Mein Kampf 20.část-SILNÝ JE NEJMOCNĚJŠÍ SÁM
SILNÝ JE NEJMOCNĚJŠÍ SÁM
V
předchozím textu jsem se zmínil o existenci Pracovního společenství německonárodních
svazů a chtěl bych na tomto místě krátce vysvětlit problematiku těchto
pracovních společenství.
Pod
pojmem pracovní společenství se obecně rozumí skupina svazů, jež za účelem
usnadnění své práce vstoupí do určitého vzájemného vztahu, zvolí si společné
vedení s více či méně rozsáhlými kompetencemi a společně realizují společné
akce. Již z toho vyplývá, že se přitom musí jednat o spolky, svazy či strany,
jejichž programové cíle a postupy si nejsou příliš vzdálené. Vždycky se tvrdí,
že je tomu tak. Na normálního průměrného občana působí uklidňujícím dojmem,
slyší-li, že tyto svazy konečné tím, že jsou ve společném "pracovním
společenství" našly to, co je "vzájemně spojuje" a překonaly to,
co je "rozděluje". Přitom panuje všeobecné přesvědčení, že takové
spojení přinese enormní nárůst síly, čímž dosavadní jinak slabé skupinky
získaly náhle moc. Toto je však většinou špatná představa!
Je
zajímavé a podle mne k lepšímu pochopení této otázky nutné ujasnit si, proč
vlastně může docházet k vytváření svazů, spolků a podobně, které všechny tvrdí,
že sledují stejný cíl. Samo o sobě by bylo přece logické, že tento cíl vybojuje
pouze jeden svaz a že nemusí za stejný cíl bojovat více svazů. Bezpochyby byl
tento cíl na počátku stanoven pouze jedním svazem. Jeden muž zvěstuje někde
určitou pravdu, vyzve k řešení určité otázky, stanoví cíl a vytvoří hnutí,
které má sloužit uskutečnění jeho záměru.
Tím
je založen spolek nebo strana, jež - podle svého programu - usiluje buďto o
odstranění existujících nešvarů nebo o dosažení zvláštního stavu v budoucnosti.
Jakmile začne takové hnutí existovat, má tím prakticky určité prioritní právo.
Bylo by vlastně samozřejmé, že by se všichni lidé, kteří hodlají bojovat za
stejný cíl, shromáždili v tomto hnutí a umocnili by tím jeho sílu, aby tak lépe
posloužili společnému záměru. Zejména každý schopnější mozek by musel v takovém
začlenění spatřovat předpoklad ke skutečnému úspěchu společného zápasu. Neboť
za předpokladu poctivosti (a o tu jde především, jako chci dále ukázat) je
rozumné, aby pro dosažení určitého cíle existovalo pouze jedno hnutí.
Že
tomu tak není, lze připsat na vrub dvěma příčinám. Jednu z nich bych označil za
téměř tragickou, zatímco ta druhá je ubohá a je důsledkem lidské slabosti. V
nejhlubší podstatě však vidím v obou těchto příčinách skutečnosti vhodné ke
stupňováni vůle, její energie a intenzity, a prostřednictvím takového vypěstění
lidské činorodosti umožnění vyřešení daného problému.
Tragická
příčina toho, proč při řešení určitého úkolu obvykle nezůstane u jediného svazu
či hnutí, je následující: Každý čin velkého stylu na tomto světě obecně znamená
splnění dlouhodobého přání milionů lidí a jejich v tichosti chované touhy. Může
se stát, že staletí si toužebně přeji vyřešení nějaké otázky, neboť trpí pod
nesnesitelností existujícího stavu, aniž by ke splnění této touhy došlo.
Národy, které v této nouzi nenacházejí žádné heroické řešení, lze označit za
impotentní. Zatímco my spatřujeme životní sílu národa a touto
silou
zaručené předurčení k životu nejjasněji v tom, že tomuto národu je za účelem
osvobození z velkého útlaku nebo odstranění kruté nouze či uklidnění jeho
neklidné, protože znejistěné duše, jednoho dne osudem poslán vyvolený muž,
který přinese naplněni toužebného očekáváni.
Podstatou
takzvaných velkých otázek doby je, že se na jejich řešení podílejí tisíce lidí,
že se mnozí cítí povolaní a že osud sám různé lidi navrhuje, aby potom ve volné
hře sil dal definitivně přednost tomu nejsilnějšímu a nejschopnějšímu z nich a
svěřil mu řešení daného problému. Tak se mohlo stát, že století, nespokojená s
uspořádáním náboženského života, toužila po jeho obnově a že z tohoto
duchovního tlaku povstaly desítky mužů, kteří se na základě svého náhledu a
vůle cítili být povoláni k řešení této situace a projevili se jako proroci
nového učení, nebo alespoň jako bojovníci proti existujícímu stavu.
Jistě
bude i zde, silou přírodního řádu, ten nejsilnější určen ke splnění tohoto
velkého misijního poslání, avšak k poznání, že právě ten je výhradně povolán,
docházejí ti ostatní většinou velmi pozdě. Naopak, všichni se cítí stejně
oprávněni a povoláni k řešení úkolu a okolní svět obvykle nerozeznává, který z
nich zasluhuje jako nejschopnější podporu.
V
průběhu staletí a často i v rámci stejného časového úseku se objevují různí
mužové a zakládají hnutí, aby bojovali za cíle, které jsou, alespoň
deklarativně, stejné, anebo je široké masy za stejné považují. Národ chová
neurčitá přání a všeobecná přesvědčení, aniž by si byl jasně vědom vlastní
podstaty daného cíle či vlastního přání nebo i možnosti jejich splnění. Tragika
spočívá v tom, že oni muži, kteří různými cestami směřují ke stejnému cíli,
aniž by se znali a tím pádem v čisté víře ve své poslání se cítí být povinování
jít svou cestou bez ohledu na všechny ostatní.
Že
taková hnutí, strany či náboženská seskupení vznikají naprosto nezávisle na
sobě pouze ze všeobecné potřeby doby a vyvíjejí aktivity ve stejném směru, je
skutečnost, jež se alespoň na první pohled jeví jako tragická, Neboť obecně se
kloníme k názoru, že tato roztříštěná síla, kdyby byla spojená, by vedla
rychleji a jistěji k úspěchu. Avšak není tomu tak. Příroda sama přináší ve své
neúprosné logice rozhodnutí tím, že nechá tato různá seskupení navzájem si konkurovat
a soutěžit o palmu vítězství, aby přivedla k cíli to hnutí, které zvolilo
nejjasnější, nejlepší a nejjistější cestu.
Jak
jinak však může být zvenčí určena správnost nebo nesprávnost cesty, nežli tak,
že se nechá volný průběh hře sil a rozhodování se odejme doktrinárnímu určení
lidských rozumbradů a přenechá se neklamnému důkazu viditelného úspěchu, který
v posledku vždy potvrzuje správnost nějakého konání!
Pochodují
tedy různá seskupení různými cestami ke stejnému cíli, jakmile se dozví o
existenci podobného úsilí, začnou pečlivě zkoumat způsob své cesty, budou ji
chtít pokud možno zkrátit a koncentrací veškeré své energie se pokusí dosáhnout
cíle rychleji než ostatní. Výsledkem tohoto soutěžení je vypěstění jednotlivých
bojovníků, přičemž lidstvo vděčí nezřídka za své úspěchy poučení z nějakého
neúspěšného úsilí. Tak poznáváme ve skutečnosti prvotního, nikým nezaviněného
tříštění sil, které se na první pohled jevila jako tragická, prostředek, kterým
bylo nakonec dosaženo nejlepšího postupu.
V
dějinách vidíme, že podle názoru většiny oba postupy, které by byly mohly vést
k vyřešení německé otázky a jejichž hlavními reprezentanty byly Rakousko a
Prusko, tj. Habsburkové a Hohenzollernové, by musely být od počátku sloučeny,
podle tohoto názoru se měla sjednocená síla od počátku svěřit jednomu nebo
druhému řešení. Tenkrát ale padla volba na významnějšího reprezentanta, neboť
rakouský záměr by nikdy nevedl k Německé Říši.
Říše
nejpevnější německé jednoty vznikla právě z toho, co miliony Němců s
krvácejícím srdcem pociťovaly za poslední a strašlivé znamení našeho bratrského
sváru: německá císařská koruna byla ve skutečnosti získaná na bojišti u Hradce
Králové a nikoliv v bojích před Paříži, jak se posléze říkalo.
Založení
Německé Říše nebylo výsledkem nějaké společné vůle na společné cestě, nýbrž
výsledkem vědomého, někdy i nevědomého zápasu o hegemonů, z němž zvítězilo
Prusko. Kdo se ve svém stranickém zaslepení nezříká pravdy, musí potvrdit, že
takzvaná lidská moudrost by nikdy nezvolila ono správné rozhodnutí, které
nakonec uskutečnila moudrost života, tj. volnou hru sil. Neboť kdo by v
německých zemích před dvěma sty lety vážně věřil tomu, že nikoliv Habsburk, ale
hohenzollernovské Prusko bude jednou východiskem, zakladatelem a učitelem nové
Říše?! A kdo by naproti tomu chtěl dnes popírat, že osud tak neučinil správně?
Kdo by si dnes vůbec dovedl představit Německou Říši na pilířích prohnilé a
zchátralé dynastie? Přirozený vývoj, i když po stoletém boji, přivedl nakonec
toho lepšího na místo, na které patřil. Tak tomu vždy bylo a tak tomu také vždy
bude.
Proto
není důvod ke stížnostem, jestliže se různí lidé vydají na cestu, aby dosáhli
stejného cíle: tímto způsobem bude rozpoznán ten nejsilnější a nejrychlejší a
stane se vítězem.
Existuje
ještě jedna příčina, proč v životě národů často zdánlivě stejná hnutí usilují o
dosažení zdánlivě stejného cíle a to různými cestami. Tato příčina není
tragická, nýbrž velmi ubohá. Spočívá ve smutné směsici závisti, žárlivosti,
ctižádosti a zlodějského založení, se kterou lze bohužel setkat u mnoha
lidských subjektů.
Jakmile
vystoupí nějaký muž, který hluboce rozpoznal bídu svého národa a poté, co se
detailně seznámil s podstatou této nemoci, se vážně pokouší tuto vyléčit, stanovil
cíl a zvolil cestu, která k tomuto cíli může vést - malí a nejmenší duchové
zpozorní a pilně sledují konání tohoto muže, který na sebe upoutává zraky
veřejnosti. Stejně jako vrabci, kteří zdánlivě zcela bez zájmu, ve skutečnosti
však s největším napětím nepřetržitě sledují svého šťastnějšího soudruha, který
našel kousek chleba, aby mu ho v nestřeženém okamžiku ukradli, stejně tak se
chovají tito lidé. Sotva se tento shora zmíněný vydá na novou cestu, mnozí
neužiteční povaleči zpozorní a začnou větřit žvanec, který by snad mohl ležet
na konci této cesty. Jakmile se dozvědí, kde asi onen muž je, začnou horlivě
pospíchat, aby dosáhli cíle jiným, pokud možno rychlejším způsobem.
Jakmile
je nové hnutí založeno a přijalo určitý program, začnou se hlásit o slovo a
tvrdí, že bojují za stejný cíl, avšak nikoliv tak, že by se čestně postavili do
řad tohoto hnutí a uznali tím jeho prioritu, nýbrž vykradou jeho program a
založí na tom svou vlastní novou stranu. Přitom jsou natolik nestydatí, že
bezmyšlenkovitý okolní svět ujišťují o tom, že již dávno před tím druhým
usilovali o totéž a nezřídka se jim podaří dostat se tím do příznivého světla,
namísto toho, aby se jim dostalo zaslouženého opovržení. Neboť není to snad
nestoudná drzost, předstírat, že úkol, který někdo jiný vepsal na svou
korouhev, vepsat na svou vlastní, vypůjčit si jeho programové směrnice a potom,
jako kdyby si to všechno sám vymyslel, vydat se vlastni cestou? Nestoudnost se
však projevuje zejména také v tom, že tytéž subjekty, které svým zakládáním
nových seskupení zapříčinili roztříštěnost, nejčastěji hovoří o nutnosti
jednoty a jednotnosti, jakmile se domnívají, že již nedoženou náskok
protivníka. Takovým postojům vděčí "roztříštění národních sil" za
svou existenci.
Avšak
na vytváření celé řady seskupení, stran atd., které se označují jako národní,
nenesli v letech 1918/19 vinu jejich zakladatelé, nýbrž bylo podmíněno
přirozeným vývojem. Ze všech již v roce 1920 pozvolna vykrystalizovala jako
vítěz NSDAP. Zásadní čestnost jednotlivých zakladatelů shora uvedených
seskupení nemohla být skvěleji prokázána než obdivuhodným rozhodnutím obětovat
silnějšímu hnutí své viditelně méně úspěšné vlastní hnutí, tzn. toto rozpustit
nebo bezpodmínečně začlenit do NSDAP.
Platí
to zejména o hlavním bojovníkovi někdejší Německo-socialistické strany v
Norimberku, jímž byl Julius Streicher. NSDAP a DSP vznikly se stejným konečným
cílem, avšak naprosto nezávisle na sobě. Hlavním průkopníkem DSP byl, jak
řečeno, norimberský učitel Julius Streicher. Zpočátku byl i on svatosvatě
přesvědčen o poslání a budoucnosti svého hnutí. Jakmile však jasně a nepochybně
rozpoznal silnější růst NSDAP, skončil svou činnost pro DSP a vyzval své
stoupence, zařadit se do NSDAP, která vyšla vítězně ze vzájemného zápasu, a nadále
bojovat v jejích řadách za společný cíl. Bylo to osobně těžké, avšak zásadní
rozhodnutí.
Z doby počátku hnutí nezůstalo žádné roztříštění, nýbrž téměř beze zbytku vedla
čestná vůle tehdejších mužů k čestnému a správnému konci. To, co dnes označujeme
jako "roztříštěnost národních sil", vděčí za svou existenci bez
výjimky druhé, mnou shora popsané příčině: ctižádostiví muži, jež předtím
neměli žádné vlastní myšlenky a tím méně vlastní cíle, začali se cítit
"povolaní" v tom okamžiku, kdy viděli zrát nesporný úspěch NSDAP.
Náhle
vznikaly programy, které byly beze zbytku opsány podle našeho programu, byly
prosazovány ideje, jež si od nás vypůjčili, stanoveny cíle, za které jsme my
již po léta bojovali, voleny cesty, po nichž se NSDAP již dávno vydala. Se
všech sil se snažili zdůvodňovat, proč byli nuceni zakládat tyto strany,
přestože NSDAP již dávno existovala. Avšak čím vznešenější motivy byly
předkládány, tím méně pravdivější byly tyto fráze.
Ve
skutečnosti byl rozhodující pouze jediný důvod: osobni ctižádost zakladatelů,
kteří chtěli hrát nějakou roli, k niž jim jejich vlastní trpasličí předpoklady
nedovolily nic jiného, než velikou opovážlivost přebírat cizí myšlenky,
opovážlivost, která se jinak v občanském světě nazývá zlodějstvím.
Neexistovaly
tenkrát žádné představy a ideje jiných, které by takový politický kleptoman
neshromáždil v krátké době pro svůj nový obchod. Ti, kteří tak činili, později
se slzami v očích naříkali nad "roztříštěním národních sil", hovořili
o "nutnosti sjednocení" a tiše doufali, že budou moci napálit ty jiné
a to v tom smyslu, že k ukradeným idejím získají zloději i hnutí, založené k
jejich uskutečnění. Když se jim to nepodařilo a rentabilita těchto nových
podniků nesplňovala v důsledku duchovních rozměrů svých majitelů to, co si od
ní slibovali, byli nakonec šťastní, že mohli přistát v "pracovním
společenství".
Všechno,
co tenkrát nemohlo stát na vlastních nohou, sloučilo se do tohoto pracovního
společenství, vycházelo se přitom z názoru, že osm chromých, spojených
dohromady, vydá jistě za jednoho gladiátora. Jestliže se však mezi těmito
chromými snad našel jeden zdravý, potřeboval vyvinout veškerou svoji sílu k
tomu, aby ty ostatní udržel na nohou, přičemž se nakonec stal chromým sám.
Sdružování se do těchto pracovních společenství je třeba vždy považovat za
otázku taktiky, přičemž nesmíme nikdy přestat brát na zřetel následující
zásadní poznatek:
Založením
pracovního společenství se slabé svazy nikdy nezmění v silné, avšak silný svaz
může být a nezřídka bude tímto společenstvím oslaben. Názor, že sloučením
slabých seskupeni musí vzniknout seskupeni silné je nesprávný, neboť zkušenost
učí, že majorita v jakékoliv formě a za všech okolností je reprezentantkou
hlouposti a zbabělosti, čímž jakákoliv množina svazů, jež bude dirigována
zvoleným vícečlenným vedením, bude vystavena zbabělosti a slabosti. Tímto
sloučením je také omezena volná hra sil, odstraněn boj o určení toho nejlepšího
a tím s konečnou platnosti zabráněno vítězství zdravějších a silnějších. Taková
sloučení jsou tedy nepřáteli přirozeného vývoje, neboť obvykle mnohem více
zabraňují onomu řešení problému, za nějž se bojuje, mnohem více, než aby je
podporovala.
Může
se stát, že z čistě taktických pohnutek přesto uzavře nejvyšší vedení hnutí,
jež má budoucnost, s podobnými svazy na velmi krátkou dobu spojenectví a
podnikne společné kroky v nějaké konkrétní otázce. To však nesmí nikdy vést k
zvěčnění tohoto stavu, pokud se nechce hnutí zříci svého poslání. Neboť pokud
se definitivně zapletlo do takového spojení, ztratí tím možnost a také právo,
ve smyslu přirozeného vývoje nechat plně působit své vlastní síly, tím překonat
své rivaly a jako vítěz dosáhnout vytčeného cíle.
Nikdy
nezapomínejme, že všechno skutečně velké na tomto světě nebylo vybojováno
koalicemi, nýbrž že to bylo vždy úspěchem jednotlivého vítěze. Koaliční úspěchy
nesou v sobě již svým původem zárodek budoucího drolení a možné ztráty toho,
čeho bylo dosaženo. Velké, vpravdě světově převratné revoluce duchovního typu jsou
vůbec možné a uskutečnitelné jako titánské zápasy jednotných formací, nikoliv
však jako koaliční akce.
Také národní stát nebude nikdy vytvořen prostřednictvím kompromisního chtění nějakého národního pracovního společenství, nýbrž pouze ocelovou vůlí jednotného hnutí, jež se prosadilo proti všem.