Folkvang-pepinho

OTÁZKA ODBORŮ

     Rychlý růst hnutí nás donutil zaujmout v roce 1922 stanovisko k otázce, která není bezezbytku vyřešena dodnes.

     Při pokusu o studii oněch metod, které by co nejdříve a co nejsnáze hnutí otevřelo cestu k srdcím širokých mas, jsme neustále naráželi na připomínky, že dělník jako takový nám nebude zcela náležet do té doby, dokud zastupování jeho zájmů na čistě pracovním a hospodářském poli bude spočívat v rukou jinak smýšlejících a jejich politických organizací.

     Na těchto připomínkách skutečně něco bylo. Dělník, který pracoval v nějakém závodu, nemohl dle všeobecného přesvědčení vůbec existovat, aniž by byl člen nějakých odborů. Nejenom, že tím měly být chráněny jeho pracovní zájmy, ale i jeho pozice v závodě byla z dlouhodobého hlediska myslitelná pouze v případě, kdy byl příslušníkem odborů. Většina dělníků se nacházela v odborářských svazech. Tito všeobecně bojovali za lepší výplaty a uzavírali tarifové smlouvy, které dělníkovi zajišťovaly pouze určitý příjem. Bezpochyby byl výsledek těchto bojů všech dělníků výhodný pro podniky, a obzvláště každý slušný člověk musel mít výčitky svědomí, když si zastrkával do kapes odbory vybojované výplaty, přičemž se sám tohoto boje nezúčastnil.

     S normálním občanským podnikatelem se o tomto problému dalo jen těžko hovořit. Neměli pochopení (nebo ho nechtěli mít) ani pro materiální, ani pro morální stránku problému. A konečně hned zkraje hovoří jejich zdánlivě vlastní hospodářské zájmy proti jakémukoliv organizovanému shromažďování jim podléhajících pracovních sil, takže už z tohoto důvodu si nemohou o věci vytvořit nezaujatý úsudek. A proto je také zde nutné, aby se člověk obrátil na někoho nezaujatého, který nepodléhá pokušení pro samé stromy nevidět les. Ti pak s upřímnou vůlí budou mít daleko větší pochopení pro záležitosti, které tak nebo tak patří k nejdůležitějším v dnešním i budoucím životě.

     Již v prvním díle jsem se vyjádřil o smyslu a účelu a o nutnosti odborů. Zaujal jsem tam stanovisko, že dokud nebude, a to buďto státními opatřeními (která jsou však většinou neúčinná), nebo pomocí všeobecně nové výchovy, dosaženo změny vztahu zaměstnavatele k zaměstnanci, nezbude tomuto nic jiného, než že si, s odvoláním na svá práva, coby ekvivalentní rovnocenný smluvní partner, bude sám obhajovat své zájmy. Dále bych chtěl zdůraznit, že by takovéto vnímání bylo zcela ve smyslu celé národní pospolitosti, kdyby se tím mohlo zabránit sociální nespravedlnosti, která by pak ve svém důsledku musela vést k těžkým ztrátám v celé pospolitosti našeho národa. Dále prohlašuji, že tato nutnost musí být uznávána tak dlouho, dokud budou mezi podnikateli takoví lidé, kteří nejenom že nemají naprosto žádný smysl pro sociální povinnosti, ale ani pro základní lidská práva. A vyvozuji z toho ten důsledek, že pokud bude takováto sebeobrana jednou prohlášena za nutnou, muže její forrna obstát pouze za předpokladu spojení zaměstnanců na odborové základně.

     V tomto všeobecném pojetí se u mne nezměnilo nic ani v roce 1922. Avšak nyní bylo potřeba nalézt jasnou formulaci pro stanovisko k této otázce. Nešlo o to, jednoduše se spokojit s poznatky, nýbrž bylo nutné vyvést z toho praktické závěry.

     Jednalo se o zodpovězení následujících otázek:

     I. Jsou odbory nutné?

     2. Má se NSDAP sama odborově angažovat, nebo má své členy přivést k nějaké formě podobné činnosti?

     3. Jakého druhu by měly být případné odbory NSDAP? Jaké jsou naše úkoly a jejich cíle?

     4. Jak bychom přišli k podobným odborům?

     Myslím, že první otázku je nutno zodpovědět pouze pro uspokojení. Podle toho, jak se dnes věci mají si myslím, že bez odborů se nedá obejít. Ba naopak, patří k nejdůležitějším institucím hospodářského života národa. Jejich význam však nespočívá na sociálně politickém poli, nýbrž spíše na všeobecně národně politickém. Neboť národ, jehož široké masy dojdou pomocí správného odborářského hnutí k uspokojení svých životních potřeb, a zároveň tím obdrží potřebné vzdělání, tím bude neobyčejně posilněn v boji za svou vlastní existenci.

     Odbory jsou pak potřebné především jako základní kámen budoucího hospodářského parlamentu, resp. Stavovskou komorou.

     Druhou otázku lze taktéž zodpovědět velice snadno. Pokud je odborářské hnutí důležité, potom je zcela jasné, že se k němu národní socialisté musí vyjádřit nejenom teoreticky, nýbrž také prakticky. Ovšem jak vyjádřit, to už není tak snadné.

     Národně socialistické hnutí, které si za cíl vytýčilo národně socialistický stát, nesmí pochybovat o tom, že všechny budoucí instituce tohoto nového státu musí zákonitě vzejít z jeho hnutí. Bylo by největší chybou věřit, že by se náhle z ničeho, pouze z pozice moci, mohla provést určitá reorganizace, aniž by k tomu byla připravena určitá lidská základna, která je především názorové připravena. Také zde platí pravidlo, že důležitější než je vnější forma, které se dá mechanicky dosáhnout velice rychle, zůstane vždy duch, který takovou formu naplňuje. Rozkazem lze například na státní organismus diktátorsky naroubovat vůdcovský princip. Živoucí však muže být pouze v tom případě, pokud se sám vlastním vývojem postupně vytvoří z toho nejmenšího, a pomocí neustálého výběru, který nepřetržitě provádí tvrdá realita života, obdrží během dlouhé řady let vůdcovský vůdčí materiál, který je nezbytný k uskutečnění těchto principů.

     Nejde si tedy představit, že by člověk náhle z aktovky vytáhl návrh na novou státní ústavu a tu by chtěl pomocí nějakého mocenského výroku "zavést" shora. Pokusit se o to člověk může, avšak výsledek zcela jistě nebude života schopen, spíše to bude mrtvé novorozeně. To mě zcela upomíná na vznik Výmarské ústavy a na pokus, věnovat německému národu s novou ústavou také novou vlajku, která neměla naprosto žádnou vnitřní spojenost s prožitky našeho národa během poslední poloviny století.

     Také národně socialistický stát se musí vyvarovat podobných experimentů. Může jednoho dne vzejít pouze z dávno existující organizace. Tato organizace v sobě musí nést původní prvky národně socialistického života, aby se z ní konečně mohl utvořit živoucí národně socialistický stát.

     Jak již bylo zdůrazněno, budou zárodečné buňky hospodářské komory spočívat v různých profesních zastoupeních, a tedy především v odborech. Pokud však mají budoucí stavovská zastupitelstva a centrální hospodářský parlament představovat národně socialistickou instituci, musí také tyto důležité zárodečné buňky být nositeli národně socialistického smýšlení a vnímání. Stranické instituce je nutno převést na stát, avšak stát nemůže náhle z ničeho vyčarovat odpovídající instituce, pokud nechce, aby to byly pouze naprosto neživé útvary.

     Již z tohoto nejvyššího hlediska musí národně socialistické hnutí uznat nutnost vlastní odborářské činnosti.

     To musí už proto, neboť skutečná národně socialistická výchova ať¦ již zaměstnavatelů, tak i zaměstnanců ve smyslu oboustranného zařazení do národní pospolitosti, neprobíhá pomocí teoretických pouček, proklamací, nebo napomenutí, nýbrž pouze pomocí boje každodenního života. Pouze jím musí hnutí vychovávat jednotlivé velké hospodářské skupiny, a přivésti je tak blíže k velikášským stanoviskům. Bez takové přípravy zůstane každá naděje na vznik někdejší opravdové národní pospolitosti pouhou iluzi. Pouze velké světonázorové ideály, které hnutí zastupuje, mohou pozvolna vytvořit všeobecný styl, který pak jednou nová doba představí jako skutečné vnitřně fungující, a ne jenom jako zevně utvořený obraz.

     Proto se hnutí musí nejenom kladně postavit k idejím odborů jako takovým, nýbrž také bezpočtu členů a přívrženců se musí praktickou činností dostat potřebného vzdělání pro budoucí národně socialistický stát.

     Zodpovězení třetí otázky vyplývá z výše řečeného.

     Národně socialistické odbory nejsou žádný nástroj třídního boje, nýbrž pouze orgán profesního zastoupení. Národně socialistický stát nezná žádných tříd, nýbrž z politického hlediska pouze občany s naprosto stejnými právy a podle toho i stejnými povinnostmi, a kromě toho také státní příslušníky, kteří jsou však ze státně-politického hlediska naprosto bez jakýchkoliv práv.

     Odbory v národně socialistickém duchu nemají za úkol pomocí sdružování různých lidí v rámci národní pospolitosti tyto postupně přetvářet ve třídu, a tou pak vést boj proti podobně organizovanému útvaru v rámci národní pospolitosti. Tento úkol nemůžeme odborům vůbec připsat. Může jim být propůjčen pouze v tom okamžiku, kdy se tyto stávají bojovým nástrojem marxismu. Odbory jako takové nejsou "třídními bojovníky", pouze marxismus z nich učinil svůj nástroj třídního boje. Opatřuje průmyslové masy, které mezinárodní světový Žid používá k rozvracení hospodářských bází jednotlivých svobodných, nezávislých národních států, k ničení jejich národního průmyslu a jejich národního obchodu, a tím napomáhá k zotročování svobodných národů ve službách nadstátního světově-finančního židovstva.

     Národní socialisté odbory musí zvyšovat bezpečnost národního hospodářství, a to skrze organizační shromažďování určitých skupin účastnících se národního hospodářského procesu, a posilovat jejich sílu odstraňováním oněch neřádů, které svými důsledky působí destruktivně na národní lidový soubor a na žádoucí pracovní sílu národní pospolitosti, a tím také škodí státu a v neposlední řadě ženou samotné hospodářství do neštěstí a zatracení.

     Pro národně socialistické odbory tím není stávka prostředkem k podlomení a roztříštění národní produkce, nýbrž pouze k jejímu posílení a uvolnění pomocí likvidace oněch neřádů, které svým nesociálním charakterem omezuji výkonnost hospodářství, a tím i existenci celku. Neboť výkonnost jedince je neustále spjata se všeobecnou právní a sociální pozicí, kterou v rámci hospodářského procesu zaujímá, a kterou může využít ke svému vlastnímu prospěchu pouze z toho vycházejícího poznatku nutnosti úspěchu tohoto procesu.

     Národně socialistický zaměstnanec musí vědět, že rozkvět národního hospodářství znamená jeho osobní materiální štěstí.

     Národně socialistický zaměstnavatel musí vědět, že štěstí a spokojenost jeho zaměstnanců jsou jediným předpokladem pro existenci a další vývoj jeho vlastního hospodářského rozmachu.

     Národně socialistický zaměstnanec a národně socialistický zaměstnavatel jsou oba zplnomocněnci a zástupci celé národní pospolitosti. Vysoká míra osobní svobody, která je jim přiznána v rámci jejich působnosti, je vysvětlitelná tou skutečností, že dle zkušenosti výkon jedince stoupl daleko více právě díky poskytnutí široké volnosti, než tlakem shora. Dále je pak nutné zabránit tomu, aby nebylo zamezováno přirozenému procesu výběru, který napomáhá v postupu schopným, zdatným a pilným jedincům.

     Pro národně socialistické odbory je proto stávka prostředkem, který může být, a zřejmě i musí být používán tak dlouho, dokud nebude existovat národně socialistický stát. Ten by pak měl definitivně převzít právní péči a právní ochranu obou proti sobě bojujících skupin, totiž zaměstnanců a zaměstnavatelů (Neboť ve svém důsledku snížení produkce to škodí celé národní pospolitosti!). Hospodářské komoře pak bude příslušet povinnost udržovat chod národního hospodářství a odstraňování oněch škodlivých nedostatků a chyb. To, co je dnes vybojováváno pomocí zápasu milionů lidí, musí být jednou vyřizováno v rámci stavovské komory a centrálního hospodářského parlamentu. Tím by měl přestat zuřivý zápas mezi zaměstnavateli a pracujícími o mzdy a tarify, který poškozuje hospodářskou existenci obou, a tento problém by měl být řešen společně na vyšších instancích, které pak musí mít neustále na zřeteli především blaho národní pospolitosti a státu.

     Také zde musí bez výjimky platit ono železné pravidlo, že na prvním místě je vlast, a teprve potom strana.

     Úkolem národně socialistických odborů je výchova a příprava pro tento cíl, to znamená: Společná práce všech za udržení a posílení našeho národa a jeho státu, přiměřeně jednotlivým schopnostem a silám, které jsou buďto vrozené, nebo vyškolené v rámci národní pospolitosti.

     Čtvrtá otázka: Jak přijdeme k podobným odborům?, se zdá být ze všech nejtěžší.

     Je všeobecně o mnoho snadnější založit nový útvar v novém prostoru, než ve starém odvětví, které podobné ustavení dávno vlastní. V místě, kde ještě neexistuje určitý obchod určitého zaměření, se dá snadno takový založit. Těžší už je to, když takový podobný podnik již existuje, a nejtěžší je to, když jsou pro to dány podmínky, za kterých může prospívat jen on sám. Neboť zde stojí zakladatelé před úkolem, nejenom zavést svůj nový podnik, nýbrž aby zde sami přežili, musí v daném místě zničit podnik původní.

     Národně socialistické odbory vedle odborů jiných zcela ztrácí svůj smysl. Neboť také ony se musí cítit prostoupeny světonázorovým posláním, a z něho vycházející povinnosti k netolerantnosti vůči podobným, nebo naprosto cizím útvarům, a ke zdůrazňování výhradní nutnosti vlastního Já. Také zde neplatí žádné dorozumět se a žádné kompromisy s podobným úsilím, nýbrž pouze zachovávání naprosto vlastních práv.

     Existovaly pouze dvě možnosti, jak dosáhnout takového vývoje.

     I. Mohly se založit nové odbory, které by postupně zahájily boj proti mezinárodním marxistickým odborům, nebo se mohlo

     2. Vstoupit do těchto marxistických odborů, a pokusit se je naplnit novým duchem, respektive z nich utvořit nástroj nového světonázoru

     Proti první možnosti hovořily následující pochyby: naše finanční situace byla v oněch letech stále ještě povážlivá, prostředky, které jsme měly k dispozici byly bezvýznamné. Postupně stále více narůstající inflace ztížila situaci ještě tím, že se v těchto letech v podstatě vůbec nedalo hovořit o jakékoliv hmatatelném materiálním využití odborů pro jejich členy. Jednotliví dělnici tehdy z tohoto hlediska neměli naprosto žádny důvod platit jakékoliv odborářské příspěvky. I samotné stávající marxistické odbory byly na pokraji zhroucení, kdyby jim pomocí geniální akce pana Cuna v Porýní nespadly náhle do klína miliony. Tento takzvaný "národní" říšský kancléř může být označován za zachránce marxistických odborů.

     S podobnými finančními možnostmi jsme tehdy nemohli počítat. A těžko někoho nalákáte ke vstupu do nových odborů, které mu z důvodu své vlastní finanční bezmocnosti nemůže nabídnout ani to nejmenší. Naproti tomu se musím rázně ohradit proti tomu, vytvářet podobnou novou organizací pouze protekční místečko pro větší či menši duše hnutí.

     Vůbec, osobnostní otázka zde hrála tu největší roli. Nemohl jsem tehdy najít jednu jedinou osobnost, které bych mohl svěřit do rukou řešení tohoto mohutného úkolu. Ten, kdo by opravdu dokázal v oné době rozbit marxistické odbory a namísto této instituce zničujícího třídního boje by dopomohl vítězství národně socialistické odborové myšlence, by patřil k největším mužům našeho národa, a jeho bysta by musela být ve Walhalle v Regensburgu věnována jeho potomstvu.

     Znal jsem však jeden mozek, který by se na takovou pozici hodil. Bylo by zcela chybné si v tomto ohledu namlouvat, že mezinárodní odbory disponují pouze samými průměrnými osobnostmi. To nám ve skutečnosti neříká naprosto nic, neboť když byly tyto kdysi zakládány, neexistovalo nic jiného. Dnes musí národně socialistické odbory bojovat proti dlouhotrvající gigantické, do detailu vystavěné masové organizaci. Porobitel však musí být vždy geniálnější, než obránce, pokud chce tohoto přemoci. Dnešní marxistické odbory mohou být spravovány i obyčejnými byrokraty. Dobyty však mohou být pouze divokou energií a geniální schopností nadřazeného velikána druhé strany. Pokud se takový nenajde, je zbytečné si zahrávat s osudem, a ještě nesmyslnější, chtít onu záležitost vynucovat nedostatečným podchycením.

     Zde platí zásada využívat poznatků, že je v životě často lepší,nechat záležitost zprvu v klidu, než ji začít napolovic nebo vůbec špatně, jenom z důvodu nedostatku vhodných sil.

     K tomu přichází ještě další úvaha, která by neměla být označována za demagogickou. Byl jsem tehdy pevně přesvědčen, a jsem tak i dnes, že je velmi nebezpečné příliš brzo spojovat velký politický, světonázorový boj s hospodářskými záležitostmi. To platí především pro náš německý národ. Neboť zde v podobném případě odtáhne hospodářské zápolení veškerou energii z politického boje. Neboť lidé, kteří získají přesvědčení o tom, že když si budou spořit, našetří si postupně na svůj domeček, se také celým svým bytím zaměří na dosažení tohoto jimi vytyčeného cíle, a již vůbec jim nezbude čas na politický boj proti těm, kteří tak nebo tak přemýšlí jenom o tom, jak by jim jejich našetřené groše opět odebrali. Místo aby zápasili politickým bojem za získané názory a přesvědčení, rozplývají se nad vlastními bytovými představami, a na konec pak většinou sedí na dvou židlích.

     Národně socialistické hnutí dnes stojí na začátku jeho zápasu. Nejprve musí z větší části zformovat a dokončit svůj světonázorový obraz. Musí veškerou svou energii bojovat za prosazení svých velikášských ideálů, a jeho úspěch je myslitelný pouze tehdy, pokud veškerá jeho síla vstoupí do služeb tohoto boje.

     Nakolik může zaobírání se hospodářskými problémy ochromit aktivní bojovou sílu lze nejlépe vidět na následujícím klasickém případu:

     Listopadová revoluce roku 1918 nebyla provedena odbory, nýbrž prosadila se právě vůči nim. A německé měšťanstvo nevede žádný politický boj za německou budoucnost, neboť se domnívá, že tato budoucnost je zajištěna rozšiřující se hospodářskou prací.

     Měli bychom se z těchto zkušeností poučit. Neboť také u nás to nepůjde jinak. Čím více bude celková síla našeho hnutí spojována s politickým bojem, tím větší máme naději uspět na celé čáře. Čím více se však budeme předčasně zatěžovat odborovými, bytovými a podobnými problémy, tím mizivější bude užitek celé věci, brané jako celek. Neboť ať již se tyto zájmy zdají být sebe důležitější, jejich naplnění ve větším rozsahu bude možné teprve tehdy, když budeme schopni postavit veřejnou moc do služeb těchto zájmů. Do té doby budou tyto myšlenky hnutí pouze zatěžovat tím více, čím dříve se touto problematikou bude zabývat, a čím silněji bude ovlivňovat jeho světonázorovou vůli. Mohlo by to pak velmi lehce dojit až tak daleko, že by odborová hlediska mohla řídit politické hnuti, místo aby světonázor navedl odbory do správných kolejí.

     Skutečný užitek pro hnutí, stejně jako pro celý národ, může z národně socialistických odborů vzejít teprve tehdy, pokud jsou tyto odbory světonázorově naplněny naši národně socialistickou myšlenkou do té míry, že se již nemohou ocitnout v nebezpečí, spadnout do marxistických kolejí. Neboť národně socialistické odbory, které by svou budoucnost spatřovaly pouze v konkurenci k marxistům, by byly horší, než žádné. Musí vypovědět svůj boj marxistickým odborům nejenom jako organizace, nýbrž především jako myšlenka. Musí v nich spatřovat zástupce třídního boje a třídních myšlenek, a měly by se namísto nich stát skutečnym ochranitelem profesních zájmů německých občanů.

     Všechna tato hlediska hovořila tehdy, a hovoří i dnes, proti založení vlastních odborů, leda že by se náhle objevil nějaký geniální mozek, který by byl osudem povolán k vyřešení právě této otázky.

     Existovaly tedy pouze zbylé dvě možnosti: buďto doporučit vlastním stranickým soudruhům vystoupit ze stávajících odborů, anebo v nich naopak zůstat a pokud možno v nich působit destruktivně. Osobně jsem doporučoval tuto druhou možnost. Obzvláště v letech 1922/23 se to bez problémů dalo provést. Neboť finanční užitek, který odbory v době inflace mohly shrábnout z řad členů našeho mladého hnutí, byl v podstatě roven nule. Škoda pro ně však byla obrovská, neboť národně socialističtí přívrženci byli jejich největšími kritiky a tím i jejich vnitřními rozkladači.

     Zcela jsem tehdy odmítal jakékoliv experimenty, které v sobě již od počátku nesly stopy neúspěchu. Pohlížel jsem na to jako na zločin, odebírat dělníkovi tolik a tolik z jeho mzdy na instituci, o jejímž užitku pro něho jsem nebyl vnitřně přesvědčen.

     Když nějaká nová politická strana opět jednoho dne zmizí, pak to nikdy není sebemenší škoda, nýbrž naopak je to skoro vždy k užitku, a nikdo nemá žádné právo, nad tím naříkat. Neboť to, co jedinec dává politickému hnutí, dává i "fonds perdu". Kdo však platí poplatky odborům, má také právo na splnění přislíbené mu protislužby. Pokud to splněno není, pak jsou takoví strůjci těchto odborů podvodníci, nebo přinejmenším alespoň lehkovážní lidé, kteří by měli být povoláni k zodpovědnosti.

     Dle těchto představ jsme také v roce 1922 jednali. Jiní tomu zřejmě rozuměli lépe a zakládali všelijaké odbory. Předhazovali nám tento nedostatek jako zřetelné znamení našich chybných a omezených názorů. Avšak netrvalo to dlouho, a tyto nové útvary opět zmizely, takže konečný výsledek byl stejný jako u nás. Ovšem pouze s tím rozdílem, že my jsme nepodvedli ani sebe, ani nikoho jiného.