze. Toho jsme se obávali víc ve větších sálech, zejména v cirkusu
Krone. Nicméně tento den nám přinesl cenné poučení. Později jsme tyto otázky,
mohu říct, studovali s vědeckou metodikou a dospěli jsme k výsledkům, které
byly zčásti stejně neuvěřitelné jako zajímavé a v následující době měly
základní význam pro organizační a taktické vedení našich útočných oddílů SA.
Když
jsem ve tři čtvrtě na osm vstoupil do předsálí Dvorního pivovaru, nemohly být
již žádné pochybnosti o existujícím záměru. Sál byl přeplněn a tudíž policejně
uzavřen. Naši protivníci, kteří se dostavili velmi záhy, byli v sále a naši
přívrženci stáli z větší části venku. Malá skupina SA mě očekávala v předsálí.
Nechal jsem zavřít dveře do velkého sálu a nastoupit oněch pětačtyřicet či
šestačtyřicet mužů. Objasnil jsem těm mladým, že pravděpodobně dnes poprvé jde
do tuhého, že budou muset prokázat svou opravdovou věrnost hnutí a že nikdo z
nás nesmí opustit sál, ledaže by nás vynášeli jako mrtvé, já sám že zůstanu v
sále a nevěřím tomu, že mě jeden jediný z nich opustí, avšak spatřím-li koho,
že se projevil jako zbabělec, osobně mu strhnu pásku z rukávu a odeberu
stranický odznak. Potom jsem je vyzval, aby při sebemenším pokusu o rozbití
shromáždění neprodleně zakročili a uvědomili si, že nejlepší obrana sebe sama
je útok.
Odpovědí
bylo trojnásobné "Heil!", které tentokrát znělo drsněji než kdy
jindy.
Poté
jsem vešel do sálu a spatřil situaci na vlastní oči. Seděli těsně vedle sebe a
snažili se mě probodnout už očima. Nesčetné obličeje se ke mně obracely se
zarputilou nenávistí, zatím co jiní s výsměšnými grimasami vydávali jednoznačné
výkřiky. Prý dnes s námi "skoncují", máme si dávat pozor na své
vnitřnosti, prý nám s konečnou platnosti zacpou hubu a další takové pěkné
řečnické obraty, kolik jich jenom je. Byli si vědomi své přesily a cítili se
podle toho.
Přesto
mohla být schůze zahájena a já jsem začal mluvit. Stával jsem v Dvorním
pivovaře vždy u delší strany sálu a mé pódium byl pivní stůl. Nacházel jsem se
tedy vlastně uprostřed mezi lidmi. Snad tato okolnost přispívala k tomu, že v
právě tomto sále vždycky vznikala taková atmosféra, s jakou jsem na žádném
jiném místě nikdy nesetkal.
Přede
mnou a zejména vlevo ode mne seděli a stáli samí napřátelé. Byli to vesměs
robustní muži a mladíci, většinou z fabrik firem Maffei, Kustermann apod. Podél
levé stěny sálu se dostali již docela těsně až k mému stolu a začali
shromažďovat těžké litrové pivní korbely, tzn. objednávali si další a další
piva a zpola vypité korbely stavěli pod stoly. Byly jich celé baterie a velice
by mne udivilo, kdyby to všechno dnes znovu dopadlo stejně dobře, jako tenkrát.
Přibližně
po půldruhé hodině - tak dlouho jsem mohl přes všechen pokřik mluvit - se
zdálo, jako bych byl pánem situace. Vůdcové bojůvek to asi cítili také, neboť
byli stále neklidnější, stále častěji vycházeli ven, opět přicházeli a
viditelně nervózní mluvili na své lidi.
Malá
psychologická chyba, jíž jsem se dopustil při reakci na jeden z přerušujících
výkřiků a kterou jsem si uvědomil, sotva jsem to slovo vyslovil, se stala
signálem k útoku. Několik zlostných výkřiků a jeden muž vyskočil náhle na židli
a zařval do sálu: "Svobodu!". Na toto znamení se dali bojovníci za
svobodu do práce. V několika vteřinách se celý sál naplnil řvoucím a křičícím
lidským davem, nad nímž, jako střely z houfnic, létaly nesčetné pivní korbely,
mezi tím praskání lámajících se židlí, rozbíjejících se pivních korbelů, řev,
povyk, výkřiky. Byla to bláznivá podívaná.
Zůstal
jsem stát na svém místě a viděl jsem, jak obětavě moji mladí plnili svou
povinnost. To bych chtěl vidět na nějakém občanském shromáždění!
Ten
tanec ještě nezačal, když se moji útočníci, neboť tak se od tohoto dne
jmenovali, zaútočili. Jako vlci se vrhali ve smečkách osmi až deseti mužů na
nepřátele a začali je skutečně postupně mlátit ven ze sálu. Už po pěti minutách
jsem neviděl téměř nikoho z nich, který by nebyl zbrocen krví. Kolik z nich
jsem tehdy teprve správně poznal, v jejich čele výborný Maurice, můj dnešní
soukromý sekretář Heß a mnoho jiných, kteří, ač těžce zraněni, útočili stále
znova, pokud jenom mohli stát na nohou. Dvacet minut trval tento pekelný rámus,
potom však byli nepřátelé, jichž mohlo být snad sedm či osm set, mými ani ne
padesáti muži z větší části vymláceni ze sálu a shozeni ze schodů. Jenom v
protějším levém rohu se ještě držel jejich větší houf, jenž kladl zarputilý
odpor. V tom náhle padly od vchodu do sálu směrem k pódiu dva výstřely z
pistole a poté se rozpoutala divoká střelba. Srdce skoro jásalo při takovém
osvěžení starých zážitků z války. Kdo střílel, to se již nedalo z mého místa
zjistit, lze jen konstatovat, že od tohoto okamžiku zběsilost mých krvácejících
hochů ještě vzrostla, až nakonec přemohli i poslední narušitele a vyhnali je ze
sálu.
Uběhlo
asi pětadvacet minut, sál vypadal tak, jako kdyby tam vybuchl granát. Mnozí z
mých stoupenců byli ošetřováni, některé bylo nutné odvézt, avšak my jsme
zůstali pány situace. Hermann Esser, jenž tento večer převzal řízení
shromáždění, prohlásil: "Schůze pokračuje. Slovo má referent", a já
jsem pokračoval.
Když
jsme poté sami schůzi zakončili, objevil se náhle rozčílený poručík od policie
a s divokou gestikulací zakrákoral do sálu: "Schůze je rozpuštěna".
Nechtěně
jsem se musel tomu opožděnci za událostmi zasmát. Pravý policejní chvastoun.
Čím jsou tito lidé menší, tím většími se musí alespoň zdát.
Tohoto večera jsme se skutečně mnohému naučili, ale taky naši protivníci dostali za vyučenou tak, že na to nikdy nezapomenou. Až do podzimu 1923 nám potom noviny Munchener Post pěstmi proletariátu už nevyhrožovaly.