Mein Kampf 21.část-ZÁKLADNÍ MYŠLENKY O SMYSLU A ORGANIZACI SA
ZÁKLADNÍ MYŠLENKY O SMYSLU A ORGANIZACI SA
Síla
starých států spočívala na třech pilířích: na monarchistické státní formě, na
správním sboru a na armádě. Revoluce roku 1918 zlikvidovala státní formu, roztrhala
armádu a správní sbor vydala do rukou stranické korupci. Tím byli zničeny
vlastní opory takzvané státní moci. Tato se sama o sobě skládá ze tří prvků,
které jsou ze zásady podkladem jakékoliv autority.
První
základ pro vytvořeni autority skýtá vždy popularita. Avšak autorita, která
spočívá pouze na tomto základě je stále ještě z vnějšku slabá, nejistá a
vratká. Každý nositel takovéto čistě na popularitě postavené autority se musí
snažit zpevnit a zabezpečit podklady této autority, a sice vytvořením určité
moci. V moci, a tedy v síle, spatřujeme druhý základ každé autority. Nyní je
již znatelněji stabilnější, bezpečnější, avšak stále ještě ne o moc silnější,
než ten první. Spojí-li se popularita a síla, a přežijí-li společně určitou
dobu, může vyvstat autorita na ještě pevnějším základě, totiž autorita tradice.
A když se konečně spojí popularita, síla a tradice, může být autorita pokládána
za neotřesitelnou.
Díky
revoluci byl tento poslední případ zcela eliminován. Ba přestala existovat
jakákoliv autorita tradice. Zhroucením staré říše, odstraněním staré státní
formy, zrušením dřívějších výsostných znaků a říšských symbolů byla přetržena
veškerá tradice. Následkem toho bylo nejtěžší otřesení státní autoritou.
Samotná
druhá opora státní autority, síla, již také nebyla k dispozici. Aby mohla být
revoluce vůbec provedena, bylo nutno rozervat ztělesnění organizované státní
síly a moci, totiž armádu. Bylo dokonce nutno použít rozervané části armády
jako revoluční bojové jednotky. I když frontové jednotky tomuto rozložení
nepadly za oběť v takové míře, přesto však čím více se vzdalovaly proslaveným
místům jejich čtyř a půl ročního hrdinského zápasu, tím více byly nahlodávány
kyselinou dezorganizace své vlasti a končily v demobilizačních útvarech a ve
zmatku takzvaných dobrovolnických "povelníků" údobí vojenských rad.
O
tuto vzpurnou, do očí bijící tlupu vojáků, jejichž vojenská služba byla
založena na osmihodinové pracovní době se však nemohla opřít žádná autorita.
Tím byl zpacifikován druhý prvek, který zprvu zaručoval stabilitu autority, a
revoluce tak vlastnila již jen to původní, totiž popularitu, na které chtěla
vybudovat svou autoritu. Avšak právě tento základ byl mimořádně nejistý.
Revoluci se sice podařilo jedním mohutným šmahem rozdrtit starou státní budovu,
v hlubším smyslu se to však povedlo pouze proto, že vyváženost uvnitř struktury
našeho národa byla již narušena válkou.
Každý
národní soubor se dá rozčlenit do tří skupin. Na extrém nejlepších lidí na
straně jedné, dobrých ve smyslu všech ctností, obzvláště se projevujících
odvahou a obětavostí, a na druhé pak extrém nejhorších lidí, špatných ve smyslu
existence všech egoistických pudů a přítěží. Mezi oběma extrémy leží jako třetí
skupina velká, široká střední vrstva, ve které se neztělesňuje ani zářivé
hrdinství, ani nejhorší zločinecké pudy.
Údobí
rozmachu národního souboru se vyznačuje existenci a absolutní realizaci té
lepší extrémní části.
Údobí
normálního, rovnoměrného vývoje nebo stabilní situace se vyznačuje a skládá ze
zjevné dominace středního elementu, přičemž oba extrémy se navzájem vyvažují,
respektive se eliminují.
Údobí
rozvratu národního souboru je určeno převládajícím účinkem špatného elementu.
Pozoruhodné
je na tom to, že široká masa, coby střední vrstva, jak bych jí chtěl označit,
se zviditelňuje vždy teprve tehdy, kdy se oba extrémy na sebe vážou společným
zápolením. V případě vítězství jednoho extrému se pak vždy poddajně podřizují
právě vítězné straně. V případě dominance lepšího extrému ho bude široká masa
následovat, v případě vzestupu špatného mu minimálně nebude klást žádný odpor.
Neboť bojovat sama o sobě tato střední třída nikdy nebude.
Válka
tedy během svého čtyř a půlletého krvavého trváni narušila natolik vnitřní
vyváženost těchto tří skupin, že to vedlo, při vší úctě k obětem ze střední
vrstvy, ke skoro naprostému vykrvácení extrému lepších lidí. Neboť kolik nenahraditelné
německé hrdinské krve vyteklo během těchto hrůzných čtyř a půl let, je opravdu
příšerné. Pokud se spočtou všechny ty statisíce jednotlivých případů, vyjde nám
stejný výsledek, totiž frontoví dobrovolnici. Dobrovolné patroly, dobrovolní
telegrafisté, dobrovolní spojaři, dobrovolní letci, dobrovolní ženisté,
dobrovolníci pro útočné pluky, atd. - A stále, a stále, po celá ty čtyři a půl
léta tisíce důvodů dobrovolnictví a zase dobrovolníci -, se stále stejným
výsledkem. Holobradý mladík nebo ostřílený muž, oba s planoucí láskou k vlasti,
naplněni obrovskou osobní odvahou, nebo vědomím nejvyšší povinnosti, se
přihlásili. Byly to desítky tisíc, ba sta tisíce podobných případů, a postupně
tyto lidské řady řídly a řídly. Co nepadlo, stalo se rozstřílenými mrzáky, nebo
se rozdrolilo následkem nepatrnosti jejich zbylého počtu. Je nutno mít na
zřeteli, že v roce 1914 byly postaveny celé armády dobrovolníků, které díky
zločinecké nesvědomitosti našich parlamentních budižkničemů neprodělali v
dobách míru žádný řádný vojenský výcvik, čímž byli, takto bezbranní, vydáni
napospas nepřátelskému dělostřelectvu. Oněch čtyři sta tisíc vojáků, kteří
tehdy v bojích o Flandry padli, nebo se z nich stali mrzáci, již nikdy nemohli
být nahrazeni. Jejich ztráta byla něčím větším, než pouhým odepsáním čísla.
Jejich smrti se váha, takto odlehčená na dobré straně, naklonila ve prospěch
špatných, čímž získal na váze více než kdy jindy element sprostoty, ničemnosti
a zbabělosti, zkrátka a dobře masa špatného extrému.
Neboť
k tomu přicházel ještě jeden aspekt:
Nejenom
že lepší extrém na bojištích během čtyř a půl let neskutečným způsobem prořídl,
ale horší extrém se mezitím obdivuhodným způsobem zakonzervoval. Na každého
dobrovolně se hlásícího hrdinu, který po posvátné obětní smrti stoupal vzhůru
za zvuku
fanfár,
zajisté spadal jeden vojenský dezertér, který velmi opatrně ukázal smrti záda,
aby se namísto toho více či méně zúčastnil činnosti ve vlasti.
A
tak se na konci války skýtal následující obraz. Střední široká vrstva národa
svou daň povinné krvavé oběti splnila. Extrém lepších se svým příkladným
hrdinstvím v podstatě bezezbytku obětoval. Extrém špatných podporován na jedné
straně špatnými zákony, a na straně druhé nenasazením veškerých válečných
prostředků, bohužel také zůstal zcela zachován.
Tito
dobře zakonzervovaní vyvrhelové našeho národa pak provedli revoluci. A mohli ji
provést jenom proto, že jim v protiváze již nestál extrém těch dobrých - nikdo
z nich už totiž nežil.
Tím
však byla německá revoluce již od počátku podmíněně populární záležitost. Tento
Kainův čin neprovedl německý národ, nýbrž světloplachá chátra vojenských
dezertérů, pasáků a jim podobných.
Frontový
voják přivítal konec krvavého zápasu, byl šťastný, že může opět spatřit svou
starou vlast, ženu a děti. Avšak s revolucí jako takovou neměl vnitřně naprosto
nic společného. Neměl ji rád, a ještě méně měl rád její tvůrce a organizátory.
Během oněch čtyř a půl roků nejkrvavějších bojů zapomněl na ty partajní hyeny a
veškeré jejich rozepře mu byly cizí.
Pouze
u malé části německého národa byla revoluce skutečně populární, totiž u skupiny
těch pomahačů, kteří si toto břímě zvolili jako poznávací znamení čestných
občanů tohoto nového státu. Milovali revoluci ne kvůli ji samotné, jak se mnozí
mylně domnívají ještě dnes, ale kvůli jejím následkům.
O
samotnou popularitu těchto marxistických lupičů se nemohla žádná autorita
dlouhodobě opírat. A právě mladá republika potřebovala za každou cenu autoritu,
pokud nechtěla být opět po krátkém chaosu spolknuta odvetnou silou, utvářející
se z posledních částí lepší strany našeho národa.
Tehdy
se již nebáli ani tak nositelů rozvratu, jako spíš toho, že budou ve víru
vlastního zmatku vyrváni ze svých základů, a že budou náhle neúprosně uchopeni
pěstí, která se v podobných dobách náhle objevuje z ruchu národa, a budou
přeneseni na zcela jinou základnu. Republika se za každou cenu musela
zkonsolidovat.
Proto
byla v podstatě momentálním stavem donucena vytvořit si, vedle kolísavých
pilířů její slabé popularity, opět nějakou organizaci moci, aby na ní mohla
postavit pevnou autoritu.
Když
začala matadorům revoluce v prosinci, lednu a únoru let 1918/19 kolísat půda
pod nohama, byli nuceni se poohlédnout po lidech, kteří byli připraveni silou
zbraní posílit jejich slabou pozici, která byla způsobena vřelou láskou
vlastního národa. Antimilitaristická republika potřebovala vojáky. Jelikož však
jediná opora státní moci, totiž její popularita, tkvěla pouze v pasácích,
zlodějích, lupičích, dezertérech, ulejvácích a podobných individuích, tedy na
té části obyvatelstva, která patřila k onomu špatnému extrému, byla veškerá
snaha o získání lidí, kteří byli připraveni obětovat vlastní život ve službách
nových ideálů, v těchto kruzích naprosto zbytečným snažením. Nositelé
revolučních myšlenek a realizátoři revoluce nebyli ani schopni, ani ochotni
shromáždit vojsko k ochraně sebe samých. Neboť tato skupina si v žádném případě
nepřála organizaci republikového státního uspořádání, nýbrž pouze dezorganizaci
stávajícího stavu, za účelem lepšího uspokojení jejich pudů. Jejich heslo
neznělo ani tak "pořádek a výstavba Německé republiky", jako spíš
její vyrabování.
A
tak museli tyto výkřiky o pomoc, vycházející ve strachu z úst národních zastupitelů,
v těchto vrstvách vyznít zcela do prázdna, a naopak vzbudit pouze odvrácení a
roztrpčení. Neboť v takovém počinu bylo vnímáno porušení věrnosti a víry. Vždyť
v tom byl cítit vznik autority, která se již nebude opírat pouze o svou
popularitu, nýbrž i o moc. A to byl začátek boje proti tomu, co pro ně na
revoluci bylo to nejpodstatnější, totiž proti právu na krádež a neukázněnému
panství hordy zlodějů a plenitelů, zkrátka té nejhorší chátry, která unikla
zpoza zdí věznic a zbavila se svých okovů. Národní zplnomocněnci mohli volat
jak chtěli, nikdo se do jejich řad nepřihlásil., a pouze ozvěna
"zrádci" jim dala najevo smýšlení nositelů jejich popularity.
Tehdy
se poprvé objevila celá řada německých mládenců, kteří byli ochotni sloužit
"klidu a pořádku", ještě jednou si obléci vojenskou uniformu, přes
ramena si pověsit pušku, a s nasazenou ocelovou přilbou se postavit všem
destruktorům jejich vlasti. Jako dobrovolní vojáci se sdružovali do svobodných
sborů a začali, přesto že tuto revoluci krutě nenáviděli, tu samou revoluci
ochraňovat a tím ji prakticky posilovat.
Jednali
tak s nejčistším svědomím.
Skutečný
organizátor revoluce, a její pravý zákulisní podněcovatel, mezinárodní Žid,
tehdy odhadl situaci velice správně. Německý národ doposud nebyl dostatečně
zralý na to, aby mohl být zavlečen do bolševického krvavého marastu, jako tomu
bylo v Rusku. Velkou měrou to spočívalo ve stále ještě velké rasové jednotnosti
mezi německou inteligencí a německým dělnictvem. Dále pak velkým prostoupením
tvůrčích elementů v samotných širokých vrstvách, stejně jako je tomu u většiny
západoevropských států, avšak v Rusku toto naprosto schází. Tam měla
inteligence jako taková z větší části jinou národnost než ruskou, nebo měla
alespoň neslovanský rasový charakter. Tenká vrchní vrstva inteligence
tehdejšího Ruska mohla být kdykoliv odstraněna z důsledku naprosté absence
spojujících mezičlánků k širokým vrstvám obrovského národa. Duchovní a morální
úroveň této masy byla děsivě nízká.
Jakmile
se v Rusku povedlo popudit nevzdělaný dav širokých mas, který neuměl ani číst,
ani psát, a který nebyl v naprosto žádném vztahu a spojení se stávající vrchní
tenkou vrstvou inteligence, byl osud země zpečetěn, revoluce se podařila. Ruský
analfabet se
tak
stal bezbranným otrokem svých židovských diktátorů, kteří však byli natolik
vychytralí, aby tuto diktaturu nazvali frází "diktatura lidu".
V
Německu se o to zasloužilo ještě následující. Revoluce mohla na svůj úspěch
spolehnout pouze v případě postupného rozkladu armády. Skuteční nositelé
revoluce a rozvraceči armády se však již nemohli spolehnout na frontové vojáky,
nýbrž pouze na ony světloplaché ničemy, kteří se potloukali buďto po týlových
kasárnách, nebo byli jako "nepostradatelní" zašiti někde v hospodářských
službách. Tato armáda byla ještě posílena o desetitisíce dezertérů, kteří mohli
bez jakéhokoliv rizika ukázat frontě záda. Skuteční zbabělci se nikdy nebáli
ničeho tak, jako smrti. Smrt však měli na frontě denně před očima v tisíci
různých zjeveních. Chce-li člověk za každou cenu udržet slabé, vratké nebo
zbabělé jinochy u jejich povinnosti, má pouze jednu jedinou možnost. Dezertér
musí vědět, že dezerce sebou přináší to, před čím chtějí utéci. Na frontě
člověk může zemřít, dezertér však musí zemřít. Pouze pomocí takového
neúprosného ohrožení každého pokusu o dezerci může být dosaženo účinného
odstrašujícího účinku, a to nejen u jednotlivců, nýbrž i kompletního celku.
A
v tom vězel smysl a účel válečných artikul.
Byla
to nádherná víra, smět směle bojovat za existenci svého národa, opírajíce se
pouze o dobrovolnou věrnost, která vycházela z rozpoznání nezbytnosti.
Dobrovolné splnění povinností bylo vždy určující v jednání těch nejlepších,
nikdy však ne v jednání průměrných. Proto jsou takové zákony, jako například
proti loupežím, nutné. Neboť nebyli stvořeny kvůli ze zásady slušným lidem,
nýbrž právě kvůli vrtkavým, slabým elementům. Tyto zákony mají svým
odstrašujícím účinkem zabránit tomu, aby nenastal stav, kdy poctivec bude za
hlupáka, pročež bude stále zřetelnější představa, že účelnější je také se
podílet na zlodějně, než přihlížet s prázdnýma rukama, nebo se vůbec nechat
okrádat.
A
proto by bylo chybou domnívat se, že se člověk v boji, který může přes všechnu
lidskou obezřetnost zuřit několik let, může obejít bez oněch pomocných
prostředků, které ztvárňují zkušenosti několika staletí, ba tisíciletí, a které
v časech krize a momentálních obrovských nervových zatížení dokážou přimět
slabé a nejisté jedince k plnění svých povinností.
Pro
válečného hrdinu z řad dobrovolníků není samozřejmě zapotřebí žádných válečných
artikul. Jsou však zapotřebí pro zbabělé egoisty, který si v hodině nouze
vlastního národa cení svého života více, než zbytek jednoty. Aby se však takový
bezcharakterní slaboch neoddával své zbabělosti, je nutno použít těch
nejtvrdších donucovacích prostředků. Pokud muži dlouhodobě zápasí se smrtí, a
celé týdny musí bez oddechu a často bez řádné stravy setrvávat v blátivých
trychtýřích po granátech, nemůže být znejistělý kantonista u žerdě udržen pod
výhružkou uvězněním v káznici, nýbrž pouze pod pohrůžkou bezohledného vykonání
trestu smrti. Neboť ze zkušenosti spatřuje v takovém čase vězení tisíckrát
klidnějším a bezpečnějším místem, než je válečné pole, jelikož ve vězení přece
alespoň není ohrožen jeho neocenitelný život. To, že se za války prakticky
trest smrti zrušil, čímž se vlastně ve skutečnosti zrušila platnost válečných
artikul, se strašlivě vymstilo. Ve vlasti se především v roce 1918 vytvořila
armáda dezertérů, která pomohla vytvořit onu obrovskou zločineckou organizaci,
která se posléze po 7.listopadu 1918 stala tvůrcem revoluce.
Fronta
jako taková s tím prakticky neměla co do činění. Její příslušníci si pouze
toužebné přáli mír. Již v této samotné skutečnosti pro revoluci spočívalo
obrovské nebezpečí. Neboť jakmile se po uzavření míru začali německé armády
blížit vlasti, vyvstala pro tehdejší revolucionáře úzkostlivá otázka, totiž co
učiní frontová vojska? Bude to polní šeď trpět?
V
těchto týdnech musela revoluce v Německu minimálně zvnějšku budit zdání
umírněnosti, pokud se nechtěla vystavit nebezpečí, že ji některé německé divize
náhle a bleskurychle rozdrtí. Neboť kdyby se tehdy jeden jediný velitel divize
rozhodl strhnout se svou věrně oddanou divizí rudé hadry a ony krysy postavit
ke zdi, a další odpor pak zlomit pomocí minometů a ručních granátů, rozrostla
by se tato divize během necelých čtyř týdnů do obrovské armády čítající
minimálně šedesát divizi. Před tím se židovští podněcovatelé třásli více než
před čím jiným. A aby se tomu zabránilo, musela být revoluci vtisknuta určitá
umírněnost. Nesměla se zvrhnout v bolševismus, nýbrž musela se skrýt za snahu
po "klidu a pořádku". Proto tolik obrovských ústupků výzva na starý
úřednický aparát a na staré vojenské vůdce. Byli zapotřebí alespoň ještě po
nějakou dobu, a teprve když mouřeníni splnili svou povinnost, mohl se člověk
odvážit dát jim přiměřený kopanec, a republiku vyjmout z rukou starých státních
služebníků a vydat ji zlodějským revolučním supům.
Pouze
tak se dalo doufat v to, že bude možno podvést staré generály a staré státní
úředníky a že, pomocí zdánlivé bezelstnosti a mírnosti nových poměrů, bude
zabráněno jakémukoliv odporu z jejich strany.
Nakolik
se to zdařilo ukázala praxe.
Samotná
revoluce také nebyla prováděna strůjci klidu a pořádku, nýbrž právě naopak
oněmi rozsévači vzpoury, zlodějny a drancování. A těm nebyl adekvátní ani vývoj
revoluce stran jejich chtíčů, ani jim nemohl být z taktických důvodů vysvětlen
a zdůvodněn její průběh.
S
postupným nárůstem svých řad ztrácela sociální demokracie stále více charakter
brutální revoluční strany. Ne že by snad myšlenkově vyznávala jiné cíl než ony
revoluční, nebo že by její vůdci náhle měli jiné úmysly, nic takového. Jediné
co nakonec zbylo, byl pouze úmysl a k jeho provedení se nehodící těleso. S
desetimilionovou stranou se nedá dělat žádná revoluce. V takovém hnutí již není
přítomen žádný extrém aktivity, je tu pouze široká masa středu, tedy pouze
nositelé.
V
tomto stavu došlo ještě během války ke známému rozštěpení sociální demokracie
pomocí Židů. Zatímco sociálně-demokratická strana, přiměřeně nosné funkci její
masy, visela jako olověné závaží na národní obraně, byli z ní vytaženy
radikálně aktivní prvky, a byly zformovány do obzvláště průbojné, nové útočné
kolony. Nezávislé strany a sparťanské svazy byly útočnými pluky revolučních
marxistů. Ony vytvořily konečné podmínky k tomu, aby na tuto půdu mohla konečně
vstoupit po celá desetiletí na to připravovaná masa sociální demokracie.
Zbabělé měšťanstvo přitom bylo marxisty správně ohodnoceno a bylo s ním také
nakládáno jednoduše jako "en canaille". Nikdo ho vůbec nebral v
potaz, neboť každý si byl vědom toho, že tento pokorný politický útvar staré vysloužilé
generace stejně není schopen jakéhokoliv odporu.
Jakmile
se revoluce zdařila a hlavní opory starého státu byli prohlášeny za zbořené,
musela být revoluce, kvůli vracející se frontové armádě, která se začala
zjevovat jako hrůzná sfinga, zbržděna ve svém přirozeném vývoji. většina
sociálně demokratické armády obsadila dobyté pozice a nezávislé a sparťanské
útočné pluky byly odsunuty ke straně.
To
však nešlo bez boje.
A
jelikož aktivistické útočné formace nebyly spokojené, cítily se být oklamány,
chtěly na vlastní pěst bojovat dál, byl jejich nevázaný povyk zákulisními
podněcovateli jen vítán. Neboť sotva bylo po převratu, rozdělily se očividně
samy na dva tábory. Na stranu klidu a pořádku, a na skupinu krvavého teroru. Co
by však nyní bylo přirozenější, než aby se naše měšťanstvo okamžitě, s
vlajícími vlajkami začlenilo do tábora klidu a pořádku? Nyní se opět pro tyto
žalostné politické organizace naskytla možnost činnosti, kterou by, aniž by to
musely přiznat, opět v plné tichosti našly pevnou zemi pod nohama, a byly
určitým způsobem zúčastněny na moci, kterou nenáviděly, a které se především
tolik bály. Německé politické měšťanstvo obdrželo nejvyšší čest posadit se za
jeden stůl s třikrát zlořečenými marxistickými vůdci, za účelem potírání bolševismu.
A
tak vznikla již v prosinci 1918 a lednu 1919 následující situace:
Menšinou
horšího elementu byla provedena revoluce, za kterou se okamžitě postavily
všechny marxistické strany. Revoluce sama o sobě měla poměrně mírný průběh, což
jí přineslo nenávist fanatických extrémistů. Ti kolem sebe začali pálit z
kulometů a házet ruční granáty, obsazovat státní úřady, zkrátka ohrožovat
mírnou revoluci. Aby bylo zažehnáno zděšení z takového vývoje, bylo mezi
nositeli nových podmínek a přívrženci starého pořádku uzavřeno přiměří, aby
tito mohli společně vést boj proti extrémistům. Výsledkem tedy bylo, že
nepřátelé republiky ukončili boj proti republice jako takové, a pomáhali
porazit ty, kteří také byli nepřáteli republiky, i když ze zcela jiných důvodů.
Dalším výsledkem však bylo, že boj příslušníků starého státu proti novátorům se
zdál být eliminován. O této skutečnosti se ani nedá dost dobře uvažovat. Pouze
ten, kdo ji pochopí, porozumí tomu, jak bylo možné, že národu, jehož devět
desetin se na revoluci nepodílelo, sedm desetin jí odmítalo, šest desetin
nenávidělo, ji jedna jediná desetina mohla takto vnutit.
Pozvolna
vykrváceli jak spartanští barikádníci na straně jedné, tak i národní fanatici a
idealisté na straně druhé. A právě v té míře, v jaké se tyto dvě extrémní
strany navzájem potíraly, nakonec vyhrála, jako vždycky, široká masa středu.
měšťanstvo a marxisté se
našli
na půdě daných skutečností, a republika se začala konsolidovat. To ovšem
občanským stranám stále ještě nebránilo v tom, alespoň před volbami, aby
alespoň po nějaký čas nemohly citovat staré monarchistické myšlenky, a aby
těmito duchy starých časů nemohly zaklínat a opětovně lovit malé dušičky svých
přívrženců.
Čestné
to nebylo. Dávno již s monarchii zpřetrhali všechna vnitřní pouta, a špína
nových poměrů se začala svůdným účinkem projevovat i v občanském stranickém
táboře. Obyčejný občanský politik se dnes cítí v korupčním svinstvu nové
republiky příjemněji, než v čisté přísnosti, která mu ještě spočívá ve vzpomínce
na minulý stát.
Jak
již bylo řečeno, musela se revoluce po roztříštění staré armády, k posílení
její státní moci, poohlédnout po nějakém novém mocenském faktoru. Dle stavu
věcí se tato moc mohla vytvořit pouze z příslušníků jí vlastně se protivícího
světonázoru. Z nich potom mohla postupně vzniknout také nová armáda, která pak
během doby musela být, nehledě na její omezení mírovými smlouvami, ve svých
názorech přeměněna v nástroj státních zájmů.
Položí-li
se otázka, jak se mohla revoluce jako akce zdařit, nezávisle na všech
skutečných chybách starého státu, které byly její příčinou, dojdeme k
následujícímu výsledku:
1.
Z důvodu ochrnuti našeho vnímání pojmů plnění povinnosti a poslušnosti a
2.
Z důvodu zbabělé pasivity našich takzvaných
K
tomu je nutno dodat následující:
Vlastním
důvodem ochrnutí našeho vnímáni pojmů plněni povinnosti a poslušnosti je naše
celkově nenárodní a stále ještě pouze čistě státní výchova. Z toho pochází také
podceňování pojmů "prostředek a účel". Vědomí povinnosti, plnění
povinnosti a poslušnost nejsou účelem samy o sobě, stejně jako jím není ani
stát, nýbrž všechny dohromady by měly být prostředkem k umožnění a zajištění
existence společenství duševně i fyzicky homogenních živočichů na této zemi. V
hodině, kdy se národní celek zřetelně hroutí, a kdy je očividně vydán napospas
nejtěžšímu útisku, a to díky jednání několika darebáků, je poslušnost a plnění
povinností vůči těmto pouhou doktrínskou formalitou, a snad i šílenstvím. A
naopak odmítnutí poslušnosti a plnění povinností, kterým by bylo umožněno
vysvobození národa z jeho podrobení, by bylo příkladné. Dle dnešního
občanskoprávního pojetí velitel divize, který svého času obdržel shora rozkaz
nestřílet, tím že nestřílel, jednal dle své povinnosti a proto i správně. Neboť
měšťanskému světu je bezmyšlenková formální poslušnost cennější než život
vlastního národa. Dle národně socialistického pojetí však v podobných případech
nenabývá poslušnost vůči slabému nadřízenému v platnost, nýbrž platí povinnost
vůči národní pospolitosti. V takovéto osudné hodině vchází v platnost povinnost
osobní zodpovědnosti vůči celému národu.
Příčinou
zdaru revoluce byla právě ztráta živého pojetí této koncepce v našem národě,
nebo lépe v našich vládních kruzích.
K druhému bodu je nutno říci následující:
Největším
důvodem zbabělosti stát udržujících stran bylo především vyřazení aktivní,
dobře smýšlející části našeho národa z jejich řad, které vykrvácely v poli.
Nezávisle na tom byly naše občanské strany, které jako jediné můžeme označit za
politické útvary, které se nacházely na půdě starého státu, přesvědčeny, že
jejich světonázory se dají šířit výhradně duchovní cestou a duchovními
prostředky, a že použití fyzických sil přísluší pouze státu. Nejenom, že se v
podobných názorech dá spatřit znamení postupně se tvořící dekadentní slabosti,
ale tento názor byl také nesmyslný v době, kdy političtí protivníci toto
stanovisko dávno opustili, a naopak na veřejnosti neustále opakovali, že své
politické zájmy prosadí, když bude třeba, i pomocí násilí. Bylo nesmyslem volat
po boji pomocí duchovních zbraní v okamžiku, kdy se na světě, uprostřed
občanské demokracie, jako její důsledek, objevil marxismus. To se jednoho dne
muselo pekelně vymstít. Neboť marxismus sám nejvíce zastupoval názor, že
nasazení zbraní spočívá v účelovém hledisku a právo k tomu vždy leží v úspěchu.
Jak
správné je toto pojetí bylo dokázáno ve dnech od 7. Do 11.listopadu 1918. Tehdy
se marxismus ani v nejmenším nestaral o nějaký parlamentarismus a demokracii, a
pomocí řvoucí a střílející tlupy zločinců jim zasadil smrtelný úder. A že
občanské organizace žvanilů byly v tom samém okamžiku bezbranné, je samozřejmé.
Po
revoluci, kdy se náhle občanské strany opět vynořily, i když s pozměněným
názvem firmy, a jejich odvážní vůdci vylezli z temných sklepů a vzdušných
spižíren, stejně se tito, stejně jako všichni zástupci podobných starých
útvarů, ani nepoučili ze svých chyb, ani na ně nezapomněli. Jejich politický
program byl zastaralý, neboť se nedokázali vnitřně smířit s novou situací,
jejich cílem však bylo smět se pokud možno podílet na tomto novém stavu, a
jejich jedinou zbraní byla jako vždy slova.
I
po revoluci tyto občanské strany vždy žalostným způsobem kapitulovaly před
davem z ulice.
Když
měl být přijat zákon na ochranu republiky, scházela k tomu zprvu potřebná
většina. Ze dvě stě tisíc demonstrujících marxistů dostali občanští státníci
takový strach, že proti svému přesvědčení tento zákon přijali. Obávali se, že
by v opačném případě byli při opouštění říšského sněmu lynčováni rozběsněným
davem. K čemuž bohužel z důvodu přijetí zákona nedošlo.
Vývoj
nového státu pak probíhal tak, jakoby vůbec neexistovala národní opozice.
Jediné
organizace, které v této době měly odvahu a sílu postavit se na odpor marxismu
a jeho popuzeným masám byli nejdříve dobrovolnické sbory, později organizace
sebeobrany, občanská sdružení, atd., a konečně pak sbory tradice.
Důvod,
proč jejich existence ve vývoji německé historie nedocílila žádné viditelné
změny byl následující:
Stejně
jako nemohly mít takzvané národní strany, z nedostatku jakékoliv hrozivé sily,
žádný vliv na ulici, nemohly takzvané ochranné sbory naproti tomu dosáhnout
také žádného vlivu, a to z absence jakékoliv politické myšlenky a především
jakéhokoliv skutečného politického cíle.
To,
co marxismu dopomohlo k úspěchu, byla dokonalá souhra politické vůle a aktivní
brutality. To, co národní Německo vyloučilo z veškerého praktického formováni
německého vývoje, byla absence celistvé spolupráce brutální síly a geniální
politické vůle.
Ať
již byla vůle národních stran jakákoliv, neměly ani ten nejmenší mocenský
aparát k uskutečnění této vůle alespoň na ulici.
Ochranné
sbory měly veškerou moc, byly pány ulice a státu a neměly žádnou politickou
myšlenku a žádný politický cíl, pro které by se tato moc dala, nebo vůbec mohla
nasadit ve prospěch národního Německa. V obou případech to však byla mazanost
Žida, která dokázala vychytralým domlouváním a posilováním obřadného zvěčnění,
způsobit vzrůstající prohlubování tohoto nešťastného osudu.
Byl
to Žid, který pomocí svého tisku dokázal nekonečně mazanými bláboly udržovat u
obranných svazů nepolitický charakter, stejně jako v politickém životě velebil
a požadoval duchovní způsob boje. Miliony německých hlupáků pak tento nesmysl
papouškovaly, aniž by měli nejmenší tušení, jak se tím sami prakticky
odzbrojují a bezbranně se vydávají napospas židům.
Avšak
i pro to existuje opět samozřejmě přirozené vysvětlení. Absence velké nově
uspořádané myšlenky znamená vždycky omezení bojové síly. Přesvědčeni o právu
použití i té nejbrutálnější zbraně je vždy svázáno s existenci fanatické víry v
nezbytnosti vítězství nového převratného pořádku na této zemi.
Hnutí,
které nebojuje za takové nejvyšší cíle a ideály, také nikdy k nejkrajnější
zbrani nesáhne.
Odhalení
nové obrovské myšlenky bylo tajemstvím úspěchu francouzské revoluce, myšlence
je vděčné vítězství té ruské, a fašismus si udržel sílu pouze díky myšlence
podmanit si národ požehnaným způsobem nové rozsáhlé přeměny. Občanské strany
tomuto nejsou uzpůsobeny.
Nejenom
občanské strany spatřovaly svůj politický cíl v restaurování své minulosti,
nýbrž byly to i obranné sbory, pokud se vůbec nějakými politickými cíli
zabývaly. Objevovaly se u nich tendence starých válečných veteránů a
vysloužilců, čímž pomáhaly otupovat ty nejostřejší zbraně, které tehdy národní
Německo mělo, a čímž také upadaly do žoldácké služby republice. Že přitom samy
jednaly s nejlepšími úmysly, a především s nejčistší vírou, nemění nic na
osudové pošetilosti těchto tehdejších svazů.
Marxisté
postupně získali v konsolidující se říšské moci potřebnou mocenskou oporu své
autority, a začali důsledně a logicky rušit pro ně nebezpečně vypadající
národní obranné sbory, které se pro ně mezitím staly zbytečnými. Jednotliví,
zvláště opovážliví vůdci, kterým se nedůvěřovalo, byli postaveni před soudní
stolici a posléze posláni za mříže. Každému z nich se však pouze vymstil osud,
proti kterému se zadlužili.
Založením
NSDAP se poprvé objevilo hnutí, jehož cílem nebylo, tak jak tomu bylo u
občanských stran, mechanické zrestaurování minulosti, nýbrž snaha vytvořit na
místě dnešního nesmyslného státního mechanismu zcela nový organicky národní
stát.
Mladé
hnutí již od prvního dne své existence zastávalo názor, že je nutno duchovně
hájit svou myšlenku, avšak na ochranu této obhajoby musí být, pokud to bude
nutné, nasazeny ty nejnásilnější prostředky. Věrně svému přesvědčení o nezměrném
významu tohoto nového učení mu připadlo naprosto přirozené, že pro dosažení
cíle je nutno obětovat naprosto všechno.
Již
dříve jsem poukázal na momenty, kdy je hnutí povinno, pokud si chce získat
srdce národa, převzít ze svých řad obranu proti teroristickým útokům svých
nepřátel. Je také starou historickou zkušeností, že teror určitého světonázoru
nemůže být zlomen formální státní mocí, nýbrž zase jen jiným novým, stejně
odvážným a rozhodně jednajícím světonázorem. To bylo, je a bude nepříjemné všem
úředním státním strážcům zákona, avšak bez toho se tato skutečnost nikdy
nesprovodí ze světa. Státní moc může pořádek a klid zaručit teprve tehdy, když
se stát obsahově ztotožňuje s právě vládnoucím světonázorem, takže násilnické
elementy mají pak pouze charakter jednotlivých zločineckých povah, a ne
zástupců extrémně odlišného světonázoru stávajícího státu. V takovém případě
může stát prosazovat po staletí ty největší mocenská opatření proti hrozícímu
teroru, ve výsledku stejně nic nezmůže a nakonec podlehne.
Německý
stát byl převálcován marxismem. Během celého sedmdesátiletého boje nedokázal
odvrátit vítězství tohoto světonázoru.
Přes
tisíciletou existenci věznic a káznic a přes veškerá krvavá opatření, která
použil v nespočtu případů proti přívržencům tohoto světonázoru, byl nakonec
donucen ke skoro bezpodmínečné kapitulaci (i když se to občanští státníci snaží
popírat, samozřejmě bez většího přesvědčení).
Stát,
který je 9.listopadu 1918 marxisty bezpodmínečně položen na kříž, samozřejmě
druhého dne nepovstane jako jeho přemožitel. Naopak, občanští hlupáci na
ministerských křeslech dnes žvaní
o
nutnosti nevládnout proti dělníkům, přičemž se jim pod pojmem dělnictvo míhá
právě marxismus. Tím, že přirovnávají německého dělníka k marxismu se však
dopouštějí nejenom sprosté a lživé falzifikace pravé skutečnosti, nýbrž se i
pokoušejí zakrýt vlastni kolaps před marxistickými myšlenkami a organizací.
Z
hlediska této skutečnosti, totiž bezpodmínečnému podřízení se státu marxismu,
vyrůstá národně socialistickému hnutí teprve skutečná povinnost nejenom se
duševně připravit na vítězství své myšlenky, nýbrž převzít i její ochranu před
terorem z vítězných pohárů pijící internacionály.
Již
jsem naznačil, jak se z praktického života našeho mladého hnutí pozvolna začala
vytvářet ochranka našich shromáždění, jak začala pomalu nabývat charakteru
určité pořádkové skupiny a jak se snažila o vytvoření organizátorské podoby.
Čím
více se pak tento postupně utvářený útvar z vnějšku podobal obrannému svazu,
tím méně se s ním ve skutečnosti dal srovnat.
Jak
již bylo zmíněno, neměly německé obranné organizace naprosto žádné určité
politické názory. Byly ve skutečnosti pouhými sebeochrannými svazy o více či
méně účelném výcviku a organizaci, takže vlastně představovaly ilegální náhradu
právoplatných legálních mocenských prostředků státu. Jejich dobrovolnický
charakter vycházel ze způsobu jejich vzniku a stavem tehdejšího státu, v žádném
případě však jim tento titul nenáležel z pozice, kdy by jako svobodné formace
bojovníků bojovaly za nějaké svobodné, vlastní přesvědčení. To nevlastnily, a
to ani ne díky opozičnímu chování jednotlivých vůdců a celých svazů proti
republice. Neboť aby se mohlo hovořit o přesvědčení ve vyšším smyslu, nestačí
být přesvědčen o bezcennosti stávajícího stavu, nýbrž toto pramení v uvědomění
si nového stavu a ve vnitřním spatření stavu, jehož dosaženi člověk vnímá jako
nutnost, a v jehož uskutečnění spatřuje nejvyšší životni poslání.
Pořádkové
oddíly tehdejšího národně-socialistického hnutí od všech obranných svazů totiž
zásadně odlišuje to, že ani v nejmenším nebyly a ani nechtěly být poskokem ve
službách revolucí vzniklých
poměrů,
nýbrž že zápasily výhradně za nové Německo.
Tyto
pořádkové oddíly měly zprvu pouze charakter sálové pořádkové služby. Jejich
první úkoly byly omezeny konáním shromáždění, kde měly zabránit protivníkům,
aby ho tito nemohli přerušit a ukončit. Již tehdy byly vychovávány v duchu
nekriticky prováděných útoků. Avšak ne snad z důvodů, že by uctívali gumový
obušek jako svou nejvyšší modlu, jak se rádo tvrdívalo v přihlouplých kruzích
německého měšťanstva, nýbrž protože pochopili, že i ten největší duch se dá
eliminovat, když je jeho nositel umlácen gumovými obušky, jak nám to jasně
dokládá historie, kdy i ty nejvýznamnější hlavy padly pod tíhou ostří těch
nejmenších gilotin. Nechtěly si dát jako svou nejvyšší metu násilí, nýbrž
chtěly pouze pomocí násilí ochraňovat nositele jejich duchovního cíle před
vytlačením. A přitom také pochopily, že nejsou povinni převzít ochranu státu,
který nezaručuje žádnou ochranu svému národu, nýbrž právě naopak musí převzít
ochranu národa před všemi, kteří ohrožují zničením národ a stát.
Po
boji na shromáždění v mnichovském Dvorním pivovaru obdržel tento pořádkový
oddíl jednou provždy, k věčné památce hrdinského útoku malé hrstky tehdejších
bojovníků název Útočný oddíl (SA). Jak již říká samo označení, jedná se pouze o
oddíl nového hnutí. Je sám o sobě jeho článkem, stejně jako propaganda, tisk,
hospodářské útvary a ostatní články tvořící vlastní stranu.
Jak
nutný byl jeho další rozvoj, můžeme spatřit nejenom v tomto pamětihodném
shromáždění, nýbrž i v pokusech rozšířit hnutí z Mnichova postupně do ostatních
částí Německa. Jakmile jsme se stali pro marxisty tak nebezpečnými, nevynechali
jedinou šanci pokusit se udusit každé národně socialistické shromáždění pokud
možno hned v zárodku, respektive rozbitím zabránit jeho konáni. Přitom bylo
zcela samozřejmé, že marxistické stranické organizace se všemi sílami snažily
takové případy a úmysly v zastoupení slepě krýt. Co však člověk může říct o
občanských stranách, které byly samy marxisty zmláceny, a jejichž řečníci si na
mnoha místech vůbec netroufli vystoupit na veřejnosti, a přesto zcela
nepochopitelně a s potěšením přijímaly všechny pro nás zrovna ne právě
nejvýhodněji proběhlé boje proti marxistům. Byli šťastní, že jsme toho, kterého
sami nedokázali přemoci, a který více méně přemohl je, nedokázali přemoci ani
my. Co měl člověk říci na státní úředníky, policejní prezidenty, a i na samé
ministry, kteří se navenek tak rádi vydávali za muže národa, přitom při všech
střetech, které jsme my národní socialisté měli s marxisty, vždy prokazovali
služby těm hanebným přisluhovačům? Co měl člověk říci lidem, kteří ve svém
sebeponížení šli tak daleko, že za bídnou pochvalu židovských novin bez
skrupulí pronásledovali muže, kterým by měli být dílem vděční, že nasazením
svých vlastních životů před pár lety zabránili rudé chátře v tom, že je jako
rozsápané zdechliny nepověsila na okolní svítilny?
To
byly ty smutné úkazy, které kdysi strhly nezapomenutelného, již zemřelého
prezidenta Pohnera, který ve své neúprosné přímosti nenáviděl všechny
patolízaly, jak jen může člověk s upřímným srdcem nenávidět, k výroku:
"Během celého svého života jsem v první řadě chtěl být Němec, a teprve pak
úředník. A nikdy bych nechtěl být ztotožňován s oněmi kreaturami, které jsou
coby úřednické kurvy ochotny prostituovat s každým momentálním pánem."
Obzvláště
smutné na tom bylo to, že tato sorta lidí nejenže pod svou moc postupně dostala
desítky tisíc čestných a řádných německých státních úředníků, ale postupně je i
nakazila svou bezcharakterností, přičemž ty, kteří se postavili na odpor
pronásledovala zuřivou nenávistí, až je posléze vyštípala z jejich úřadů a
pozic, zatímco sami sebe přitom stále označovali pokryteckou prolhaností za
muže národa.
Od
takových lidí jsme nemohli očekávat jakoukoliv podporu, a také jsme ji, až na
nepatrné výjimky, neobdrželi. Avšak vybudování vlastní ostrahy pomohlo posílit
činnost hnutí a zároveň dosáhnout veřejné pozornosti a všeobecné vážnosti.
Vůdčí
myšlenkou vnitřní výchovy těchto útočných oddílů byl vždy převládající úmysl,
vyškolit je, vedle všeobecného tělesného posilování, i v neotřesitelné
představitele národně socialistických idejí a konečně upevnit jejich disciplínu
v tom nejvyšším možném měřítku. Neměli mít nic společného ani s obrannými
organizacemi občanského pojetí, ani s žádnou tajnou organizací.
Proč
jsem již tehdy co nejsilněji ohrazoval proti tomu vychovávat úderné oddíly
NSDAP jako takzvaný branný svaz, je zdůvodněno v následující úvaze.
Z
čistě odborného hlediska nemůže být vojenská služba daného národa prováděna
soukromými sbory, nýbrž pouze za podpory nejmohutnějších státních prostředků.
Každý jiný názor se opírá o obrovské přeceňování vlastních možností. Je tedy
jednou provždy vyloučeno, aby se pomocí takzvané dobrovolné disciplíny dala v
určitém rozsahu vybudovat organizace, která by mohla mít vojenský význam. Chybí
zde podpora vedoucí moci, totiž právní moci. Na podzim, respektive v lednu 1919
bylo možno budovat dobrovolnické sbory nejenom proto, že byly z větší části
tvořeny z frontových bojovníků, kteří prošli výcvikem staré armády, nýbrž i
způsobem závazku, kdy alespoň částečně, na omezenou dobu podléhaly vojenské
poslušnosti.
To
dnes schází naprosto všem dnešním dobrovolnickým obranným organizacím. Čím větší
je svaz, tím horší je disciplína, a tím menší mohou být požadavky, které se
mohou klást na jednotlivé osoby, a tím větší bude mít charakter starého
nepolitického svazu veteránů a bojovníků.
Dobrovolná
výchova v duchu vojenského výcviku bez zajištění bezpodmínečného velení se ve
větším měřítko nikdy nemůže zdařit. Vždy bude pouze malá skupina ochotna
dobrovolně se podřídit tlaku poslušnosti, jako je to přirozené a samozřejmé u
pravidelného vojska.
Skutečný
výcvik se také nedá provádět z důvodů směšně malých prostředků, které má k
touto účelu takzvaný obranný svaz. Přitom nejspolehlivější výcvik by měl být
hlavním úkolem právě u těchto institucí. Od války již uběhlo osm dlouhých let,
a během té doby neprošel řádným vojenským výcvikem doposud žádný ročník naší
německé mládeže. Nemůže však být úkolem obranných sborů, aby shromažďovaly
řádným výcvikem prošlé ročníky, neboť se pak dá velmi rychle matematicky
spočítat, kdy tento sbor opustí jeho poslední přívrženec. I ten nejmladší voják
z roku 1918 bude za dvacet let naprosto neschopný boje, a my se tomuto momentu
blížíme nesmírnou rychlostí. Už proto každý obranný sbor nutně získá charakter
starého spolku vysloužilců. To však nemůže být smyslem spolku, který se právě
označuje jako obranný a ne bojový svaz. Tento se již svým označením snaží o
vyjádření toho, že svou misi nespatřuje pouze v udržováni tradice a o
sdružování bývalých vojáků, nýbrž především ve výuce obranných myšlenek a v
praktickém zastupování těchto myšlenek, a tím tedy ve vytváření obranyschopného
útvaru.
Tento
úkol však vyžaduje neprodleně výcvik mladých sil, které se doposud nesetkaly s
vojenskou disciplínou, což je v praxi prakticky neproveditelné. S jedno až
dvouhodinovým výcvikem týdně nikdy z nikoho neuděláte skutečného vojáka. S
dnešními enormně vystupňovanými nároky vedení války, které jsou kladeny na
každého jedince, je dvouletá vojenská služba možná ještě dostačující na to, aby
se mladý muž dal přeměnit ve vycvičeného vojáka. Všichni jsme na vlastni oči v
poli viděli následky, které pro mladé, nedostatečně vycvičené vojáky ve válečné
vřavě vyplynuly. Dobrovolnické sbory, které byly po dobu patnácti, dvaceti
týdnů v bezmocné oddanosti cepovány s železnou rozhodností, nepředstavovaly na
frontě stejně nic jiného, než pokrm pro nepřátelské dělostřelectvo. Pouze
rozdělením do řad starých zkušených vojáků mohli být tito mladí rekruti, kteří
prošli čtyř až šesti měsíčním výcvikem, co platí v rámci celého pluku. Byli
přitom vedeni staršími, a tím postupně dorostli svým úkolům.
Jak
beznadějně oproti tomu vypadal pokus pokoušet se, bez jasné velící moci a
dostačujících prostředků, o takzvaný jedno až dvouhodinový výcvik jednoho
oddílu! Tím se snad dají ještě vzpružit staří vojáci, avšak nikdy se nedají z
mladých lidí učinit vojáci.
Jak
bezvýznamný a naprosto bezcenný je podobný pokus ve svém výsledku se dá doložit
obzvláště tou skutečností, že ve stejné době, kdy takzvané dobrovolnické sbory
s bídou a svým úsilím a snahou vychovali, nebo se alespoň snažily vychovat pár
tisíc lidí (a na další se vůbec nedostalo) v duchu vojenských myšlenek, zatímco
stát jako takový prosazoval pacifisticko-demokratický způsob výchovy milionů a
milionů mladých lidi, čímž je důsledně okrádal o jejich přirozené instinkty,
otravoval jim jejich logické vlastenecké smýšlení a postupně je přetvářel v
poslušné stádo.
Jak
směšná je oproti tomu snaha oněch obranných svazů zprostředkovat své myšlenky
německé mládeži.
Ještě důležitější je však následující stanovisko, které mě vždy nutilo zaujímat
odmítavý postoj proti každému pokusu o takzvanou vojenskou obranyschopnost na
dobrovolném spolkovém podkladě:
Vezměme
situaci, že by se i přes výše zmíněné překážky nějakému svazu povedlo vycvičit
rok za rokem určitý počet Němců, a to jak v ohledu na jejich smýšlení, tak i na
tělesné úrovni, stejně jako i v zacházení se zbraní. Výsledek toho celého by se
stejně musel rovnat nule ve státě, který si svou celou podstatou tuto
obranyschopnost vůbec nepřeje, ba přímo ji nenávidí, neboť se naprosto příčí
vnitřním cílům jejich vůdců - zhoubě tohoto státu.
Na
každý pád je podobný výsledek bezcenným za vlády, která svými činy nejenom
dokázala, že jí naprosto nezáleží na vojenské síle národa, nýbrž že ani není
ochotna na tuto sílu apelovat, a když, tak pouze v zájmu podpory její vlastni
zatracené existence.
A
dnes je tomu tak. Není to snad směšné cvičit v pološeru několik desítek tisíc
mužů pro jeden pluk, když stát před necelými osmi lety nechal hanebně vykrvácet
osm a půl milionů nejlépe vycvičených vojáků, a to jenom proto, že je už
nepotřeboval, a jako dík za jejich obětavost je dokonce vystavil všeobecné
pohaně. A člověk se má nyní snažit vycvičit vojáky pro státní pluk, který špiní
a plive na tehdejší proslavené vojáky, nechává jim z prsou strhávat jejich
vyznamenání, odebírá jim kokardy, trhá prapory a znehodnocuje jejich činy? Nebo
učinil snad dnešní pluk něco pro obnovení cti staré armády, a popohnal snad k
odpovědnosti ty, kteří ji pošpinili a roztříštili? Ani náhodou. Ba naopak,
můžeme ony posledně zmíněné spatřit, kterak trůní v nejvyšších státních
úřadech. Jak se s oblibou říká v Lipsku: "Právo kráčí po boku moci."
A jelikož jev našem současném státě veškerá moc v rukou stejných mužů, kteří
kdysi zosnovali revoluci, která je však tou nejsprostší vlastizradou, ba
dokonce tím nejbídnějším darebáctvím v německých dějinách vůbec, dá se jen
těžko očekávat, že by moc těchto charakterů mohla být zvýšena vznikem nové
mladé armády. Alespoň všechny důvody zdravého rozumu hovoří proti.
Jakou
hodnotu tento stát přičítal vojenskému posilování jeho moci také po revoluci
roku 1918 lze jasně a jednoznačně spatřit v jeho postojí k tehdejším velkým
sebeobranným organizacím. Dokud vystupovaly na ochranu samotných zbabělých
revolučních kreatur, byly ještě vítány. Jakmile se však postupným zchátráním
našeho národa pro ně zdálo být největší nebezpečí zažehnáno, a existence sborů
nyní znamenala národně-politické posílení, stali se zbytečnými, a bylo činěno
vše proto, aby byli odzbrojeny, a pokud možno i rozehnány.
Historie
vykazuje pouze velmi zřídka vděčnost knížat. Avšak s vděčnosti
revolucionářských žhářů, pleničů národa a vlastizrádců by mohl snad pouze
nějaký novoměstský patriot. Já jsem se v každém případě při zkoumání problému,
zda je možno vytvořit dobrovolné ochranné sbory, nemohl zdržet otázky, pro koho
vlastně vycvičuji ty mladé lidi? K jakému účelu budou použiti a kdy by měli být
povoláni? Odpověď na to dává zároveň nejlepší směrnice pro vlastní postoje.
Pakliže
by stát vůbec kdy sáhl po takto vycvičených zálohách, tak by to zcela určitě
nebylo z důvodu zastupování národních zájmů z vnějšku, nýbrž pouze k ochraně
vnitřních znásilňovatelů národa, kdyby snad jednoho dne přetekl pohár zloby
podvedeného, zrazeného a prodaného lidu.
Už
z tohoto důvodu nemohly mít Úderné oddíly NSDAP nic společného s vojenskými
organizacemi. Byly pouze ochranným a vzdělávacím prostředkem národně
socialistického hnutí, a jejich úkoly spočívaly ve zcela jiné oblasti než u
takzvaných obranných oddílů.
Neměly
však představovat ani žádnou tajnou organizaci. Účel tajných organizací může
být pouze protiprávní. Tím si ovšem podobné organizace sami omezují rozsah své
činnosti. Není možno, už kvůli upovídanosti německého národa, vybudovat
organizaci, která by měla určitý rozměr, a navenek by přesto zůstala utajena,
nebo alespoň utajit její cíle. Každý takový úmysl by byl tisíckrát zmařen.
Dnešním policejním složkám je k dispozici celý štáb pasáků a podobných ničemů,
kteří za oněch pověstných třicet židovských stříbrných zradí nejenom vše, co
jim přijde do cesty, nýbrž si i vymysli vše, co by se dalo zradit, takže
vlastni příslušníci takového hnutí by neměli ani zapotřebí něco zatajovat či
skrývat. Pouze zcela malé skupinky mohou celé roky proséváním charakterů tvořit
skutečné tajné organizace. Avšak již ona malost podobných útvarů je bude činit
bezvýznamnými pro národně socialistické hnuti. Neboť co bychom potřebovali a
potřebujeme, byli a jsou nejenom sto, nebo dvě stě smělých spiklenců, nýbrž
statisíce a statisíce odvážných fanatických bojovníků za náš světonázor.
Nechceme být činní na tajných schůzích, nýbrž na mohutných masových jednáních,
a hnutí si nemůže uvolňovat cestu dýkou, jedem, nebo pistoli, nýbrž ovládnutím
ulice. My musíme marxismu vštípit, že budoucí pán ulice je národní socialismus,
stejně jako jednou bude i pánem státu.
Nebezpečí
tajných organizací dnes spočívá dále v tom, že členové spolku naprosto
nerozeznali závažnost úkolu, a místo toho mohou být přesvědčeni, že jeden
jediný atentát může v dobrém smyslu zvrátit osud celého národa. Takový názor
může mít své historické opodstatnění, totiž tehdy, úpí-li národ pod tyranii
nějakého geniálního utlačovatele, o kterém se ví, že pouze jeho přečnívající
osobnost zaručuje sama vnitřní stabilitu a hrůznost nepřátelského tlaku. V
takovém případě může náhle z národa povstat jedinec ochotný obětovat se, aby
mohl zatnout smrtící dýku do prsou nenáviděného jedince. A pouze republikánská
mysl malých ničemů, která je si vědomá viny, by takový čin mohla vnímat jako
zavrženíhodný, zatímco velcí opěvovatelé svobody našeho národa by si troufli,
pomocí svého Tella oslavit takovýto počin.
V
letech 1919 a 1920 hrozilo nebezpečí, že se příslušníci tajných organizací,
strženi velkými vzory dávných časů a rozpoznavši bezmezné neštěstí naší vlasti,
pokusí pomstít škůdcům naší domoviny, ve víře, že tím přinesou konec bídy
našeho národa. Každý takový pokus byl však nesmyslný, neboť marxismus jako
takový nezvítězil díky genialitě a významu nějakého přečnívajícího jedince,
nýbrž spíše díky bezmezné ubohosti a zbabělému selhání občanského světa.
Nejukrutnější kritikou, kterou můžeme zahrnout naše ctihodné měšťanstvo, je
zjištění, že revoluce nebyla vyvolána jednou jedinou osobností nadprůměrných
kvalit, a přesto se jí tito podvolili. Vždy se dá pochopit, že je člověk nucen
kapitulovat před takovou osobností, jako byli Robespierre, Danton nebo Marat,
je však zdrcující sklonit hlavu před souchotinářským Scheidemannem, vykrmeným
panem Erzbergem a nějakým Friedrichem Ebertem a bezpočtem dalších politických
skrčků. Nebyla zde skutečně ani jedna jediná osobnost, ve které by se snad dal
spatřovat geniální muž revoluce a tím i neštěstí našeho národa. Byli to všechno
pouzí ocáskové revoluce "en gros" a "en detail". Odstranění
jednoho z nich bylo naprosto zbytečné, a přineslo by to snad pouze ten úspěch,
že by na jeho místo přišlo ihned několik jiných, stejně velkých a žíznivých
upírů.
V
těchto letech se nedalo dost dobře ostře zakročit proti onomu smýšlení, které
mělo svou příčinu a opodstatnění ve skutečně velkých historických událostech,
avšak naprosto se nehodilo do momentální trpasličí doby.
Podobnou
úvahu je nutno učinit i v otázce odstraňováni takzvaných vlastizrádců. Je
směšně nelogické, když se popraví pucflek, který utekl od své zbraně, zatímco
na nejvyšších postech sedí mizerové, kteří zaprodali celou Říši, mají na
svědomí zbytečné dva miliony obětí, měli by se zodpovídat za miliony mrzáků, a
přitom s duševním klidem provádějí své republikánské obchody. Je zbytečné
odstraňovat malé vlastizrádce ve státě, jehož vláda sama tyto vlastizrádce
zprošťuje jakékoliv viny. Neboť se pak lehce může stát, že jednoho dne nějaký
idealistický řečník, který se bude snažit pohnat takového darebného
vlastizrádce k odpovědnosti, bude sám kapitálními vlastizrádci popoháněn k
zodpovědnosti. A pak je tu ještě jedna důležitá otázka. Měli by takové
zrádcovské malé kreatury likvidovat opět pomocí stejných kreatur, nebo by to
měl provést nějaký idealista? V jednom případě je úspěch pochybný a pozdější
zrada zaručená, v druhém případě by sice byl odstraněn malý ničema, avšak
přitom by byl v sázku dáván možná nenahraditelný idealista.
Můj
názor na tuto otázku je ten, že by se neměli věšet malí zlodějíčkové, aby se
velkým nic nestalo, nýbrž že by jednoho krásného dne měl německý národní soud
odsoudit a popravit všechny ty desetitisíce organizovaných a tím i zodpovědných
zločinců listopadové zrady a všeho, co k ní patří. Podobný příklad bude i pro
všechny armádní zrádce navždy potřebným ponaučením.
To
všechno jsou úvahy, které mne vždy přinucovaly k tomu, neustále zakazovat
jakoukoliv účast v tajných organizacích a ochraňovat především naše SA před
charakterem podobných organizací. V těchto letech jsem zdržoval národně
socialistické hnutí před jakýmikoliv podobnými experimenty, jejímiž
vykonavateli byli většinou znamenití, idealisticky naladění mladí Němci,
jejichž čin vždy obětoval pouze je samé, přičemž na osudu vlasti se nezměnilo
ale naprosto nic.
Pokud
tedy SA neměly být ani militantní obranná organizace, ani žádný tajný svaz,
musely z toho být vyvozeny následující konsekvence.
l.
Jejich výcvik musel probíhat dle stranicko-účelových směrnic, nikoliv dle
vojenských. Pokud přitom mají být příslušníci utužováni na tělesné úrovni,
nesmí cvičení probíhat ve vojenském duchu, nýbrž spíše ve sportovním. Box a
jiu-jitsu mi přitom připadaly vždy důležitější, než nějaký polovičatý, byť
střelecký výcvik. Dáme německému národu šest milionů sportovně dokonale
trénovaných těl, zanícených fanatickou láskou k vlasti a vychovaných v
nejvyšším útočném duchu, a národní stát z nich, pokud to bude zapotřebí, během
necelých dvou let, vybuduje armádu, pokud pro to tedy bude položen nějaký
základ. Tím však může být, jak nám dnešní okolnosti naznačují, pouze říšská
branná moc, a ne nějaké v polovině uvízlé obranné svazy.
Tělesné
utužování by mělo každému jedinci vštěpit přesvědčení o jeho nadřazenosti a dát
mu onu víru, která věčně spočívá pouze ve vědomi vlastní sily. Přitom by mu
mělo dát onu sportovní připravenost sloužit k ochraně hnutí jako živá zbraň.
2.
Aby byly SA od počátku chráněny před jakýmkoliv tajným charakterem, musí,
nezávisle na jejich každém okamžitě rozpoznatelném oblečení, již jeho velikost
celé veřejnosti jasné ukazovat účel, kterým je prospěšný celému svému hnutí a
nesmí rokovat ve skrytosti, nýbrž měly by pochodovat pod širým nebem, aby jim
mohla být definitivně přidělena veřejná činnost, čímž by také definitivně padly
jakékoliv legendy o tajné organizaci. A aby byly i duchovně osvobozeny od
jakýchkoliv pokusů o spiknutí, za účelem uspokojení malých aktivistů, musely
být od samého počátku kompletně zasvěcováni do velkých idejí hnutí , a beze
zbytku vycvičovány v úkolu tyto ideje také zastupovat. A to tak, aby se zpředu
blížil horizont a aby každý jedinec nespatřoval svou misi v odstranění nějakého
malého, či velkého gaunera, nýbrž v nasazeni sebe sama za zřízení nového
národně-socialistického lidového státu. Tím bude také boj proti dnešnímu státu
pozdvižen z atmosféry malých mstí a spikleneckých akcí do velikosti
světonázorové zničující války proti marxismu a jeho formacím.
3.
Organizační formováni SA, stejně jako jejich uniformy a výzbroj, je nutné
provést logicky nikoliv dle vzoru staré armády, nýbrž dle účelnosti jejich
určitých úkolů. Tyto názory, které mne přivedly do let 1920 a 1921, a které
jsem se postupně pokoušel naočkovat do mladé organizace měly úspěch, takže jsme
již uprostřed léta 1922 disponovali skvělým počtem několika setnin, které na
konci podzimu 1922 obdržely postupně speciálně označený oděv. Obrovský význam
pro další vybavení SA měly tři události.
l.
Mohutná všeobecná demonstrace všech vlasteneckých svazů proti zákonu na ochranu
republiky koncem léta 1922 na Královském náměstí v Mnichově. Mnichovské
vlastenecké svazy tehdy vydaly provolání, které na protest proti zavedení
zákona na ochranu republiky vyzývalo k obrovskému shromáždění v Mnichově.
Zúčastnit se ho mělo i národně socialistické hnutí. Semknutý slavnostní pochod
zahájilo šest mnichovských setin, jimž pak následovali sekce jednotlivých
politických stran. V samotném průvodu pochodovaly dvě kapely, a bylo neseno asi
patnáct vlajek. Příchod národních socialistů na již zpola zaplněné náměstí,
které jinak bylo bez vlajek, způsobil nesmírné nadšení. Já sám jsem měl tu čest
smět nyní jako jeden z řečníků hovořit před lidským davem čítajícím nyní
šedesát tisíc účastníků.
Úspěch
tohoto podniku byl obrovský, a to především proto, že i přes všechny výhružky
rudých bylo poprvé dokázáno, že po ulici může pochodovat také národní Mnichov.
Rudé republikánské ochranné svazky, které se pokoušely terorizovat pochodující
kolony, byly s krvácejícími čely během pár minut rozehnány setninami SA.
Národně socialistické hnutí tehdy poprvé ukázalo svou rozhodnost převzít i do
budoucna do svých rukou právo na ulici, a vyrvat tak z paží monopol
mezinárodních zrádců národa a národních nepřátel.
Výsledkem
tohoto dne byl nezvratitelný důkaz o psychologické a organizační správnosti
našeho pojetí budování SA.
Na
tomto úspěšně se osvědčeném podkladě byly nyní energicky rozšiřovány, takže již
několik týdnů poté jsme v Mnichově mohli postavit dvojitý počet setnin.
2.
Vlak do Koburgu v říjnu 2922.
Národní
svazy hodlaly v Koburgu uspořádat takzvaný "Německý den". Osobně jsem
dostal pozvánku s poznámkou, že by bylo vhodné, kdybych sebou přivedl nějaký
doprovod. Tuto pozvánku jsem do rukou dostal dopoledne kolem jedenácté hodiny,
což mi přišlo velmi vhod. Již hodinu poté byly vydány pokyny ohledně návštěvy
tohoto Německého dne. Jako "doprovod" jsem určil osm set mužů z SA,
kteří měli být z Mnichova do bavorského městečka dopraveni v přibližně čtrnácti
setninách speciálně vypraveným vlakem. Byly rozeslány odpovídající rozkazy na
národně socialistické skupiny SA, které mezitím byly utvořeny v jiných obcích.
Bylo
to poprvé, co Německem jel podobný zvláštní vlak. Na všech místech, kde
přistupovali další a další muži SA, vzbuzoval tento transport ohromný rozruch.
Mnozí naše vlajky předtím nikdy neviděli, jejich dojem byl ohromující.
Když
jsme dorazili na nádraží do Koburgu, přivítala nás deputace vedení slavnosti
Německého dne. Ta nám předala rozkaz, označený jako úmluva mezi místními odbory
respektive Nezávislými a Komunistickou stranou, ve kterém stálo, že nesmíme jit
městem s rozvitými prapory, za zvuku hudby (měli jsme sebou dvaačtyřicetihlavou
kapelu) a v sevřeném průvodu.
Okamžitě
jsem tyto hanebné podmínky zcela odmítl, přičemž jsem neopomněl vyjádřit
přítomným pánům, kteří zastupovali vedení těchto oslav, svou nelibost nad tím,
že se vůbec s těmito lidmi baví a uzavírají jakékoliv úmluvy, a prohlásil jsem,
že SA za chvíli nastoupí v setninách, a že za zvuku muziky a s vlajícími
vlajkami projdou celým městem. A tak se také stalo.
Již
na náměstí před nádražím nás přivítal několikatisícový hulákající a křičící
lidský dav. Vrazi, banditi, loupežníci, zločinci, byly lichotky, kterými nás
tito příkladní zakladatelé německé republiky mile přivítali. Mladé SA udržovaly
vzorový pořádek, počaly se na náměstí před nádražím řadit dle setnin, a zprvu
si těchto poznámek nevšímaly. Náš průvod byl vystrašenými policejními orgány
odveden nám naprosto cizím městem, ne jak bylo zprvu naplánováno do naši
noclehárny, do střelecké haly ležící na okraji města, nýbrž do pivovarského
sklepa, nacházejícího se nedaleko městského centra. Vpravo a vlevo kolem
průvodu nabývalo běsnění shromážděného obyvatelstva stále větších rozměrů.
Sotva vešla poslední setnina do dvora pivovarského sklepa, snažila se tam, za
uši rvoucího povyku, ihned dostat i běsnící masa. Aby tomu bylo zabráněno,
policie uzavřela celý sklep. Jelikož byl tento stav neúnosný, nechal jsem ještě
jednou sešikovat naše SA, krátce jsem je napomenul, a požadoval jsem po policii
okamžité otevření brány. Po delších průtazích tak nakonec i učinila.
Pochodovali
jsme tedy zpět cestou, kterou jsme přišli, abychom se dostali do našich
původních kvartýrů, k čemuž nyní konečně musel být utvořen průchod. Poté, co se
naše setniny nenechaly řevem a nadávkami vyvést z míry, sáhli zástupci pravého
socialismu, rovnosti a bratrství po kamenech. Tím nám ovšem také došla
trpělivost, a vlevo a vpravo se sneslo obrovské zničující krupobití, a netrvalo
to ani deset minut, a široko daleko nebylo možno na ulici spatřit nic rudého.
V
noci pak došlo k prudkým srážkám. Patroly SA nalezly národní socialisty, kteří
byli jednotlivě přepadeni, ve příšerném stavu. Poté byl s protivníky učiněn
krátký proces. Již příští ráno byl rudý teror, kterým Koburg trpěl několik dlouhých
let, zcela zlomen.
S
pravou marxisticko-židovskou prolhaností se pokusili ještě jednou pomocí letáků
soudružky a soudruhy mezinárodního proletariátu vyštvat do ulic tím, že zcela
překroutili skutečnost, když tvrdili, že naše vraždící tlupy v Koburgu
rozpoutaly vyhlazovací válku proti mírumilovným pracujícím. Ve dvě hodiny
odpoledne se měla uskutečnit obrovská demonstrace, na které se očekávaly
desetitisíce pracujících z celého širokého okolí. Nechal jsem proto, pevně
rozhodnut, definitivně skoncovat s rudým terorem, ve dvanáct hodin opět
nastoupit naše SA, které se mezitím rozrostly do počtu skoro jeden a půl tisíce
mužů. S nimi jsem se pak vydal na pochod ke slavnosti v Koburgu, přes velké
náměstí, kde se měla konat ona zmíněná demonstrace. Chtěl jsem vidět, jestli se
ještě někdo odváží nás obtěžovat. Když jsme na náměstí vstoupili, bylo přítomno
místo ohlašovaných desítek tisíc pouze několik set lidí, kteří se naším
příchodem zcela ztišili, částečně i rozutekli. Pouze na několika místech se nás
pokoušely napadnout rudé oddíly, které mezitím dorazily z okolí, a které nás
ještě neznaly. Obratem ruky jim však byl sebrán vítr z plachet. Nyní bylo možno
spatřit, kterak doposud strachem zastrašované obyvatelstvo začalo pomalu
ožívat, jak dostávalo odvahu, a trouflo si nás pozdravit nadšeným voláním,
přičemž večer při našem odjezdu již na mnoha místech propadalo spontánnímu
jásotu.
Na
nádraží nám náhle vlakový personál sdělil, že odmítá řídit náš vlak. Nechal
jsem tedy několika strojvůdcům sdělit, co mne napadlo, když nám do rukou padlo
několik rudých bratrů, totiž že pojedeme sami, avšak na lokomotivu, tendr a do
každého vagónu přibereme několik tuctů soudruhů z mezinárodní solidarity.
Neopomněl jsem také pánům zdůraznit, že tato jízda vlastní svépomocí jistě
nebude žádný bezpečný podnik, a že není vyloučeno, že si všichni společně
zlámeme vaz a kosti. Že se však již těšíme, že na onen svět nepůjdeme sami,
nýbrž v bratrství a rovnosti s našimi rudými
přáteli.
Nato odjel vlak na minutu přesně, a příštího rána jsme zdrávi dorazili zpět do
Mnichova.
V
Koburgu byla poprvé od roku 1914 obnovena rovnost občana před zákonem. Pakliže
by dnes nějaký přihlouplý vyšší úředník chtěl tvrdit, že stát ochraňuje své
občany, pak to v oné době rozhodně nebylo v žádném případě pravdou. Neboť tehdy
se museli občané bránit před reprezentanty dnešního státu.
Význam
tohoto dne nemohl být svými důsledky zprvu zcela správně doceněn. Nejenom že
vítězné SA byly mimořádně posíleny ve svém sebevědomí a víře ve správnost
jejich vedení, nýbrž začala se o nás zajímat i široká veřejnost, přičemž mnozí
poprvé v národně socialistickém hnutí rozpoznali instituci, která se vši
pravděpodobností bude jednou povolána, aby připravila tomu marxistickému
šílenství přiměřený konec.
Pouze
demokracie naříkala, jak jsme si mohli dovolit nenechat si pokojně zlomit vaz,
když jsme byli podřízeni demokratické republice, a místo pacifického zpěvu jsme
provedli brutální útok pomocí pěsti a obušků.
Měšťanský
tisk byl všeobecně, jako vždy, dílem ubohý a dílem sprostý, a pouze několik
málo upřímných novin přivítalo, že alespoň na jednom místě byl učiněn konec
živnosti marxistických lupičů.
V
samotném Koburgu se alespoň část marxistického dělnictva, na kterou člověk
stejně musí hledět jako na svedenou, díky pěstem národně socialistických
dělníků naučila chápat, že také tito dělníci bojovali za určité ideály, a že
když člověk ze zkušenosti něčemu věří a má to rád, že se za to i bije.
Největší
užitek však měly SA samy jako takové. Nyní se velice rychle rozrůstaly, takže
během stranického sjezdu dne 27. ledna 1923 se mohlo svěcení vlajek zúčastnit
kolem šesti tisíc mužů, přičemž první setniny byly již kompletně oblečeny do
svých nových oděvů.
Zkušenost
z Koburgu jasně ukázala, jak důležité je zavést jednotné odění SA, a to nejenom
k posilování vlastního ducha, nýbrž především k zamezení záměny a zabránění
vzájemného nerozeznání. Doposud se nosily pouze rozpoznávací pásky na pažích,
nyní tedy přišly nové zimní kazajky a pověstné čepice.
Zkušenost
z Koburgu měla však ještě další význam. A sice, že jsme přešli k tomu, ve všech
místech, kde rudý teror po celá dlouhá léta bránil jakémukoliv shromáždění
jinak smýšlejících, tyto plánovitě ničit, a obnovovat tak opět svobodu
shromažďování. O nynějška těmito místy táhly stále dokola prapory SA, a
postupně tak v Bavorsku padala národně socialistické propagandě za oběť jedna
rudá
bašta za druhou. SA stále více dorůstala svému poslání, a tím se svým
charakterem stále více vzdalovala všem bezvýznamným a životně nedůležitým
obranným hnutím, a stále více vzkvétala do živoucí bojové organizace, usilující
o zřízení nového německého státu. Tento logický vývoj trval do března 1923.
Poté se udála příhoda, které mne přinutila k tomu, abych hnutí odklonil z
dosavadní trasy, a provedl určitou reorganizaci.
3.
Obsazení oblasti Porýní Francouzi v prvních měsících roku 1923 mělo v následné
době velký význam pro další vývoj SA. Ani dnes ještě není dost dobře možné, a
není to účelné především z hlediska národních zájmů, o tom zcela veřejně mluvit
a psát. Mohu se vyjádřit pouze do té míry, do jaké se tohoto tématu dotkla již
všechna veřejná jednání, jejichž výsledky byly sděleny široké veřejnosti. Z
obsazení Porýní, které nás nepřekvapilo, vyvstala důvodná naděje, že je nyní
definitivní konec se zbabělou politikou ustupování, a že obranným svazům nyní
bude přidělen zcela jasný úkol. Také SA, které tehdy čítaly již několik tisíc
mladých, silných mužů, by se pak této službě národu nemohly vyhnout. Z jara a
uprostřed léta proběhla jejich přeměna ve vojenskou bojovou organizaci. Jim se
také větším dílem dá připsat pozdější vývoj roku 1923, alespoň co se našeho
hnutí týče. Jelikož průběh roku 1923 popisuji dopodrobna v jiných oddílech této
knihy, chtěl bych zde pouze zdůraznit, že reorganizace SA, pokud by se
nedostavily předpoklady k jejich reorganizaci, tedy zahájení aktivního odporu
proti Francii, by byla z hlediska vlastního hnutí jen na škodu.
Konec
roku 1923 byl, i když v onom momentě vypadal hrůzně, viděno však z vyššího
hlediska, do té míry potřebný, neboť díky jednání německé říšské vlády byla
jedním rázem zastavena, nyní naprosto bezpředmětná, a pro hnutí škodlivá
reorganizace SA. Tím byla také vytvořena možnost začít jednoho dne opět tam,
kde jsme byli nuceni odbočit z naší trasy.
V
roce 1925 nove založená NSDAP musí nyní své SA opět vybudovat, vyškolit a
zorganizovat podle zkraje zmíněných principů. Musí se opět vrátit k původnímu
zdravému světonázoru a jejím nejvyšším úkolem musí být vytvořit ze svých SA
nástroj zastupování a posilování světonázorového boje tohoto hnutí.
Nesmí dopustit, aby SA nabyla někdy charakteru obranného svazu, či nějaké tajné organizace. Musí se spíše snažit vytvořit z ní statisícovou stráž národně socialistických a tím i hluboce národních idejí.