Mein Kampf 8.část-POČÁTEK MÉ POLITICKÉ ČINNOSTI
POČÁTEK MÉ POLITICKÉ ČINNOSTI
Ještě
koncem listopadu roku 1918 jsem se vrátil zpět do Mnichova. Jel jsem opět k
záložnímu bataliónu mého regimentu, který se nacházel v rukou "vojenské
rady". Celý jeho režim byl tak otravný, že jsem se okamžitě rozhodl, pokud
možno co nejdříve opět odejit. S jedním věrným kamarádem z pole, Schmiedtem
Ernstem jsem dorazil do Traunsteinu a zůstal jsem tam až do zrušeni tábora.
V
březnu 1919 jsme se opět vrátili do Mnichova. Situace byla k neudržení a nutila
nutně k dalšímu pokračování revoluce. Smrt Eisnera jenom urychlila její průběh
a vedla konečně k diktatuře rad, lépe řečeno k dočasné nadvládě Židů, tak jak
byl původní záměr původců celé revoluce.
V
té době se mi hlavou honily nekonečné plány. Dlouhé dny jsem přemýšlel, co by
se nyní konečně dalo udělat, avšak koncem každé úvahy bylo střízlivé zjištění,
že sám jako bezejmenný nemám nejmenší předpoklady k jakémukoliv účelnému
jednání. O důvodech, proč jsem se i tehdy nerozhodl vstoupit do žádné ze
stávajících stran, se zmíním ještě později.
V
průběhu nové revoluce jsem poprvé vystoupil tak, že se to setkalo s nelibostí
centrální rady. Dne 27. dubna 1919 jsem měl být v ranních hodinách zatčen. Tři
chlápci však vzhledem k namířeným karabinám neměli dost odvahy, a tak odtáhli
tam, odkud přišli. Několik dnů po osvobození Mnichova jsem byl předvolán před
vyšetřující komisi ohledně revolučních události u 2. Pěšího regimentu. To byla
více méně má první čistě politická aktivní činnost. Již několik týdnů nato jsem
obdržel rozkaz zúčastnit se jednoho kurzu, který byl pořádán pro příslušníky
branné moci. Během něho měli vojáci obdržet určité základy občansko-právního
myšlení. Pro mne ležela hodnota celého kurzu v tom, že jsem zde dostal možnost
poznat několik stejně smýšlejících kamarádů, se kterými jsem mohl důkladně
prodiskutovat současnou stávající situaci. Byli jsme všichni více či méně
přesvědčeni, že Německo nemůže z nastávající krize zachránit žádná ze
stávajících stran, ať již to jsou listopadoví vzbouřenci, Centrum, nebo
Sociální demokracie. A že ani takzvané občansko-národní sdruženi při sebevětší
vůli nikdy nemůže pochopit, to, co se skutečně odehrává. Zde chyběla celá řada
předpokladů, bez kterých se podobná práce nemůže nikdy podařit. Následná doba
také naše tehdejší názory potvrdila.
Tak
se v tomto malém kruhu navrhlo založení zcela nové strany. Základní myšlenky,
které nám tehdy vytanuly na mysli byly stejné‚ jako ty, které byly později
zrealizovány v "německé straně pracujících". Název nově zakládaného
hnutí musel od počátku vycházet z předpokladu přístupu k širokým pracujícím
vrstvám, neboť bez této vlastnosti nám připadala práce bezúčelná a zbytečná.
Tak jsme přišli na název "Sociálně-revoluční strana" , to proto,
jelikož sociální názory nového sdružení bylo vskutku revoluční. Hlubší smysl však
ležel v následujícím: Ať již jsem se dříve zabýval hospodářskými problémy v
jakékoliv míře, zůstalo to vždy v mezích, které vycházely z pojetí sociálních
otázek. Teprve později se rozšířily tyto rámce na podkladě revize německé
svazové politiky. Byla velkým dílem výsledkem špatného ekonomického odhadu a
nejasností o možnostech obživy německého národa v nadcházejících časech.
Všechny tyto myšlenky však doposud spočívaly v mínění, že kapitál je v každém
případě výsledný produkt práce a s tím je sám sobě podkladem korektury všech
těch faktorů, které lidskou činnost buďto podporuji, nebo ji naopak
pozastavují. V tom potom také spočívá národní význam kapitálu, že sám zcela
závisí na velikosti, svobodě a síle státu, a tedy národa, že tato provázanost
již sama o sobě musí vést k podpoře tohoto kapitálu ze strany státu a národa, z
jednoduchého důvodu sebezáchovy resp. dalšího rozmnožování. Toto odkázání
kapitálu na nezávislý svobodný stát podporuje jednoznačně tuto svobodu, moc,
sílu atd. národa. Tím byla také poměrně jasnější a srozumitelnější úloha státu
vůči kapitálu: má se starat pouze o to, aby zůstal sluhou státu, a neměl by si
namlouvat, že je pánem národa. Toto stanovisko se pak dá ohraničit dvěmi
mezními liniemi: udržováni životaschopné národní a nezávislé ekonomiky na
straně jedné, a zajišťování sociálních práv pracujících na straně druhé. Rozdíl
tohoto čistého kapitálu, coby konečného produktu tvůrčí práce, oproti kapitálu,
jehož existence a bytí je založeno výhradně na spekulacích, jsem dříve nebyl s
to zcela rozeznat, tak, jak bych si to býval přál. Chyběl mi zde prvotní
impuls, který se ke mně tehdy nedostal. Tomu se dostalo patřičného
zadostiučinění právě na již zmíněném kurzu během přednášky pana Gottfrieda
Federse.
Poprvé
v mém životě jsem byl konfrontován s mezinárodním burzovním a půjčkovým
kapitálem. Poté, co jsem vyslechl první Federsovu přednášku, mě okamžitě
probleskla hlavou myšlenka že jsem nalezl životní předpoklad k založení nové
strany.
Federsova
zásluha v mých očích spočívala v tom, že s diskrétní brutalitou definoval jak
spekulativní, tak i národně hospodářský charakter burzovního a půjčkového
kapitálu, a odkryl jeho prastarý předpoklad úroků. Jeho výklady byly ve všech
základních otázkách do té míry správné, že se jeho kritikové hned od začátku
zmohli na kritiku teoretické správnosti myšlenek, než že by mohli pochybovat o
praktických možnostech jejich realizace. Avšak to, co bylo v očích ostatních
slabinou Federsových výkladů, tvořilo v mých jejich sílu.
Úkolem
programátora není stanovovat rozdílné stupně pracnosti určité věci, nýbrž
objasnit tuto věc jako takovou, to znamená: má se starat spíše o cestu, než o
samotný cíl. Zde však rozhoduje principiální správnost dané myšlenky a ne
obtížnost jejího provedení. Jakmile se však programátor pokusí v místě
absolutní pravdy mít na zřeteli takzvanou účelnost a skutečnost, přestává být
polárkou hledajícího lidstva, aby se stal receptem všedního dne. Programátor
určitého hnutí vytyčil jeho cíl, a politik musí usilovat o jeho naplnění. Jeden
je podle toho ve svém myšlení určen věčnou pravdou, druhý ve svém jednání více
nynější praktickou skutečnosti. Velikost jednoho leží v absolutně abstraktní
správnosti jeho myšlenek, druhého pak ve správném přístupu k daným skutečnostem
a jejich užitečným využitím, přičemž jako vodící hvězda by mu měl sloužit
programátorův cíl. zatímco se za prubířský kámen významnosti daného politika dá
brát úspěšnost jeho plánů a činů, to znamená stávání se skutečností,
uskutečnění posledního záměru programátora je nerealizovatelné, neboť uchopit
pravdivost lidských myšlenek, vytyčit jasné cíle, a samotné vyplnění tohoto
musí ztroskotat na všeobecné lidské neúplnosti a nedostatečnosti. Čím
abstraktněji správnější a tím i mohutnější bude myšlenka, o to nemožnější zůstane
její úplné uskutečnění, pokud bude odvislá od lidí. Proto také nemůže být
význam programátora měřen skrze naplnění jeho cílů, nýbrž právě jeho správností
a vlivem, kterými zapůsobil na vývoj lidstva. Kdyby tomu bylo jinak, nemohli by
se zakladatelé různých náboženství počítat k největším lidem na této zemi,
přestože uskutečnění jejich etických záměrů se nikdy ani zdaleka nepřiblíží
svému naplněni. Samotná víra v lásku je ve svých účincích pouze slabým odleskem
záměru jejich vznešených zakladatelů, vždyť její význam leží ve směru, který se
snaží udávat vývoj všeobecné lidské kultury, morálky a mravnosti.
Nesmírně
velké rozdíly úkolů programátora a politika je také příčinnou, proč se také
tito dva nedají sjednotit do jedné osoby. Platí to především u takzvaných
"úspěšných" politiků malého formátu, jejichž činnost je skutečně
pouze "uměním možností", jak Bismarck alespoň jednou trochu povolaně
označil politiku. Čím více se takový "politik" straní velkých
myšlenek, tím snadnějších, častějších a viditelně rychlejších úspěchů dosáhne.
Dílo takových politiků je více či méně pro potomstvo bezvýznamné, neboť jejich
úspěchy v přítomnosti spočívají na vyhýbání se všem skutečným velkým a
rozhodujícím problémům a myšlenkám, které by jako takové mohly být důležité pro
pozdější generace.
Uskutečnění
podobných cílů, které by mohly mít hodnotu a význam i v té nejvzdálenější
budoucnosti, se zastánci těchto myšlenek většinou nevyplácí a nalézá pouze
zřídka porozuměni u nejširších mas, které spíš ocení slevy mléka a piva, než
dlouhodobé plány pro budoucnost, jejichž uskutečnění se může dostavit teprve
později, a jejichž využiti se dočká teprve jejich potomstvo. A tak se z určité
dávky ješitnosti, která je vždy blízká příbuzná hlouposti, bude velká část
politiků stranit všech opravdu významných, těžkých konceptů budoucnosti, jen
aby ani na okamžik neztratili momentální sympatie širokých vrstev obyvatelstva.
Úspěch a význam takového politika pak spočívá výhradně v přítomnosti a není
existenční pro jeho potomstvo. Tyto malé mozky to také moc neruší, stačí jim
to.
Jiné
poměry vládnou u programátorů. Jejich význam spočívá skoro výhradně v
budoucnosti, neboť je poměrně často tím, co se označuje slovem
"nepraktický". Neboť jestliže za umění politika platí skutečně umění
možností, pak patří programátor k těm, o kterých platí, že je bohové mají rádi
pouze v případě, když požadují a chtějí nemožné. Většinou se vzdávají uznání
přítomnosti, avšak jsou-li jeho myšlenky nesmrtelné, sklízí za to slávu od
svého potomstva.
Během
dlouhých časových úseků se může stát, že se politik snoubí s programátorem. Čím
vnitřní toto snoubení je, tím větší jsou pak překážky, které se pak staví proti
působení politika. Nepracuje již pro požadavky, které vyvstávají kdejakému
šosákovi, nýbrž pro cíle, které jsou srozumitelné pouze několika málo
vyvoleným. Proto je pak jeho život rozerván láskou a nenávisti. Protest
přítomnosti, kterou člověk nechápe, zápasí s uznáním potomstva, pro které přece
pracuje.
Neboť
čím větší je práce jedince pro budoucnost, o to méně vnímá přítomnost, a o to
těžší je jeho boj, a o to řidší je jeho úspěch. Vzkvétá-li však přesto někomu
po staletí, naskýtá se možnost, že bude na sklonku svého života ozářen tichým z
bleskem přicházející slávy. Samozřejmě že tito velikáni jsou maratónskými běžci
dějin, vavřínový věnec současnosti spíš spočívá na spáncích smrtelných hrdinů.
K
nim se však musí řadit všichni velcí bojovníci tohoto světa, ti, kteří
nerozuměli přítomnosti, přesto však byli připraveni bojovat za své myšlenky a
ideály. Jsou to ti, kteří nejvíce přirůstají k srdci národa, skoro to vypadá ,
jako by každý cítil povinnost napravit na minulosti, čím se současnost
prohřešila proti velikánům. Jejich život a činy jsou hodnoceny oslavným a
vděčným uznáním a povznáší především během pochmurných dnů zlomená srdce a
zoufal‚ duše. K tomu ovšem nepatří pouze skutečně velcí státníci, nýbrž také
všichni ostatní velcí reformátoři. Vedle Fridricha Velikého zde stojí Martin
Luther, stejně jako Richard Wagner.
Když
jsem poprvé slyšel Federsovu přednášku o "rozdrcení úrokového
otroctví", okamžitě jsem věděl, že se jedná o teoretickou pravdu, která se
musí stát nejstálejším smyslem budoucnosti německého národa. Břitké odděleni
burzovního kapitálu od národního hospodářství nabízelo možnost postavit se
zmezinárodňováni německého hospodářství, bez toho, že by se zároveň bojem proti
kapitálu ohrožoval samotný základ nezávislého lidového sebezachováni. Měl jsem
již rozvoj Německa naprosto jasně před očima, než abych nevěděl, že nejtěžší
boj bude potřeba svést ne s nepřátelskými národy, nýbrž s mezinárodním
kapitálem. Ve Federsově přednášce jsem cítil ohromné heslo pro tyto
nadcházející boje.
A
také zde pozdější události ukázaly, jak správné bylo naše tehdejší vnímání.
Dnes již nejsme vysmíváni chytráky naši městské politiky, dnes vidí i tito,
pokud nejsou vědomými lháři, že mezinárodní kapitál byl nejenom největším
válečným štváčem, nýbrž že ani nyní, po skončení bojů, neopomíná dělat z míru
peklo.
Boj
proti mezinárodnímu bankovnímu a půjčovnímu kapitálu se stal nejdůležitějším
programovým bojem bodem boje německého národa za nezávislost a svobodu.
Co
se však námitek takzvaných praktiků týče, lze jim odpovědět následovně: všechny
obavy o hrůzných hospodářských důsledcích odtržení z úrokového otroctví jsou
zbytečné, neboť za prvé šly dosavadní hospodářské poučky německému národu jen
stěží k duhu, vyjádření k otázce národního sebeurčeni nás velmi upomínají na
odborné posudky podobných znalců z dřívějších dob, např. bavorské zdravotní
kolegium při příležitosti otázky zavedení železnice. Všechny dřívější obavy
těchto urozených sborů se nikdy nenaplnily: cestujícím ve vlacích nových
"parních ořů" se nedělalo zle, diváci také neonemocněli, a od
dřevěných ohrad, které měly nové zařízení skrýt, se také upustilo, - pouze
dřevěné ohrady v hlavách všech takzvaných "expertů" zůstaly zachovány
i pro další generace. Za druhé by si však člověk měl dát pozor na následující:
Každá, i ta nejlepší myšlenka se může stát nebezpečnou, když si domýšlí, že je
samoúčelná, i když ve skutečnosti představuje pouze prostředek, - pro mne však
a pro všechny opravdové nacionální socialisty platí pouze jediná doktrína:
národ a vlast.
To,
za co musíme bojovat, je zajištěni existence a rozmnoženi naši rasy a našeho
národa, za výživu jeho děti a udrženi čistoty krve, svobodu a nezávislost naši
vlasti, ke kterému náš národ dozrál, k naplněni posláni, které mu bylo
přiděleno od stvořitele univerza.
Každý
nápad a každá myšlenka, každé učení a všechno vědění musí sloužit tomuto účelu.
Z tohoto výchozího bodu je také nutno vše prověřit a dle jeho účelnosti pak
také přijmout, nebo odmítnout. Tak nemůže žádná teorie ustrnout ve smrtelnou
doktrínu, neboť vše musí sloužit pouze životu.
A
tak se poznatky Gottfrieda Federse staly podnětem, zabývat se dopodrobna
oborem, který mi do té doby byl zcela cizí. Začal jsem se znovu učit, a nyní
jsem teprve zcela pochopil obsah úmyslů životního díla Žida Karla Marxe. Teprve
nyní jsem zcela porozuměl jeho "Kapitálu", stejně jako boji sociální
demokracie proti národnímu hospodářství, který měl pouze připravit půdu pro
nadvládu skutečného mezinárodního finančního a půjčkového kapitálu. Ovšem ještě
z jedné jiné stránky pro mne tyto kurzy byly obrovským přínosem.
Jednoho
dne jsem se přihlásil k diskusi. Jeden účastník věřil tomu, že by se mohl stát
mluvčím Židů, a v dlouhých výkladech je začal obhajovat. To mne vyprovokovalo k
odpovědi. Převážná většina přítomných účastníků kurzu se postavila na mou stranu.
Výsledkem toho však bylo, že jsem o několik dní později byl vybrán k tomu,
abych nastoupil ke svému někdejšímu regimentu, jako takzvaný "vzdělávací
důstojník".
Disciplína vojska byla v té době ještě poměrně slabá . Mužstvo stále ještě trpělo následky údobí vojenských rad. Jenom pomalu a opatrně se dalo přejít k tomu, zavést opět namísto "dobrovolné" poslušnosti, jak se označoval chlév pod vedením Kurta Eisnera, vojenskou disciplínu a subordinaci. Stejně tak se mužstvo muselo naučit samostatně přemýšlet a myslet skrze národní a vlastenecké cítění. V těchto dvou směrech nyní leželo pole působnosti mé nové funkce. Začal jsem s obrovskou chutí a láskou. Vždyť se mi nyní naráz nabízela možnost hovořit před větším počtem posluchačů, a to, co jsem dříve pouhým smyslem tušil, aniž bych to byl věděl, nyní náhle vytanulo na povrch: dovedl jsem "hovořit". Také hlas se mi do té míry zlepšil, že mi bylo zcela rozumět alespoň v malých místnostech mužstva. Ze žádného jiného úkolu jsem nemohl být šťastnější, než z tohoto, neboť nyní jsem mohl ještě před propuštěním vykonat užitečnou službu v instituci, která mi nesmírně ležela na srdci: ve vojsku. Mohl jsem hovořit dokonce o úspěchu: několik stovek, ba několik tisíc kamarádů jsem v průběhu mých přednášek vrátil zpět národu a vlasti. "Nacionalizoval" jsem vojsko, a mohl jsem i touto cestou přispět k posílení všeobecné disciplíny. A opět jsem přitom poznal spoustu stejně smýšlejících kamarádů, kteří se později stali základním kmenem nového hnutí.